neděle 27. dubna 2014

Jsem doma!

Ehm, jo, uvědomuju si, že těch gay povídek je poslední dobou docela dost. A celkově že povídek je tu poslední dobou docela dost. Skoro až moc, řekla bych. Jo, slibuju, pokusím se zase někdy napsat něco, co není povídka (jmenovitě třeba něco o psaní nebo tak), ale zatím to asi budete muset vydržet. =D
Jako obvykle je to dneska teplý, ne tak ulítlý jako obvykle, prostě spíš jen... takový normální. A letmo, skutečně jen velmi letmo inspirovaný tématem 'Tóny písně'. Tak to omrkněte, třeba se vám to bude líbit... ;)



Když jsem vstoupil do bytu, na mé smysly zaútočilo hned několik vjemů zároveň.
Za prvé to byl zápach cigaretového kouře, který se někdo poněkud neobratně pokusil přebít nejspíš hned několika vonnými tyčinkami. Dost možná zároveň. Určitě jsem cítil kokos a santalové dřevo, i když bych hádal, že velkého mejdanu vonných tyčinek se účastnila i žlutá růže. A možná i cannabis.
Za druhé to bylo světlo vycházející z koupelny, ložnice a obývacího pokoje s kuchyní (v překladu ze všech pokojů bytu) zároveň.
A za třetí, což bylo zdaleka nejnápadnější, to byly tóny jakési písně (i když uznávám, že to je možná poměrně troufalé pojmenování, přesnější by nejspíš bylo říct prostě 'kravál'), kterou jsem nikdy v životě neslyšel a upřímně doufal, že už ani neuslyším.
Zabouchl jsem za sebou dřív, než mohla z protějšího bytu vyběhnout naše padesátiletá sousedka, o níž jsem za poslední dva týdny už přesně věděl, jakou hudbu umí a neumí ocenit. Nutno dodat, že tentokrát bych s ní nijak nediskutoval.
„Jsem doma!“ vykřikl jsem.
Přesně dle předpokladu, píseň pokračovala dál.
Zul jsem si boty a položil je na botník (vedle kterého se jedna přes druhou válely odrbané černé křusky s ocelovou špičkou), načež jsem si sundal bundu a pověsil ji na věšák vedle černého koženého křiváku. Zhasl jsem jak v koupelně, tak v ložnici.
Vešel jsem do obývacího pokoje a zabouchl za sebou dveře tak prudce, že kdyby byly prosklené, nejspíš už nejsou. Hudba neustávala.
„JSEM DOMA!“ zopakoval jsem tak hlasitě, jak jen to šlo, aniž bych si urval hlasivky.
Můj dlouhovlasý blonďatý přítel vyskočil z gauče a vytřeštil na mě oči. Vzápětí se vzpamatoval a sehnul se zpátky, jen aby se po chvíli marného přehrabování se mezi polštářky a rozházenou tenkou dekou a dalšími předměty, co na gauči rozhodně neměly co dělat, zase napřímil a velice nejistě se na mě zadíval.
Zvedl jsem oči v sloup, došel k hi-fi věži a nekompromisně stiskl tlačítko pro vypnutí.
„A-ahoj, lásko,“ zakoktal se můj drahoušek, když v místnosti nastalo příjemně uklidňující ticho. „Co že jsi doma tak brzo? Je teprve... Půl šestý. A kurva. Tak jinak. Jak je možný, že jdeš tak pozdě? Už hodinu jsi tu měl bejt!“
„Předpokládám, že se nemám otáčet ke kuchyňský lince, co?“ pozvedl jsem obočí.
„Ano, považoval bych to za moudré, ano.“
„Výborně. Upřímně doufám, že to hodláš uklidit dřív, než se budu muset otočit.“
„Ehm, jasně. Jistě. Ovšem. Samozřejmě. Už jdu na to. Hlavně se dál koukej PŘESNĚ tímhle směrem.“
Když procházel kolem mě, na rty mi vtiskl krátký omluvný polibek.
Odevzdaně jsem se otočil za ním, připravený čelit čemukoliv, co by tam snad mohlo být. A nakonec to nebyla ani taková hrůza, jakou jsem čekal. Jen dva talíře, špinavý hrnek a drobky úplně všude. A byl tamto rozlitý kečup?
„A co za báječnou hudbu že jsme to dneska poslouchali? Ne, počkej, neříkej mi to, tyhle kapely si nepamatuju a většinou jejich název ani nedokážu vyslovit, nedejbože přečíst, takže... mlč. V pohodě. Nepotřebuju to vědět.“
„Byli to Amon Amarth.“
„Hm, dobře. To bych možná zvládnul, uznávám.“
„Jsi beznadějnej. Naprosto beznadějnej.“
„Hele!“ okřikl jsem ho. „Mám dojem, že zapomínáš, komu tenhle byt patří a kdo koho tu nechává bydlet.“
„Možná trochu. Ale ty mi to nepochybně za večer minimálně třikrát připomeneš.“
„No DOVOL?“ vytřeštil jsem oči, zezadu k němu přistoupil a obtočil ruce kolem jeho pasu. Nos jsem zabořil do těch dlouhých vlasů. „A jak sis vůbec užil den volna? A co bude k večeři?“
„Víš, vážně by mě zajímalo, na kterou otázku chceš odpověď spíš,“ zasmál se, zatímco myl hrnek.
„Samozřejmě na tu, jak sis užil den volna.“
„Samozřejmě.“
„Kolikrát tu na tebe byl bušit někdo ze sousedů, aby tě to donutil ztlumit?“
„Nemám tušení. Já je neslyšel ani jednou,“ pokrčil rameny.
„To neznamená, že tu nebyli. Ten kravál je slyšet minimálně o dvě patra níž.“
„Kravál?!“ ohradil se. „V žádným případě to není kravál. Je to skvělá hudba.“
„Ehm, jo. Dobře. Chápu. Ale stejně bych radši zůstal u Led Zeppelin, kdyby ti to moc nevadilo.“
„Dokud nebudeš chtít Britney Spears, jsem v pohodě.“
„A až budu chtít?“ kousl jsem se do rtu.
„Tak to budu samozřejmě plně respektovat. Ale neručím za to, že si to cédéčko náhodou nespletu s létajícím talířem. Nebo že omylem nevymažu tvoji empétrojku.“
„Aha. Výborně. A já se bál, že bys mi snad cédéčko i empétrojku narval do prdele a pak mě prohodil zavřeným oknem.“
„Co si to o mně myslíš? Že jsem ošklivej, zlej, násilnickej metalista? Ts ts ts. Je tvoje věc, jakou hudbu posloucháš. Já se tě přece nebudu snažit převychovat, to rozhodně ne. A nebudu ti v ničem bránit. Ale jak říkám, nehody se stávají.“
Když se mi vysmeknul z náruče a vydal se zpátky k hi-fi věži, s povzdychem jsem vzal ze dřezu mokrou houbičku a pustil se do úklidu linky.
„Vážně, jak ty můžeš bejt kuchař?“ frkl jsem. „Jak to v tý kuchyni asi vypadá?“
„Asi je chyba ti to říkat, ale v práci uklízím,“ konstatoval. „Tam mě za to, teda, I za to, ovšem tak trochu platí.“
„Bezva. Co se dohodnout na krabičce cigaret za jeden úklid kuchyně?“ nadhodil jsem.
„Lásko, dělba práce ti nic neříká? Já vařím, ty uklízíš.“
„Kdy jsme se na tomhle dohodli? Chci říct, asi to bylo někdy mezi tím, jak ses tady před dvěma tejdnama objevil s tím, že tvůj spolubydlící si k sobě nastěhoval naprosto nesnesitelnou holku, a tím, jak jsi mě v noci definitivně přesvědčil, abych si tě tu nechal, ale... Nějak si nevzpomínám, že bysme to nějak přesnějc formulovali. Což mi teda připomíná, že jsou věci, který jsme formulovali zaručeně.“
„Ehm... Například?“ zeptal se nervózně.
„No, něco jako 'nenechávej všude svítit', 'kouření CIGARET jen na balkoně'-“
„Ty cigarety jsi prostě musel zdůraznit.“
„Protože nebudu riskovat, že zase budeš tejden stávkovat,“ ušklíbl jsem se. „I když, jak se koukám na těch šest vajglů v popelníku, mám chuť stávkovat já.“
„Na moji obhajobu, JÁ měl jen jednu cigaretu. Zbylejch pět měl můj bejvalej spolubydlící, co si přišel postěžovat na svoji naprosto nesnesitelnou přítelkyni.“
„Tomu říkám obhajoba.“
„Já se ho snažil poslat na balkon, ale koukal na mě jako na naprostýho idiota,“ odvětil, zatímco zadumaně studoval polici s cédéčky. „Hele, co si můžu pustit k vaření, aby ti to nevadilo? A neříkej Led Zeppelin.“
„Tak Def Leppard?“ zkusil jsem.
„No, to by šlo, ale... No tak, nějakej metal? Prosím...“
„Ach, bože. Tak... Tak třeba ty, co se jmenujou po tom... nějakym kusu brnění? Jak jen to...“
„Sabaton.“
„To bude ono,“ kývl jsem. „Jo, to šlo poslouchat.“
„A něco... tvrdšího?“
„Čekáš, kdy se vzdám a řeknu, ať si pustíš, co chceš?“
„Trošku.“
„Bože. FAJN. Ale pokud možno ne tak nahlas, aby drnčely okna, jo? A kdybys mě hledal, jsem ve vaně a čtu si.“
„Takže si to mám dát jen tak nahlas, aby to nebylo slyšet v koupelně, co?“ vzdychl. „Ale metal se přece musí poslouchat NAHLAS!“
„V tom případě si vezmi empétrojku a sluchátka.“
„Víš, co mi můžeš?“ frkl, otočil knoflíkem hlasitosti doleva a stiskl tlačítko play.
Obývacím pokoje se rozlehly tóny dost možná úplně jiné, dost možná naprosto stejné písně jako předtím. Přísahám, že u tohohle druhu metalu to prostě neumím rozpoznat.
„Vím přesně, co ti můžu. Možná večer,“ mrkl jsem. „Zavolej, až bude večeře, jo?“
„Samozřejmě, můj pane,“ sklonil hlavu v mírně ironické úkloně. „Užij si koupel.“
Políbil jsem ho a ponechal vlastnímu osudu. Po krátké zastávce v ložnici (kde, jak mi později došlo, jsem nechal rozsvíceno) jsem s knížkou v ruce vstoupil do koupelny a zavřel za sebou dveře.
A musím říct, že zvuk vody tekoucí do vany byl ten den tou zdaleka nejlepší hudbou, co jsem slyšel...

3 komentáře:

  1. Koukám, že ses taky trochu uklidnila v této povídce :D Moje taky není výjimečně praštěná, se divím o.O :D Pamatuj, gay povídek není nikdy dost :D
    Pěkné! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkujeme za krásnou povídku, zpříjemnila nám nedělní večer :-)

    P. a K.

    OdpovědětVymazat
  3. katka opět si mi potvrdila známou pravdu že protiklady se přitahují , moc děkuji za skvělou zábavu

    OdpovědětVymazat