čtvrtek 15. května 2014

12 – Koláčky

Asi bych měla mít dost dobrou výmluvu, proč je tu tahle kapitola zase až po čtvrtý odpoledne, co? Ehm, jo. Tak jo. Včera jsem slavně udělala zkoušku rovnou na jedničku (očekávám gratulace, lidi!), takže dneska jsem se odměnila tím, že se prostě poflakuju, čtu si zcela nepovinnou četbu a koukám na Sherlocka. (Ano, na Sherlocka, ano, já. Radši bych o tom dál nemluvila.) A prostě mi nějak... vypadlo, že je vlastně čtvrtek. Ehm...
Každopádně, vezmeme to rychle. Na příště jste si, k mému jistému potěšení, odhlasovali téma Majonéza. Tohle bude ještě zábava, chichi. A pokud jde o anketu na přespříští týden, musím vám říct, že je to s nejvyšší pravděpodobností ta úplně poslední, ve které máte šanci hlasovat, jelikož o tématu patnáctky budu patrně rozhodovat já. Tak se do toho pusťte, hm? ;)
A teď už mlčím. Užijte si Koláčky...


„Ne, makovej. Podej mi makovej.“
„Luky, jestli si dáš ještě pár makovejch, obávám se, že začneš bejt sjetej.“
„To je mi jedno. Chci makovej. Jsou dokonalý. Absolutní nebe. Bože můj.“
„Pár koláčků mě povýšilo na boha? Super. Kdybych to věděl dřív, upekl bych je dávno.“
„Myslím, zrzounku, že tohle není poprvý, co jsem ti řekl 'bože'. A na boha tě to nikdy nepovýšilo. A koneckonců, to 'bože můj' ani nepatřilo tobě. To patřilo tomu koláčku.“
„Tomu, co jsi právě snědl? Hm, sežrat boha. To je...“
„Běžná praxe u křesťanů, ne?“
„Taky fakt. Teda, samozřejmě jen metaforicky.“
„Jestli ti to pomůže, budu tvrdit, že ten koláček byl metaforickým symbolem mého boha.“
„A to je...“
„Nevím, dej mi chvilku, nějakýho si vymyslím.“
„Už žádný makový koláčky, Lukášku.“
„A tvarohový? Tvarohovej dostat můžu? Nedával jsi do nich rozinky, viď?“
„To by mě ani nenapadlo, vím, jakej k nim máš postoj. A já je taky dvakrát nemusím.“
„V tom případě... Byl bys tak hodnej a podal mi tvarohovej koláček? Prosím prosím prosím, mazlíčku můj...“
„Luky, začínáš bejt fakt kapku sjetej.“
„To bude cukrem. Obvykle ho tolik nepřijímám.“
„Ach. Jistě. Samozřejmě. Koláčky se asi neslučujou s tvým stravovacím režimem.“
„Patriku, okamžitě polož ty koláčky zpátky na stolek!“
„Ale já se přece jen starám o to, abys zůstal ve formě. Co by si mysleli klienti, kdyby viděli, jak do sebe jejich trenér cpe-“
„Ježiš, a ty POVIDLOVÝ!“
„-už minimálně patnáctej koláček?“
„Tak nemaj bejt tak nehorázně dobrý. Jenže jsou. Takže je mi naprosto ukradený, jak moc tímhle šestnáctým koláčkem hřeším, protože mi to za to stojí. Jen si asi budu zejtra muset kapku protáhnout trasu na běh. Nebo kapku víc.“
„Sedmnáctej...“
„Kuš. Nechci to slyšet. Mhm, a co tě to vlastně popadlo, Paťulko, že ses pustil do koláčků? Teda, já vím, že občas něco upečeš, ale malinký kynutý koláčky... To je na tebe celkem výkon.“
„Promiň, ale teď mě urážíš, hezounku?“
„Ne, to ne. Naopak, moc tě chválím! Stává se z tebe řádná manželka. Svíčkovou umíš? Já že bych si v neděli dal...“
„Hm, možná bych uměl i svíčkovou. Ale víš, co umím určitě? Dneska v noci ti ustlat na gauči.“
„Čímž mi asi chceš naznačit, že tě už nemám označovat za svou manželku.“
„Jsi neskutečně inteligentní, Lukášku.“
„A tu svíčkovou...“
„Hele, neměl byste se náhodou snažit jíst zdravě, pane trenére?“
„Já ale přece jím zdravě. Skoro pořád. Ale někdy prostě mám chuť na něco příšerně, příšerně nezdravýho. Třeba čokoládovej dort, řízek... Nebo právě tu svíčkovou. Bože, jak já bych si dal svíčkovou jako od maminky...“
„No, kdybys chtěl, klidně si můžeme dát tu opravdovou. Dlouho jsme u tvojí mámy nebyli. Takže kdybys chtěl...“
„Vidíš, to je geniální nápad! A necháš si od ní poradit, jak tu svíčkovou dělá, co ty na to?“
„Já se z toho nevyvlíknu, co?“
„Hm, ne. Ale můžeme ji někdy zkusit uvařit spolu, jestli tě to potěší.“
„To zní o něco líp, jo.“
„Mhm... A co že ses teda pustil do koláčků?“
„Ani nevím. Prostě jsem se nějak nudil, práce došla... Tak jsem coural po internetu, někdo z mejch facebooovejch přátel sdílel fotku takovejch koláčků, já na ně dostal chuť... A už to jelo. Ten recept je od mojí mamky, mimochodem. Nedovolil bych si je dělat podle jen tak nějakýho receptu z internetu.“
„Tak v tom případě svojí mamce vyřiď, že jí děkuju za to, že ti poskytla tak skvělej recept. No, a taky že mně poskytla tak úžasnýho chlapa. Já bych si ani s tím nejlepším receptem na kynutý koláčky neporadil. Ani kdybych ho dostal rozepsanej krok za krokem a s ilustračníma obrázkama.“
„Zase se nepodceňuj. Vždyť ti to v kuchyni jde.“
„Jo. Vaření mi jde. V pečení jsem levej.“
„Vidíš, jak se skvěle doplňujeme, Luky...“
„Podal bys mi prosím jeden povidlovej koláček?“
„Hodláš zejtra oběhnout celou Prahu?“
„Možná. I kdyby, tohle mi za to stojí. Nechtěl by ses třeba pustit do pečení častějc? Někdy bych si dal třeba perník. Nemá tvoje máma taky nějakej dobrej recept?“
„Těma koláčkama jsem si pěkně naběhnul, co?“
„Maličko. Jsou totiž vážně geniální, Paťulínku.“
„Díky, já vím. Povedly se, to jo. Nepřej si vědět, kolik jsem jich sežral já, než ses vrátil z práce.“
„A já si říkal, že si jich teď už nevšímáš.“
„Jo, jsem příšerně, příšerně přejedenej.“
„Bez obav. Však já k tomu taky směřuju. Tak mi nebudeš mít co závidět.“
„Já ti nezávidím nic krom místa v žaludku. Mhm...“
„Hele, kdopak se nám to začal lísat. Copak bys rád?“
„Pusinku za koláčky?“
„Mhm... Tak. Spokojenej?“
„Absolutně. Jo, mimochodem, dneska jsem volal našemu milovanýmu domácímu.“
„Ty jsi tu sprchu ještě nepustil z hlavy, Páťo?“
„Absolutně ne.“
„Ach, bože. Tak co, poslal tě do háje, že se tu v žádným případě nic předělávat nebude?“
„No, vlastně ne. Jen řekl, že momentálně je na služebce někde v Německu, ale že až se za pár týdnů vrátí, tak mi zavolá a dohodneme se, ale třeba by s tím něco šlo udělat.“
„Řekl jsi mu, že jsi vdanej gay, ano?“
„Ano, řekl jsem mu, že jsme se vzali, takže ho rozhodně ani jeden z nás nehodlá přesvědčovat pomocí nějakejch erotickejch praktik.“
„Uf. Co on na to?“
„Že gratuluje a že na tohle má asistenta.“
„Už zase? Chudák kluk. Doufám, že až ho ten idiot nechá, dopadne minimálně stejně dobře, jako jsem dopadl já.“
„Minimálně? Promiň, ono jde dopadnout líp, než jsi dopadl ty?“
„No... Ne. Máš pravdu, nejde. Dovoluju si říct, že můj život je momentálně absolutně perfektní. Lepší, než jsem si vůbec kdy odvážil představit.“
„Jo. Hádám, že... Au! Co blbneš, Luky?“
„Zaklepávám to na dřevo.“
„Na MOJI HLAVU?“
„Budu za trest spát na gauči?“
„Ne. Nebudeš. Naopak, budeš za trest spát v posteli. Nebo možná nebudeš zrovna spát...“
„Naznačuješ, že mě hodláš za moji drzost potrestat tím, že s tebou budu muset opakovaně souložit? Hrůza. Netuším, jak to přežiju. Budu na to nejspíš potřebovat hodně síly, co?“
„Luky, začínám mít podezření, že jsem těch koláčků měl udělat mnohem víc.“
„Mhm, možná. Ale klid. Vždyť zítra je taky den, ne? A jestli se budeš zase nudit...“

4 komentáře:

  1. Tohle je absolutně dokonalé! A s těmi makovými koláčky, co leží kousek ode mě ještě od oběda je to ještě lepší! :D Kdo by řekl, že Patrik se vrhne na pečení a Lukáš nedokáže odolat? Být na jeho místě, Páťa už se nehne z kuchyně (A postele... A všech dalších oblíbených míst pro společnou rekreaci) :D.

    Ynat

    OdpovědětVymazat
  2. Katka tak v první řadě gratuluji jsi skvěla hodná holka pěkně jsi udělala zkoušku . Musím přiznat že Patrik je fakt dobrá manželka mě se z kynutého těsta moc péct nedaří

    OdpovědětVymazat
  3. Gratulujeme ke slozeni zkousky!:) kolackovy dil nas pobavil a vzbudil chute!:) Jedna z nas, a ja to nebudu, asi bude take muset neco upect, aby byla dobrou pritelkyni a v budoucnu manzelkou:))
    Dekujeme za povidku, tesime se na dalsi a premyslime o tom, co nastane po teto vynikajici serii o P a L:)

    P a K

    OdpovědětVymazat
  4. Nejdříve gratuluji ke složení zkoušky! :-)

    A skvělá povídka, nasmála jsem se u ní! :-D

    OdpovědětVymazat