sobota 3. května 2014

Máš... kapku problém

A zase je tu jednou jeden sobotní večer, který jsem se vám rozhodla zpříjemnit povídkou. Tentokrát mě k ní inspirovalo aktuální TT 'Závislost'. Ten nápad mi prostě tak nějak vklouznul do hlavy a odmítal odejít, dokud jsem ho nesepsala, takže... No, tady to je. Lesbická povídka o závislostech. A já vůbec nesměřuju k tomu, abych přesně do těch uvedených spadla, rozhodně ne... =D

Jestli něco miluju, jsou to volný dny. Tím teda myslím volný všední dny, ne svátky a víkendy. Jasně, volno je volno, ale myšlenka na to, že já sedím doma, zatímco většina ostatních lidí trčí v práci (nebo, u těch mladších, ve škole), dělá to volno nějak... zábavnějším. Škodolibost je svině, já vím.
Ještě lepší jsou volný dny, kdy nejsem doma jen já, ale i Renča. To je pak přece jen o něco větší sranda než válet se na gauči a přemejšlet o těch všech lidech (zejména o tom upjatým párečku z protějšího bytu), co někde dřou. Vlastně, když je doma Renča, na tohle přemejšlení nějak nezbejvá čas. Nemusím vysvětlovat, jak to myslím, že ne?
Tohle byl zrovna jeden z těch volnejch pátků. Já v práci neměla službu, Renča si po pátečním státním svátku vzala volno. Bylo zrovna kolem devátý ráno, já seděla u stolu v kuchyni, pila kafe a četla si časopis, Renča byla v koupelně a paličatě se malovala, i když jsem jí už o dvacet minut dřív jasně řekla, že to přece dělat nemusí, když celej den hodláme bejt doma. Ignorovala to, samozřejmě. Vždycky to ignoruje.
Byla jsem zrovna zabraná do nějakýho ne dvakrát zajímavýho článku o tom, jak dodat vlasům objem (no co, prostě se poblíž válely jen Renčiny časopisy a já byla líná chodit pro nějakej vlastní, takže jsem se spokojila s tím, co bylo), když najednou zazvonil zvonek.
Zvedla jsem hlavu a zamrkala.
Vzápětí můj zmatek poněkud zmírnil Renčin hlas, co se ozval z koupelny.
„Pošta!“ zaječel konkrétně ten hlas. „Kotě, prosím, doběhneš mi tam?“
„Proč tam nedojdeš sama?“ frkla jsem.
„Protože mám namalovaný jen jedno oko!“
Odevzdaně jsem položila na stůl svůj hrnek kafe, vstala od stolu a došla do předsíně.
„No co?“ ušklíbla jsem se na dveře koupelny. „Aspoň by se ten pošťák v práci kapku pobavil...“

Asi nemusím říkat, že jsem byla kapku překvapená, když mi pošťák vrazil do ruky ne nějakej doporučenej dopis, co jsem tak maximálně čekala, ale rovnou tři balíčky, co tvarem podezřele připomínaly krabici od bot. Málem jsem to ani nepobrala. Klika, že bydlíme jen v prvním patře, jelikož jinak by mi to cestou nahoru nejspíš párkrát spadlo. Jo, a klika, že jsem si nechala pootevřený dveře. Protože s tím nákladem bych fakt neodemkla.
Jen jsem vešla do bytu, Renča stála přede mnou. Na jednom oku jí pořád chyběla řasenka, ale jinak naprosto zářila. A sápala se po těch balíčcích.
„Nech mě hádat,“ zašklebila jsem se, když mi můj náklad sebrala. „Že by boty?“
„Rozhodně ne,“ řekla a odnášela si balíčky do kuchyně.
„No, to ti rozhodně věřím.“
„To bys měla. Fakt to nejsou boty.“
Když jsem došla k ní (přece jen jsem se ještě musela zout), už měla roztrhanej obal na prvním balíčku. A samozřejmě, že se ukázalo, že pod tím obalem je krabice od bot. A v ní...
„Tak CO to teda je?“ naklonila jsem hlavu.
„To jsou nový letní sandálky!“ informovala mě a zamávala mi před obličejem dvěma tyrkysovejma věcma s hromadou pásek.
„A... sandálky nejsou boty?“ odkašlala jsem si.
„Ne. Sandálky jsou sandálky.“
Pustila se do další krabice.
„Víš, jsem si jistá, že to, co se prodává v obuvi a v čem se chodí, se rozhodně počítá jako-“
„A tohle!“ zvedla oranžový boty. „To jsou balerínky, jasno?“
„Balerínky,“ zopakovala jsem tupě. „Jasně. Říkej tomu, jak chceš, ale pořád to jsou boty. A boty nepatřej na stůl, mimochodem. Bacha na to kafe!“
Nehla ani brvou, když lovila kus obalu z mýho ani zdaleka nedopitýho hrnku kafe. Pak ten zasviněnej papír jednoduše hodila zpátky na stůl a pokračovala v rozbalování třetího balíčku. Měla jsem chuť uškrtit ji.
Když otevřela krabici a na mě se usmívaly další boty, tentokrát fialový s červenejma jehlovejma podpatkama, nebyla jsem ani překvapená.
„A tohle, aby bylo jasno,“ zvedla je a přitiskla si je k hrudníku, „tohle jsou lodičky. Nádherný lodičky. Nejsou naprosto dokonalý?“
„Lásko?“ kousla jsem se do rtu. „Máš... kapku problém, uvědomuješ si to?“
„No jo, já vím. Botník začíná bejt malej. Neboj, táta slíbil, že nám vyrobí větší.“
„Ehm, já nemluvila o botníku. Já mluvila spíš o tom, že z tý tvý lásky k... botičkám se stává tak trochu... závislost.“
Jednou rukou si přitáhla lodičky blíž k sobě, zatímco druhou zvedla ještě sandálky a balerínky.
„Závislost?“ zeptala se vyděšeně. „Nejsem závislá. Můžu s tím přestat, kdykoliv budu chtít. Jen co najdu perfektní boty k těm červenejm puntíkatejm šatům. A tý zelený sukni. A pár dalším věcem.“
„Ale vůbec nejsi závislá, co?“ ušklíbla jsem se.
„Na moji obhajobu, neutrácím za boty veškerý peníze. Kupuju je skoro zásadně z druhý ruky. Od slečen, kterejm už se omrzely. Já jim jen dávám novej domov a lásku.“
„Takže jsi závislá na dobročinný činnosti, ano?“
„Jo!“ vyhrkla. „To je přesně ono. Jsem pro ty boty něco jako Matka Tereza!“
„Určitě tě navrhnu na Nobelovu cenu míru,“ kejvla jsem.
„To bys měla. Rozhodně si ji zasloužím.“
„To jo. Za poslední rok jsme poskytly azyl tak dvaceti párům bot. Minimálně.“
„A bude jich víc, jen co táta dodělá ten botník,“ zaculila se. „A teď mě omluv. Musím si jít tyhle broučky vyzkoušet. A zkusit, k čemu se mi hodí. A tak. Znáš to.“
Znala jsem. A bylo mi jasný, že poklidnej start volnýho dne je v háji.
Ve chvíli, kdy odběhla, se zase rozdrnčel zvonek.
Tentokrát jsme byly zmatený obě.

Jo, jasně. Málem jsem zapomněla. Teda, spíš jsem to nečekala tak brzo, než abych fakt zapomněla. Až když mi pošťák vrazil do ruky zatraceně velkou krabici a omlouval se, že si neuvědomil, že má pro nás ještě něco, došlo mi to.
Hups.
Renča stála za mnou, když jsem v na kuchyňskym stole (mezi tím bordelem, co zbyl po jejích balíčcích) tu krabici rozbalovala, takže moc dobře viděla těch deset novotou zářících knížek, co jsem postupně rovnala na stůl.
„Lásko, říkala jsi předtím něco... o závislosti?“ odkašlala si, když jsem položila (po krátkým pohlazení hřbetu) i poslední knížku.
„Na moji obhajobu, na všechny byla velká sleva,“ řekla jsem. „A kdybych si je nevzala, putovaly by do Levnejch knih. To bys jim přála?!“
„Ale ne. Kdepak,“ zavrtěla hlavou. „Chápu tvoje pocity. Taky poskytuješ domov a lásku věcem, o který lidi nestojí. Řeknu tátovi, ať s tím botníkem vyrobí i další knihovnu.“
„To budeš zlatá. A poličku nad noční stolek, prosím.“
„Jasně. Klidně dvě,“ zasmála se. Pak odstoupila kousek ode mě a pomalu se zatočila. „Tak co? Co říkáš na moje krásný nový botičky?“

5 komentářů:

  1. Jééj! Niežeby som nemala čo čítať, ale... aj ja chcem desať nových kníh! :3 :D :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ta slečna s knížkama mi připadá takový kluk v tom vztahu :-D Je to sexy, lol :-D Škoda, žes tam nenapsala něco ehm, peprného :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že zpracování tématu týdne velmi výstižné! :) Já jsem spíš vypravěčka, Renčina botofilnost mi nic moc neříká. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělá povídka :)
    Neskutečně se mi líbí, jak je to napsaný, stejně tak obsah. A na téma závislost se to hodí přímo dokonale. Navíc je to napsané takovým způsobem, že i snad naprostý homofob musí přiznat, že je to úžasné ^^

    OdpovědětVymazat
  5. Krásná vtipná povídka, k tématu týdne se to dost hodí, je to geniální nápad. :)

    OdpovědětVymazat