Prokrastinace od prokrastinace

Prokrastinace je svině, jak ostatně ví všichni středo/vysokoškoláci. Já během zkouškovýho stihla setřít, párkrát umejt nádobí, pověsit prádlo, co ani nebylo moje, posbírat jiný prádlo, co taky nebylo moje, vyprat a pověsit několik várek prádla, co pro změnu bylo moje, a párkrát se odrovnat při cvičení. Všechny ty body, a zejména poslední, jsou nepochybně velice chvályhodné a rozhodně bych se neměla za jakoukoli z těch činností stydět, jen kdybych je neprovozovala zásadně v době, kdy jsem se měla učit.

Jo, a vlastně jsem si taky sepsala seznam knížek, co si na základě recenzí knižních blogerů chci půjčit z knihovny. A podívala se na celou druhou a třetí řadu Sherlocka. Ale to už tak chvályhodný není.

Ne, že bych se neučila, kdepak. Učím se vlastně docela dost, když už se k tomu teda dokopu. Což je někdy dost komplikovanej úkol.

Samozřejmě, že jako ideální únik od učení by se během zkouškovýho přímo nabízelo psaní. Dřív jsem navíc přesně tak utíkala, když na to přišlo. Perfektní forma prokrastinace, jedna z těch, co okolí (i když to internetové) skoro určitě ocení. Ale teď to prostě nějak nefunguje.

Ano, tímhle se vám snažím omluvit za to, že sem poslední dobou tak málo píšu, respektive že prakticky vůbec nepíšu. Dokonce ani ty povídky na téma týdne, a to ani když mě téma zaujme a fakt ráda bych na něj něco vymyslela. Potíž je v tom, že mě vůbec, ale vůbec nic nenapadá. Jako by tu tvůrčí část mýho mozku někdo naprosto vygumoval. Jako by mýho Múzu někdo unesl, spoutal a nacpal mu do pusy roubík. Prostě mám v hlavě prázdno. Teda, ne. Prázdno a Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho. Zmínila jsem se, že se momentálně učím světovou literaturu?

Každopádně, občas se mi v hlavě nějakej malej nápad objeví. Většinou ve značně neurčitý formě a vyžadující hodně dodělávání. A já pak ten nápad vezmu a... vesele ho ignoruju. Protože jsem z toho učení (a to jsem začala včera, ale už jen ta MYŠLENKA na to, že se budu muset učit, ve mně docela efektivně ubíjí veškerou kreativitu) tak vyflusnutá a vynervovaná, že prostě nejsem schopná si sednout a psát. Teda, spíš nejsem schopná si sednout a začít psát. Většinou. Když už se někdy donutím, tak to docela jde, ale... Jo, přesně, já se ani nedonutím.

Takže většinu času sedím a prokrastinuju i od svý nejoblíbenější formy prokrastinace. Jsem zkrátka ztracenej případ.

Ani si nejsem jistá, proč že tenhle článek píšu. Prostě vás jen chci poprosit, ať se mnou máte trpělivost. Pokud všechno dobře půjde, budu mít třináctýho června od zkouškovýho svatej pokoj a budu se zase moct věnovat blogu. (A taky psaní a hlavně čtení, což je něco, čeho se naprosto nemůžu dočkat.) A do tý doby...

No, to se uvidí. Při troše štěstí se mi něco sepsat povede, ale za nic neručím. Ta světová literatura mi vážně dost leze na mozek...