„Ale nepovídej. To jsem vůbec netušila.“
Sjel mě od hlavy k patě pohledem, co by mohl být děsivým, kdyby ho ovšem neužíval tak často, že jsem se vůči němu dávno stala dokonale odolnou.
„Nechápeš, o co mi jde,“ zavrčel. „Jsem MÚZA.“
„Ano, já VÍM,“ zvedla jsem oči v sloup. „Co přesně že na tom nechápu?“
„Jsem tvoje Múza.“
Sjel mě od hlavy k patě pohledem, co by mohl být děsivým, kdyby ho ovšem neužíval tak často, že jsem se vůči němu dávno stala dokonale odolnou.
„Nechápeš, o co mi jde,“ zavrčel. „Jsem MÚZA.“
„Ano, já VÍM,“ zvedla jsem oči v sloup. „Co přesně že na tom nechápu?“
„Jsem tvoje Múza.“
„Poslyš, uvědomuješ si, čí máš právě podobu, viď?“ ušklíbla jsem se. „A dochází ti, že v souvislosti s tou osobou se mluví o jejím stříbrném jazyku, ŽE?“
Zhluboka se nadechl.
„Jsem tvoje Múza-“
„BOŽE!“
„Ne, projevy úcty ti už nepomohou,“ zavrtěl hlavou.
„To nebyl projev úcty. To byl projev zoufalství.“
Prsty jeho rukou se propletly a na jeho tváři se objevil výraz absolutní nevinnosti. To už mě tak trochu znervózňovalo.
„Opakuji. A ocenil bych, kdybys mě tentokrát nepřerušovala,“ upozornil. „Já jsem tvoje Múza. Nejsem tvůj osobní zdroj motivace. Nemusím ti dodávat odvahu a sílu. Nemusím tě soucitně poplácávat po hlavě, když se cítíš mizerně.“
„Poplácávání po hlavě ti přijde soucitný? To hodně vysvětluje,“ zabručela jsem.
„Nemusím...“ zavrčel. „A nebudu. A nemysli na to, že by ses mě pokusila změnit na některého z těch šílenců se šroubovákem. Já NIKAM nejdu.“
„Nechci, abys nikam chodil. Ale kdyby ses vypařil a vrátil se jako někdo... milejší...“
Ještě nevinnější výraz, jakkoliv se to jen o malou chvíli dříve zdálo nemožným.
„Přijdu ti málo milý?“
„Ehm...“ kousla jsem se do rtu. „Ne. Ne, rozhodně bych tvoji milost označila za naprosto dostačující. Jsi vyložený zlatíčko.“
„Výborně,“ kývl.
„Teda, když pominu to, že mě odmítáš motivovat. Nemělo by to náhodou bejt součástí práce Múzy? Víš, udržovat svýho autora v dobrý psychický kondici a... No, dodávat mu tu odvahu a chuť psát? Protože já si vždycky myslela-“
„Ale samozřejmě, že je to součástí práce Múzy,“ pokrčil rameny. „Ale jen v případě, že to skutečně potřebuješ. Když se cítíš mizerně kvůli nějakým vnějším vlivům, ne když se jen utápíš v sebelítosti kvůli něčemu, co jsi mohla čekat. Na to s tebou nehraju.“
„Vyžaduju toho magora se šroubovákem,“ zamračila jsem se.
„Řekne ti totéž,“ ušklíbl se.
„Vyžaduju svoji původní Múzu,“ zkusila jsem.
„Řekne ti totéž.“
„Vyžaduju úplně JINOU Múzu. Třeba... nějakou hezkou zrzavou?“
„Takhle to nefunguje, to moc dobře víš.“
„A i kdyby fungovalo, nech mě hádat. Řekne mi totéž?“
„Přesně tak.“
„Někdy tě nenávidím.“
Všechna ta jeho zbroj z kůže a zlata vypadala vcelku nepatřičně, když se s klidným výrazem ve tváři rozvalil na mojí posteli.
„Chceš motivaci?“ nadhodil, pohled upřený do stropu. „Je jedno, kolikrát spadneš, důležité je, že pokaždé dokážeš zase vstát.“
„Ale no tak. Tohle je starý,“ ušklíbla jsem se. „To mě má povzbudit?“
„Když neselháváš, dostatečně se nesnažíš.“
„Spíš když selhávám, dost jsem se nesnažila.“
Otočil se na bok. Jeho obličej mu zůstal, ale najednou měl na sobě jen tmavé džíny a černé tričko a jeho vlasy měly hnědou, mírně nazrzlou barvu.
„Nikdy nevíte, co na vás čeká za rohem. Může to být všechno. Nebo to nemusí být nic. Prostě dál kladete jednu nohu před druhou. A pak se jednoho dne otočíte a zdolali jste horu,“ pronesl procítěně.
„Já myslela, že nemůžu dostat jinou Múzu.“
„To abys neřekla, že tě chci vyděsit,“ zaculil se a olízl si rty. „Počkej, určitě mě brzo napadne další motivační-“
„Ne, to je dobrý. V pohodě, stačilo,“ zarazila jsem ho.
„Ten s tou horou zabral?“ zamumlal,zvedl z postele plyšového nártouna mentolové barvy a zadíval se mu do jeho velkých očí. „Nazdar, kámo. Jak se vede?“
„Ehm... Ne, tak docela nezabral, ale chci ti ušetřit práci s vymýšlením dalších motivačních citátů, co stejně nepomůžou.“
„Aleluja!“ zvolal a posadil se. „Můžeme konečně jít psát?“
„No jo pořád,“ vzdychla jsem. „Ale stejně mám poslední dobou pocit, že to nemá cenu. Víš, když jsou to upíři a vypadá to, že upíry mi stejně nikde nevezmou...“
„Nejsou to upíři. Je to Ginger. No tak, Ginger!“
Zavřela jsem oči a opřela se v křesle.
„Ginger. Jasně. Ani ta za to nestojí.“
Nadskočila jsem, když na mě promluvil ženský hlas.
„Ne? To bych si vyprosila.“
Prudce jsem otevřela oči a vytřeštila je směrem, odkud hlas přišel. Na mém gauči seděla černě oblečená mladá žena s dlouhými vlnitými zrzavými vlasy a jizvou na levé tváři. Na rtech jí hrál krutý úšklebek.
„Bože můj,“ vydechla jsem.
„Přála sis zrzavou Múzu?“ usmála se a dala si záležet na tom, aby světlo světa spatřily její ostré špičáky.
„Nevím, jestli jsem si přála až takhle zrzavou,“ polkla jsem.
S ledovým klidem si přehodila nohu přes nohu a mírně se ke mně naklonila.
„Pozdě,“ konstatovala. „Piš. HNED.“
Odporovat jí se zdálo jako nesmírně hloupý nápad...
Tvoje povídání s Múzou mi přijde jako neskutečně geniální nápad. A ještě když ho dokážeš tak skvěle zpracovat. Děláš mi radost, Arvari. A určitě nejenom mně.
OdpovědětVymazatA vážně bys měla psát dál. Hned. :D
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTak a máš to! Dostalas neoblomnou ženskou a ne chlapečka :D
OdpovědětVymazatPerfektné.:D Good luck s písaním teda.:DD
OdpovědětVymazat