Ahoj, lidi. Už zase nepatrně nestíhám, jen abych vám sem mohla hodit tuhle kapitolu. Ehm, no, nevadí. To nějak přežiju. Teda, snad přežiju i ten útěk na autobus, co mě skoro nevyhnutelně čeká...
Musím vám oznámit, že na příště jste si vybrali námět Vězení, za což vám skutečně pěkně děkuju, jelikož naprosto netuším, co z toho ještě vyleze. =D A samozřejmě, že můžete hlasovat i o námět pro přespříští kapitolu, jak taky jinak. =)
No nic, nebudu zdržovat vás ani sebe. Jen ještě jedna informace. Ano, dneska nám vážně vyšla kapitola na den, co jsem tak nějak určila za Patrikovy narozeniny, takže... Popřejte mu něco hezkýho, ano? =D
„Po těhle schodech nejdu.“
„Patriku...“
„Ne. Ani omylem. Nikdy.“
„Patriku.“
„Vždyť se na ně podívej! Jsou tak... vlnitý.“
„Ty schody jsou dokonale rovný, Patri. A chodíš po nich pořád.“
„Kecy.“
„Jsou to schody našeho domu, samozřejmě, že po nich chodíš pořád!“
„Našeho domu. Tohle není náš dům. Náš dům není nakřivo.“
„Přísahám, že už nikdy v životě nejdeš chlastat se svejma kámošema. Ne bez dozoru.“
„Tak takhle to teď povedeme? Jen proto, že seš můj man... man... manžel, budeš mi zakazovat někam chodit?“
„Přesně tak. A jestli se nepřestaneš takhle koukat, tak ti taky nařežu, až trochu vystřízlivíš.“
„Ach, ano, prosím. Prosím...“
„I když se obávám, že nevystřízlivíš pěknejch pár hodin. No vážně, kolik jste toho vypili?“
„Moc, Lukášku. MOC. Tak moc, jak moc tě miluju, manžílku.“
„Bože můj, čím jsem si tohle zasloužil?“
„Čím asi? Tím, že jsi buzna. Ošklivá, hříšná buzna.“
„Jo tak to je ten problém. Připomeň mi, ať najdu a přetáhnu tu zrzku, co po mně jela. Tohle se musí napravit.“
„Prosím? Co jsi to řekl? Nemysli si, že jen proto, že jsem opilej, nebudu si pamatovat, že jsi dneska naznačil, že mě podvedeš!“
„Lásko, nejspíš si ani nebudeš pamatovat, že jsi někde byl.“
„Pch. Abys věděl, já nezapomínám, když se opiju!“
„Ale to víš, že ne. Tak, kdybys byl tak laskavej a konečně vyšel po těch schodech-“
„Ale ony se houpou. A točej. Lukášků, že ty jsi mě vzal na houpačky?“
„Kristepane...“
„Obávám se, že ten ti ne... Hej! Já letím!“
„Ne, zrzounku, neletíš. Držím tě v náručí. A necukej sebou tak, nebo sice poletíš, ale přímo na zadek.“
„V náručí? Ty mě unášíš?“
„Jo, to víš, že jo. Unáším.“
„A pak mi nařežeš?“
„Ne. Přivážu tě k posteli.“
„Hm, to se mi líbí...“
„A nechám tě tam jednoduše ležet.“
„PROSÍM?!“
„Slyšel jsi. A teď... Chvíli stůj, ano? Musím odemknout vchodový dveře. Stůj. Ani se NEHNI.“
„Jů, Luky, vidíš ty hvězdičky?“
„Hvězdičky uprostřed Prahy? Ale co se divím. Je zázrak, že ještě nevidíš bílý myšky.“
„Řekni, nechtěl by ses někdy proletět celou, celičkou GALAXIÍ?“
„Ne, ale rád bych tam momentálně poslal ty tvoje kámoše, co tě nechali, aby ses takhle nalil.“
„Nejsem nalitej. Jsem dokonale, DOKONALE střízlivej. Podívej, jak seběhnu ty... JEJ!“
„K těm schodům se NEPŘIBLIŽUJ.“
„Proč ne?“
„Protože je seběhneš leda tak čumákem napřed. A pak si už ve svým nehmotným těle budeš lítat galaxií. Ale já nemíním platit tvůj pohřeb.“
„Jsi zlej.“
„To víš, že jsem. Tak pojď. Díkybohu, že máme výtah. Nedokážu si představit, že bych tě měl nahoru táhnout v náručí.“
„Ale proč ne? Jsi přece, hm... svalnatej...“
„Kušuj, Patriku. Tady ne.“
„Proč? Hm, co máš proti troše vzrušení? To riziko přistižení, hm...“
„Nechci ti do toho kecat, ale právě se pokoušíš vzrušovat můj mobil.“
„Kruci. A já si říkal, že je nějak... malej na to, jak je tvrdej.“
„Víš, možná ten pohřeb přece jen zaplatím. Běž se proletět na schody, Patri.“
„Tak jo. Tak já-“
„K noze! A nastup do výtahu.“
„Páni, svítící krabice. Je uvnitř větší?“
„Víš, Patri, myslím, že chci jména těch kámošů, se kterejma jsi byl. Jména a čísla. Ne, počkat, čísla ne. Adresy.“
„Chceš je nechat pro... proletět galaxií?“
„To jsi vystihnul. A nebudou potřebovat ani kosmickou loď. Protože je tam všechny osobně vykopnu.“
„To je dobře. Moc dobře. Protože tuhle naši kosmickou loď jim ne... nepůjčím.“
„Patri, tohle není žádná loď. Je to výtah.“
„Jakto? Vždyť letí PŘÍÍÍMO nahoru!“
„Ano, zrzounku. Je to výtah.“
„Ty si asi myslíš, že jsem napro...stej idiot.“
„Ne, jen že jsi opilej.“
„V žádným případě nejsem opilej. Snesl bych ještě minimálně pět panáků!“
„Možná sis je měl dát. Aspoň bys teď mlčel.“
„Ty mě nemáš rád. Vůbec mě nemiluješ. Nemáš rád, když mluvím. To od tebe není hezký. Máš milovat, když mluvím, zbožňovat každý slovo, co opustí moje ústa, máš si je nahrávat a nastavovat si je jako vyzvánění. Máš mi naslouchat ve stavu náboženskýho vytržení, máš... JUJ! Co to bylo?!“
„Naše kosmická loď právě přistála.“
„Jů! A kde jsme? A kdy jsme?“
„Před naším bytem. Šestnáctýho... Ne, počkat. Už je sedmnáctýho dubna. Pět minut po půlnoci.“
„A rok?“
„Když jsem to naposledy kontroloval, bylo to dva tisíce čtrnáct.“
„Hm, to je ale pěkně blbej strom času.“
„STROJ času, Patri.“
„To je jedno.“
„Každopádně, to, že je sedmnáctýho, znamená, že máš narozeniny.“
„Jo? Sakra. Kolik mi je?“
„Fakt jsi příšerně opilej. Víš přece, že o tvým věku se nahlas nemluví. Tak se neptej. A všechno nejlepší, zrzounečku.“
„Hm, děkuju, Lukášku...“
„A teď pojď. Uložíme tě do postele. Zejtra budeš mít parádní narozeninovou kocovinu. Ještě štěstí, že jsem si vzal volno.“
„Jo, ale to sis vzal, abys mě... abys mě celej den mohl brát na... výlety po galaxii přímo z... naší postýlky...“
„Hej. Zůstaň vzhůru. Neodvažuj se usnout, Patriku. Aspoň dokud si nesundáš boty. Protože jinak tě do postele hodím i s nima!“
„Jo, to... musíš. Boty. Bez nich mi bude... zima... v galaxii... zima...“
„Chápu. Budu ti je muset sundat až v posteli. Tak pojď. Poletíme do ložnice.“
„Mhm... Galaxie... župan...“
„Jo, Patri. Zítra tě čeká fakt galaktická kocovina...“
katka nádhera Páťa má fakt roztomilou opičku ale určitě dal Lukimu zabrat, strom času mě dostal do kolen skvěle jsem se bavila a přeji Patrikovi jen to nejlepší
OdpovědětVymazatPo dlouhý době díl, co mě fakt "galakticky" rozesmál. :3
OdpovědětVymazatTak tento dil byl vynikajici, vtipnej, proste dokonalej:-)
OdpovědětVymazatMy dekujeme za povidku a prejeme Patrikovi vse nej k narozeninam, a at se mu ta kocovina treba nejak galakticky vyhne!:-)
P. a K.