neděle 12. října 2014

Reklamní hrneček

Hřejivá výzva: Úkol č. 2 - Příběh jakéhokoliv předmětu z tvého pokoje


Varovali mě, že osud reklamních hrnečků obvykle nebývá nikterak veselý, a to ani těch, co se nedostávají prostě jen tak za nic, ale které si člověk musí koupit ve speciálním balení, nebo ho dostane jen za nákup víc kusů příslušné kávy, čaje nebo čehokoliv jiného, takže by se čekalo, že o něj vážně stojí. Ale prý dopadneme všechny stejně.

Nejdřív nás údajně budou používat každou chvíli, protože jsme nové a neokoukané a cool. Budeme nejpopulárnější hrnečky v domácnosti, v provozu denně, dost pravděpodobně NĚKOLIKRÁT denně. Budeme milované, opečovávané a rozhodně nemyté v myčce. Pak, po pár týdnech, začne zájem o nás upadat a ke slovu se budou znovu dostávat hrnečky, které byly v poličkách předtím, než jsme přišli mi. Přestanou se o nás tak starat. A nakonec na nás zapomenou úplně, odstrčí nás někam dozadu do skříňky a vytáhnou jen tehdy, když prostě jiný hrnek nebude k dispozici. Naše místo zaujmou zase jiné reklamní hrnečky. A nakonec se rozbijeme, čistě omylem, při mytí, při uklízení nádobí, nebo pádem ze stolu, když do nás někdo nechtěně šťouchne. A nikdo pro nás nebude truchlit.

Byl jsem asi jediný v továrně, komu to přišlo jako hrozná škoda. Ten zbytek hrnečků se tak nějak... smířil se svým osudem. Těšili se na ty týdny, kdy budou používané a milované, a i na tu dovolenou, která je pak čekala. Prý to není zase TAK špatné, když si to tak vezmete. Aspoň se jeden nepředře. Ale já bych se radši rozpadl po letech používání, než skončit někde zastrčený. No vážně. Radši ať se ta moje červená barva sedře, ať už nic nezbude z mojí bílé kytary, ať se mi klidně třeba i ulomí ucho, jen ať na mě nezapomenou.

Začátek mého příběhu byl přesně takový, jak říkali. Koupila si mě jedna slečna, vybalila mě z krabice, umyla a hned si do mě uvařila kafe. Dle předpokladů mě používala tak jednou, dvakrát denně. Jen ona, z čehož jsem pochopil, že se ze mě stal čistě soukromý hrneček, ne jeden z těch, o které se přetahuje celá rodina. Abych se přiznal, docela mi to vyhovovalo. Byl to relativně klidný život. Ale já pořád tak nějak čekal na moment, kdy začnu být opomíjený.

Čekal jsem týdny. Pak měsíce. Když doba mého používání přesáhla rok, začal jsem si dělat naděje. Ne, že bych byl její jediný hrnek, ne. Byl jsem hrnek na kafe. Kolem mě byly hrnečky na kakao a na čaj, víceúčelové, bez jasně určeného smyslu, které brala prostě jen tak, podle nálady. Ale když chtěla kafe (tedy, krom velkého a ledového), sáhla jen po mně. Vždycky a bez omylu. A nikdy mě nikomu nepůjčovala.

Vlastně mám nebezpečný dojem, že by uškrtila každého, kdo by se mě pokusil použít. V tomhle ohledu je poněkud majetnická.

Plynuly další měsíce a ve mně pořád hlodal červík pochybností. Co když na moje místo přece jen nakonec přijde jiný hrnek? Co když mě, i přes všechny ty řeči o tom, že z jiného hrnku jí kafe prostě tak nechutná, přece jen vymění? Ale nakonec mi začalo docházet, že se to nestane, dokud se vážně jednoho dne nerozbiju. (A i pak se nejspíš bude pokoušet sehnat moje dvojče, protože by se bez svého červeného hrnku na kafe neobešla.)

Abych se přiznal, ani už nevím, jak dlouho takhle sloužím. Myslím, že už tak šest, sedm let. Občas jsem chvíli nepoužívaný, třeba v parném létě, nebo když má moje slečna zrovna „čajové období“. Vystřídaly se u mě už tři různé stálé lžičky. Ta momentální má na červeném držadle černou kočku. Párkrát jsem už měl namále. Občas se mnou někde omylem ťukne, a pak vždycky chvíli nadává. Moje dno je značně ošoupané, povrch o něco matnější než býval, uvnitř mám několik prakticky nevyčistitelných skvrn. Barva na mém okraji, tam, kde bílá přechází v červenou, je poněkud okousaná. Doslova.

Ne, rozhodně nežiju ten klidný život, před kterým mě varovali, a ani náhodou nejsem zapomenutý. A víte co? Jsem za to zatraceně, ale vážně ZATRACENĚ rád...

3 komentáře:

  1. tak to měl štěstí u nás by brzo přišel o ucho

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To u mě ne, to bych mu nikdy neudělala... =D

      Vymazat
  2. To je nádherný! :) Jsem moc ráda, že tento příběh hrníčku dopadl dobře. :D Tak jsem mu držela palce! :-)

    OdpovědětVymazat