Nezavěšujte, jste v pořadí

Myslím na vás, nebojte. Myslím na vás vlastně dost často. Říkám si, že bych se konečně zase měla podívat na nějakej queer film (nebo si aspoň osvěžit ty, co jsem viděla před nějakou dobou), abych vám mohla dát filmovej tip. Že bych konečně měla přečíst knížku, co se mi tu válí, abych vám ji mohla doporučit, pokud teda bude za něco stát. Že bych mohla prostě jen napsat povídku (sice jsem jednu napsala o víkendu, ale stejně), názorový článek, rozhovor s Múzou... Cokoliv.

Bohužel, obvykle se vážně dostanu jen k tomu myšlení.

Částečně za to může prostě jen moje lenost, částečně (a tím myslím z podstatně větší části) to, že momentálně absolutně nic nestíhám. Už zhruba dva týdny jedu na prakticky nejvyšším levelu stresu. Kudy chodím, myslím na to, co ještě musím udělat do školy, co potřebuju udělat nejdřív, co ještě může počkat, co už hoří, co zatím jen doutná... Zapomínám všechny ostatní věci, co chvíli datluju do klávesnice, honí se mi hlavou myšlenky na to, co mi všechno chybí, rekapituluju si povinnou četbu, co mě čeká. Vlastně se docela divím, že se mi ještě nepovedlo nechat v autobuse kabelku nebo tak něco. A k tomu se nervuju, když si představím, že to nemám šanci stihnout. Když už nedělám nic do školy/nejsem ve škole, tak se sesunu před počítač a můj mozek se sám od sebe vypne.

Tenhle víkend jedu na dva koncerty ve dvou dnech a předem mám blbej dojem, že se mi je nepovede užít, protože v duchu budu tiše uvažovat o jerech a o tom, jak se je v žádným případě nestihnu naučit a k tomu dopsat seminárku na českou literaturu. Zkrátka, jsem asi tak milimetr od toho, aby mi naprosto přeskočilo.

(A to radši ani nemluvím o tom, že musím někdy upíct vánoční cukroví. No dobře, od příští středy času dost...)

Takže, no... Vlastně se chci jen omluvit a vysvětlit vám, proč tu toho teď chvíli moc nenajdete. Prostě absolutně nemám kdy sem psát, a když mám zrovna na moment kdy, nemám na to energii, především tu psychickou. Obvykle jsem schopná si maximálně jako oddechovku napsat kousek fanfikce, a tím končím. Múza to se mnou vzdal už dávno.

Ještě jednou se omlouvám. A prosím, mějte se mnou trpělivost. Já se vrátím. Příští tejden je zápočťák, pak už snad čas mít budu. Aspoň trochu.

Prozatím na omluvu přijměte pár gifů/obrázků Roberta Downeyho Jr. Dneska večer je to jediná věc dělící mě od překročení tenké hranice k nepříčetnosti. A vážně, nemůžu bejt jediná, s kým ty jeho oči dělají naprosto nehorázný věci. Že ne?

(A tak se zrodil FrostIron pairing...)

Přesně tyhle záběry miluju. Sice mám jistou tendenci u nich mírně sténat, ale...

Fakt si nemůžu pomoct. Ty jeho oči jsou naprosto uhrančivý. A jak mi ostatní barvy očí přijdou taky hezký, vlastně jen tmavě hnědý absolutně nemám šanci odolat...