sobota 20. února 2016

Ale to je klučičí!

Aby bylo jasno, jsem si plně vědoma faktu, že název článku zní jako dětský výkřik. To proto, že technicky vzato to dětský výkřik taky je. Konkrétně argument mojí osmileté sestřenky, který použila v okamžiku, kdy jsem jí dnes, když byla na návštěvě, nabízela pustit kreslenou verzi Avengers. A zarputilost, s jakou odmítala i další návrhy (mezi nimi i Harryho Pottera, kterého já osobně sice skoro nemůžu vystát, ale i přesto považuji za poměrně šokující, že ho osmileté děcko nikdy nevidělo), mě přiměla se nad tím tématem 'holčičích' a 'klučičích' věcí trochu zamyslet.


Technicky vzato, já tomu genderovému dělení hraček, filmů, seriálů a dalších hovadinek poměrně i rozumím. Je to přece jen něco, co je v naší společnosti hluboko zakořeněné a 'normální'. Je to něco, co nám maminky a tatínkové odmalička vštěpovali. Holčičky si hrají s panenkami a koukají na pohádky s princeznami, kluci si hrají s autíčky a koukají na pohádky s roboty a superhrdiny. Když se v Tescu podíváte do dětského oblečení, uvidíte to jasně. Holčičí věci na sobě mají růžovou a Hello Kitty, kluci mají ty cool motivy jako Avengers a Star Wars. Přesně, jak se očekává. Protože jinak to co? Nejde.

No, ono to technicky vzato jde, že ano. Rodičům nic nebrání v tom, aby holčičce koupili tričko s Iron Manem, když po něm prahne. Pokud chlapeček prahne po Hello Kitty, je to už trochu větší problém, ale za to může především fakt, že děvče, které se vymyká své typické genderově přisouzené roli, to má přece jen o něco lehčí, než podobně se vymykající kluk. Ale o tom jsem ani tak mluvit nechtěla.

Víte, možná má pravdu moje maminka a já byla vždycky prostě divná. Už jako malá jsem měla vážně v oblibě autíčka. Měla jsem vážně velkou sbírku angličáků. Mezi moje oblíbené animované pohádky patřil Spiderman a Batman a koukala jsem na seriálového Supermana. Ne, že bych si nikdy nehrála s panenkami, těch jsem taky měla relativně dost. A měla jsem ráda i pohádky s princeznami. Prostě jsem nějak nedělala rozdíl mezi 'holčičím' a 'klučičím'. Bylo mi to jedno. A víte co? Rodičům to vážně nikdy nevadilo.

Jak jsem psala, technicky vzato tomu dělení rozumím. Prostě je to historicky zažitý fakt. Ale osobně si myslím, že by bylo záhodno se na to konečně vykašlat a přestat se dětem snažit nutit zájmy na základě toho, jakého jsou pohlaví, namísto na základě jejich osobnosti. Přestat jim říkat, že tohle je pro chlapečky a tohle pro holčičky. Líbí se ti to? Fajn, v tom případě je to pro tebe. To nejhorší, co můžete dítěti udělat, je vnutit mu svoje vlastní předsudky vůči osobám ženského pohlaví, co mají v lásce superhrdiny. Protože ani když to uděláte, nemáte jistotu, že vaše malá princezna zůstane princeznou. Jen si bude připadat strašně divně, když v pozdějším věku zjistí, že i když se od ní očekává láska k romantickým komediím, ona má přece jen radši toho Iron Mana, tak co s tím?

Problém je v tom, že krom rodičů tohle dělení podporují i snad všechny společnosti, kterých se to týká. Marvel pravidelně vynechává z oficiálního merchandise Black Widow (a taky Hawkeye, což ovšem nebude genderový problém, že), docela nedávno se řešilo, že k sedmé epizodě Star Wars se skoro nedají sehnat hračky s Rey... Holky zkrátka nejsou cílovou skupinou těchhle 'akčáren'. Jasně, ne, že by každá holčička nutně potřebovala holčičí akční figurku, co si vzpomínám, mně ženské hrdinky mohly vždycky vlézt na záda. I jako malá bych nejspíš skočila po tom Iron Manovi. Ale samotný ten princip vynechání prakticky jediné významnější ženské postavy něco naznačuje. U typicky princeznovských pohádek zase nenajdete hračky cílené na klučičí publikum, i když princové v nich nezpochybnitelně jsou. I když uznávám, že patrně bude větší procento holek, co mají rády superhrdiny, než kluků, co mají rádi princezny...

A tak si to, že se jim má líbit jen to, co se pro ně hodí, prostě děti vesele ponesou do puberty a dospělosti. Kde je tohle dělení přirozeně nadále podporování, třeba už jen tím, že i když v pánském oddělení oděvů visí Marvel a Star Wars, v dámském najdete leda tak Hello Kitty a Mumínky. A i když hledáte na internetu, v těch pánských tričkách jsou prostě mnohem lepší motivy. Vezměte si třeba i takové metalové kapely. I ty zpravidla mají minimálně pět designů pánských triček, kdežto v dámském jen jeden, maximálně dva. Protože, vážení, ani metal není pro holčičky.

A budou tu vznikat další a další typické holky, co se budou u akčních filmů tvářit otráveně, protože se to od nich čeká, a kluci, co budou okatě zívat u filmů romantických, protože to se čeká zase od nich. Já jen tiše doufám, že jich bude méně a méně.


Jistou naději mi dává ten malý chlapeček, co se nedávno v Tescu přehraboval figurkami Avengers a trval na tom, že chce buď Scarlet Witch, nebo Natashu. Odešel se Scarlet Witch. A jeho maminka ani nepípla o tom, jestli by radši nechtěl Kapitána Ameriku...

12 komentářů:

  1. Pche... Neznabohu. Jak můžeš nemít ráda Pottera (já to prostě musela napsat, i když je to celkem mimo, mám prostě svoje období)?!
    Každopádně máš pravdu, já taky žrala/žeru superhrdiny více než princezny (až na Princeznu Mononoke, na tu jsem koukala pořád, ale ta není zrovna typická). Ne, že bych nakupovala Avengerovský trička, ale když jsem mamce ukazovala jaký chci na Vánoce, divila se, proč je pánský (ne proto, že by bylo pánský, ale proč si nekoupím totéž v dámské verzi). Některý skupiny nemají ani ty dva motivy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velice snadno, věř mi... :D Jinak, já trika kupuju na Qwertee, Teefury a podobně, když mě něco zaujme, a tam mají stejnej motiv v pánský i dámský verzi. To jen normálně v obchodě mě přepadá deprese, protože pánský trika na mně vypadaj hrozně blbě a prostě je nesnesu. :D A jo, skupiny, co mají dva motivy dámskejch triček, jsou spíš výjimka, přiznávám...

      Vymazat
  2. Můžu děkovat jakési vyšší entitě za to, že mám tak skvělou rodinu (teda s výjimkou otce). Zatímco ostatní děti se v kočárcích vozily v dupačkách s gendrově korektní barvou, já je měl parádně růžové (sice to byl babiččin vtípek, protože jako jediná z rodiny věděla jestli se má narodit kluk nebo holka, ale vlastně to byla trefa do černého) a v podobném duchu se vázal zbytek mého dětství. Zatímco ostatní děti si hráli výhradně s hračkami jim určenými, já byl hrdý na svou sbírku panenek po sestře, ale i svoji sbírku autíček (výhody mladších sourozenců). Snad se jednou tyhle malichernosti vážně přestanou řešit, ale nevidím to moc růžově.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, a tak by to mělo bejt. :) Já nechápu, proč by kluka nemohli rodiče oblíkat do růžový, vždyť je to úplně normální barva. A panenky jsou jen... panenky. Já jsem teda starší sourozenec, ale do budoucí sbírky autíček mladšího bratra jsem přispěla značnou částí, nemluvě o tom, že jsem to byla já, kdo byl hrdým majitelem autíčka na ovládání... :D

      Vymazat
  3. Teda s tím Potterem jsi mě ranila :D Já jsem jako malá měla asi tři miliony bárbín, samozřejmě, nedostatek kenů jsem řešila substitucí gumovými kostlivci, kteří byli celkem srovnatelně vysocí (a navíc svítili ve tmě). Měla jsem i autíčka a s bráchou jsme si hráli s miniaturníma rytířema (byli u nich i jezdci, fakt vodvaz). Co se ale týče toho, že by mi připadalo, že bych si měla hrát spíš s panenkama, protože se to ode mě čeká, to ne, naopak, měla jsem to spíš obráceně: že když si budu hrát s holčičíma věcma, budu hrozně out, že budu prostě moc holka, což není společensky žádoucí. Naproti tomu dělat ty klučičí věci, jako pobíhat v maskáčích po bytě s modýlkem stíhačky, to mi přišlo hrozně kůl. A tenhle postoj, mám dojem, u spousty holek přetrvává - že se fixujou na počítačový hry, superhrdiny a prostě ty "klučičí" záležitosti, aby daly najevo, že nejsou vůbec ženský, protože ženský jsou trapný, a mají takový to "no tak to já jsem asi chlap," protože pochlapit se je přece mnohem lepší než být zženštilá, že jo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, já tyhle pocity nikdy neměla. Že bych měla bejt moc holčičí nebo moc klučičí. Já vždycky byla nějak mezi, protože jsem prostě dělala, co mě bavilo. Hrála jsem si s panenkama, hrála jsem si s autíčkama. Koukala jsem na superhrdinský seriály, protože se mi to líbilo, na počítači jsem závodila s motorkama, protože mě to bavilo, na chatě jsem s bratránkem lítala na kole a bylo mi jedno, jestli to je cool nebo ne. Nikdy jsem neuvažovala o holčičím a klučičím. No, možná v pubertě jsem si prošla takovou anti-holčičí fází, ale to mě zase přešlo. Neříkám, že u některejch holek to není póza, ale já jsem v některejch povahovejch vlastnostech fakt spíš chlap (a v jinejch zas ne), ale superhrdinský filmy upřímně miluju, a přitom zároveň nosím prakticky jen sukně a šaty podpatky, protože se mi to prostě líbí a nějaký genderový role mi můžou bejt ukradený...

      Vymazat
  4. Nechápu, jak můžeš nemít ráda Harryho Pottera :D Ono je to dáno i psychologicky; je ve věku, kdy pro ni "holčičí" a "klučičí" znamená hodně... ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč se skoro všichni chytaj toho Harryho Pottera? Já za to nemůžu, prostě mi to už před lety všechno zničila sedmička, od tý doby mě prostě úplně přestal bavit a postupem času mi začal i vadit... :D Jinak, já jsem asi divná, ale zas... Kdo těm dětem říká, co je klučičí a co holčičí? A nechtělo by to s tím konečně přestat? Na jednu stranu ženský mají plnou hubu keců o rovnoprávnosti, a pak holce stejně strčí do ruky panenku a nic se nezmění...

      Vymazat
  5. Nechápu jak...
    ne nechám toho :-D
    Já jsem si hrála jako malá s panenkama. A nevím, kde se to ve mě vzalo, že mám ráda jak holčičí záležitosti, tak klučičí, ale prostě to tak je. Možná otec, který mi rád pouštěl svoje oblíbené filmy? Nebo že kluci ve školce nikdy neřekli: My si s tebou hrát nechceme, jdi pryč. Protože holky to říkaly často. A moje neteř má všechno růžové. A její novorozená sestra taky. A mně se chce zvracet. I kdybych věděla pohlaví dítěte, nikdy bych mu nevnucovala jednu konkrétní barvu. Je tolik hezkých barev.Třeba zelená nebo žlutá. A okamžitě to znamená, že moje dítě je mimozemšťan nebo sršeň? Ještě před sto lety se děti oblékaly do pohlavně nerozlišujícího oblečení, dokud jim nebylo šest. A dokud moje dítě nerozezná, co se mu líbí, budu to tak dělat taky. Ať si pak samo vybere oblečení, víru, partnera, školu. Kontrolovaná svoboda je v tomto asi nejjednodušší. Samozřejmě obleček Wookieho bude nosit tak jako tak. Buď rádo a nebo za trest (:D). :D

    OdpovědětVymazat
  6. Všechno souvisí se vším a tohle je jen jeden ze symptomů mnohem závažnějšího problému. Lidem je prostě diktováno, jak se mají chovat, jak mají vypadat, o co se mají zajímat... a běda, když se zajímají o něco jiného. Přitom zrovna řešit to, jestli si děcko víc hraje s autíčky nebo s panenkami, je opravdu nepodstatné. Každý by měl možnost se bavit tím, co ho zajímá, i kdyby se třeba zbytek populace stejného pohlaví na to díval skrz prsty. V dětství jsem si hrála s Legem, pařila jsem počítačové hry, četla jsem Foglarovky, v nichž na ženskou postavu nenatrefíš, co je rok dlouhý... a žádné trvalé následky to na mě nezanechalo. A jo, i dneska se raději podívám na superhrdinský nebo akční film, než abych sjížděla jeden romanťák za druhým.

    OdpovědětVymazat
  7. Ne, tomu dělení nerozumím. Považuju to za přežitek. Co má kdo komu diktovat, co ho/ji má bavit, s čím si má hrát? Buzerace. Hlavně, aby teda děti měli normální (svobodomyslný) rodiče, neomezený historickým rozdělením ženských a mužských rolí. To si myslím, že je základ, aby se pak dokázaly vybodnout na pitomý kecy a divný pohledy blbýho okolí - dobrý zázemí.

    OdpovědětVymazat
  8. Dobrý den,
    Chápu, že je toto poněkud neobvyklý (a možná pochybný?) způsob komunikace, ale velmi mě zaujal váš styl psaní a mám dojem, že by vaše články nádherně a vtipně doplňovaly náš nový online magazín o životním stylu.
    Pokud máte alespoň trochu zájem dozvědět se bližší informace, prosím, kontaktujte mě na mailu annae@xcroco.com. Budu moc ráda za vaši reakci.
    Anna Evans

    OdpovědětVymazat