Chytrá, šikovná, nejlepší

Jo, je to vážně pravda. Ještě pořád žiju, dýchám... I když tady se to nějak neprojevuje. Za což se vám všem hluboce omlouvám. Ale prostě mám momentálně co se týče psaní brutální krizi, nemůžu se k tomu donutit, a když už se donutím, tak to za nic nestojí. Možná se to časem zlepší. Možná taky ne. Jako malou (kurva malou) jiskřičku naděje tu máte jednu hodně krátkou povídku, k jejímuž napsání jsem se snažila přimět "jen" asi dva dny. Slušnej výkon na to, jak krátká je. Ale snad se vám bude aspoň trochu zamlouvat...

Poslouchala to od dětství.

Od všech, dokola a dokola a dokola.

„Vždyť ty jsi taková chytrá holka...“

Ze všech stran, při každé příležitosti.

Taková chytrá holka.

Zvykla si na tu větu, zvykla si na tu myšlenku, přijala ji za svoji.

Byla chytrá holka.

A šikovná. To jí taky pořád připomínali.

A nejlepší.

Chytrá, šikovná, nejlepší.

První trojku, co dostala z písemky, obrečela.

První dvojku na vysvědčení nejspíš taky. Co na tom, že to bylo až někdy na druhém stupni.

Protože chytré, šikovné, nejlepší holky dvojky nedostávají, ne?

Nevěděla, kdy to v ní všechno vyhořelo. Kdy se přestala snažit. Kdy jí to začalo být zase jedno.

Kdy se jí z toho všeho začalo dělat zle.

Neměla sílu jít dál.

Chytrá, chytrá, chytrá...

Necítila se tak.

Chtěla. Nešlo to.

A pak se to najednou vrátilo.

Jen ta nevolnost nezmizela.

Musela být chytrá, šikovná, nejlepší.

Musela splnit to, co od ní všichni vždycky čekali.

Musela, musela, musela...

Skláněla se nad papíry a slzy měla na krajíčku.

Písmenka se jí rozutíkala po stránce, myšlenky v hlavě.

Už ani jednu zatracenou definici.

Už ani jednu zatracenou minutu.

Snažila se zhluboka dýchat. Uklidnit se.

Zavřela oči.

Nebála se toho, že úplně selže.

Děsila ji představa, že nebude nejlepší.

Chytrá, šikovná, nejlepší.

Chytrá, šikovná, nejlepší.

Chytrá, šikovná, nejlepší...