10 – Podezřelá skvrna

Tak jo, dneska to bude veskrze zvláštní. Ahoj, vítejte na novým blogu. Myslím, že je jen příznačný, aby první nová věc, co sem házím, byli zrovna Paťulka s Lukáškem, jelikož jsou na celým blogu snad ti nejpopulárnější. Ne, že bych se tomu až tolik divila. Paťulka je přece jen miláček.

No, vezmeme to organizačně. Na příště jste si vybrali téma Líbání. Nedá se říct, že by mě to nějak překvapilo. Vlastně jsem s tím naprosto počítala. Plán nemám, ale však ono se už něco vymyslí...

Anketu o další díl nově nenajdete pod článkem, ale vpravo v menu. Každý týden ji budu příslušně obměňovat. Tak hlasujte, hlasujte. Osudy kluků ještě stále leží ve vašich rukou. Tedy, aspoň částečně.

Ehm... Tak jo. To je asi všechno. Užijte si první kapitolu ve zcela novým prostředí. Doufám, že se vám tu aspoň trochu líbí. =)

„Patriku, jsi oficiálně MRTVEJ!“
„Ach, tohle jsem dlouho neslyšel...“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“
„Ehm... K čemu přesně?“
„K tomu, že jsi oficiálně mrtvej!“
„Pokud vím, ještě tu nebyl žádnej doktor, aby mě za mrtvýho prohlásil.“
„Fajn. Jsi neoficiálně mrtvej.“
„Jo? Ale já mám pocit, že žiju. Víš, dejchám,mluvím, cítím se nadrženě...“
„To jsem zrovna vědět nepotřeboval.“
„Ale JE to projev toho, že nejsem mrtvej. Ještě jsem neslyšel o nadržený mrtvole!“
„Fajn. Nejsi mrtvej.“
„No vidíš.“
„Ale kurva rychle budeš!“
„Ehm, Luky, jsi si vědom toho, že máš už zase v obličeji ten svůj vražednej výraz?“
„Vážně? Ale nepovídej.“
„P-počkej. Nechoď blíž.“
„Proč bych neměl? Patričku...“
„Odstup, Satane!“
„Paťulínečku můj milovanej...“
„Co jsem zase provedl?!“
„Chceš mi říct, že nevíš?“
„Nemám ani to nejmenší tušení!“
„O to je to ovšem HORŠÍ, Patriku!“
„ÁÁÁ!“
„Nezdrhej! Postav se tomu jako CHLAP!“
„Nejsem chlap! Jsem buzna! Typická buzna, typičtější bys nenašel, ani kdybys... NÉÉÉ!“
„Ha. Mám tě.“
„Poslyš, Luky, jakkoliv jsem si tuhle situaci v minulosti mnohokrát představoval, když mě chceš zabít, nějak to... není ono.“
„Přestal by ses zmítat?“
„Ani omylem! Pomoc! VRAŽDA!“
„Ach, Patri... Vážně myslíš, že ti někdo v tomhle baráku přijde na pomoc? Po tom, co jste s Vítkem v neděli předvedli? NEŘEKL BYCH.“
„A-ale...“
„Ale?“
„Můžeš mi aspoň říct, proč teda umřu?!“
„Takže ty pořád popíráš, že bys to věděl?“
„ANO!“
„Výborně. Tak pojď se mnou.“
„Víš, nechci ti do toho kecat, ale když řekneš 'pojď', asi by to chtělo, abys mě pustil, protože jinak... ÁÁÁ!“
„Když tě pustím, zdrhneš. Takže si tě tam odnesu, když dovolíš.“
„Nedovoluju!“
„Jak je ctěná libost.“
„Řekl jsem, že... Co děláme v předsíni?“
„Chtěl jsi vědět, proč umřeš, ne?“
„A ten důvod je v předsíni?“
„Ty se jen netváříš, že netušíš, o čem je řeč, co?“
„Ehm...“
„Bezva. Tak se podívej sem... A řekni, co vidíš.“
„!!!“
„Copak? Nechce se ti to říct?“
„...“
„Tak já ti řeknu, co to je, Patriku. To je krajně podezřelá skvrna na mým černým kabátu.“
„...“
„Podezřelá BÍLÁ skvrna, abych byl konkrétní.“
„No, víš, Luky...“
„A vypadá... No, nebál bych se říct ROZSTŘÍKNUTĚ.“
„Víš, já vím, že mi nebudeš věřit, ale tohle má zcela obyčejný a racionální vysvětlení.“
„Tak schválně.“
„No, víš... Jde o tohle. Tomu bys nevěřil. To jsem si takhle včera poklidně jedl ke snídani bílej jogurt...“
„Už teď je to krajně nepravděpodobný, Patriku.“
„Nepřerušuj mě, ano? Jedl jsem bílej jogurt. Ale vtom se ozval zvonek u dveří. Tak jsem vstal a s tím jogurtem v ruce jsem šel otevřít. Jenže za dveřma nikdo nebyl. Asi si nějakej spratek dělal legraci. No, každopádně, zase jsem zavřel dveře, ale jak jsem se vracel do obýváku, zakopl jsem a ten jogurt mi spadnul. Fakt jsem myslel, že jsem to uklidil všechno, ale ta skvrnka na tvym kabátě mi asi, ehm... utekla.“
„...“
„L-Luky?“
„A ty vážně čekáš, že tomuhle uvěřím, jo?“
„Je to pravda, přísahám!“
„Hm. Víš, kdybych byl heterák, možná bych tomu uvěřil. Ale já jsem teplej, Patriku. A výmluvu na jogurt jsem už taky používal, když jsem si to s jednim hezounem rozdal na mámině gauči!“
„Éhm...“
„Takže?“
„Přísahám, že Vítek už byl na odchodu, když se to stalo. Měl to bejt jen polibek na rozloučenou. Ale... NĚJAK se stalo, že jsem skončil opřenej o, ehm... stěnu vedle tvýho kabátu. A podle všeho... pak i o tvůj kabát. Nevím, od chvíle, co mě otočil čelem ke zdi, mám všechno rozmazaný. Ale přísahám, kdybych si všimnul, že... ehm...“
„Že ses mi udělal na kabát?“
„Jo. Vyčistil bych to. Vážně. Přece vím, co se sluší a patří. A nejsem cvok, abych na tvým kabátu vědomě nechával...“
„Bílý fleky.“
„Jo!“
„Hm, víš, Páťo... Možná bychom mohli dojít k oboustranně výhodnému řešení.“
„Prosím? Já jsem ZADANEJ!“
„A co to s tím... Panebože, TOHLE jsem nemyslel!“
„Fakt ne? Tak co teda?“
„Hm. Schválně, jestli na to přijdeš, Paťulko. Máme tu kabát. S krajně podezřelou skvrnou. Nic, s čím by se většina lidí chtěla ukázat v čistírně. Což je, samozřejmě, jediný místo, kde můžou v týhle fázi s tím kabátem ještě něco udělat. JÁ to nechci. Každopádně, tobě je jedno, co si o tobě kdo myslí, nemluvě o tom, že je to celý jen tvoje vina, takže...“
„No jo, já to tam hodím.“
„A?“
„A zaplatím. Samozřejmě.“
„Hodnej kluk. Můžeš to pak zkusit vytáhnout z Vítka. Jelikož na tom nese minimálně stejnej podíl viny. Ale pochybuju, že se ti to podaří.“
„Ach, bez obav. Mám svý vyděračský metody.“
„Výborně. Laskavě je měj daleko od mejch věcí. ZEJMÉNA pak od gauče, ano?“
„Bez obav, Lukášku. Jen málokdy se mi nepodaří spolknout všechno...“