čtvrtek 10. července 2014

Stereotyp

Když jsem končila s Patrikem a Lukášem (pamatujete, takoví ti dva magoři, jeden byl zrzavej a věčně nadrženej), slíbila jsem vám, že sem občas třeba hodím nějakou tu povídku, co se jich týká, Faktem je, že v tý době jsem už měla tuhle konkrétní dávno vymyšlenou a napsanou, jen... jsem vám ji sem tak nějak nechtěla házet zase tak hned. =D Každopádně, teď je tady, a já vám rovnou řeknu, že se v ní podíváme do velice, velice vzdálené budoucnosti. Tak schválně, co tyhle dva v mojí hlavě ještě čeká... (A slibuju, že až o nich zase někdy něco napíšu, bude se to odehrávat PŘED touhle. Ehm, možná...)
P.S. A připravte se, že to není dialogovka. A že je to v ich formě.
P.P.S. Jo, a taky je to zatraceně dlouhý... =D
P.P.P.S. I'm sorry. I'm so sorry.



Jeho modré oči byly hypnotické. Jako by viděly hluboko do mě, jako by mě vtahovaly, abych se v nich utopil, jako by...
Pohodil tmavými vlasy a zářivě se na mě usmál.
„Vážně. Jednou bych chtěl bejt tak dobrej jako ty,“ řekl a mírně se ke mně naklonil. „Četl jsem spoustu věcí, co jsi překládal, a... Jsi úžasnej.“
„Díky,“ usmál jsem se.
„No, každopádně...“ olízl si rty. „Myslím, že se tu budeme občas vídat, co?“
„Vzhledem k tomu, že děláš editora knížce, kterou momentálně překládám... Asi ano.“
„To jsem rád. Moc rád,“ kývl. „A mimochodem, víš, že vypadáš úplně jinak, než jak jsem si tě představoval? Jsi... sexy.“
„Díky. To jsem dlouho neslyšel,“ zaculil jsem se. „Každopádně... Já už fakt musím běžet. Musím vyzvednout dítě ze školy.“
„J-jo. Jasně,“ polkl. „Takže... se uvidíme příští týden.“
„Samozřejmě,“ kývl jsem. „Mimochodem, přeju hezkej víkend.“
„Jo, tobě... taky.“
Vyšel jsem z kanceláře a jen stěží se mi dařilo potlačit smích.
Zase někdo v šoku...

„Kdy přijde taťka?“
Otočil jsem se od sporáku a zadíval se na šestileté zrzavé děvčátko.
„Každou chvíli, broučku.“
Upřela na mě velké zelené oči a našpulila rty.
„Už tu bude?“
„Ano, miláčku, už tu... Hele. Nejsou to dveře?“
„Taťka!“ vykřikla, vyskočila z gauče a rozeběhla se do předsíně.
Oddychl jsem si a vrátil se k vaření.
Když je Lukáš doma, aspoň malou zabaví. A já snad konečně nespálím večeři.
Pousmál jsem se, když o chvíli později můj muž vešel zpátky do obývacího pokoje, naši dceru v náručí. Přitočil se ke mně a krátce mě políbil do vlasů, než ho donutila jít si hrát.

Zavřel za sebou dveře ložnice, sundal si tričko i kalhoty a jen v trenýrkách vklouzl do postele.
„Ála spí?“ zamumlal jsem.
„Ano, prosím. Svoje otcovské povinnosti jsem pro dnešek splnil na jedničku,“ usmál se. „Jak tak na tebe koukám, plnění manželských nehrozí.“
„Pitomečku,“ zívl jsem. „Ale ne. Dneska vážně ne. Copak vůbec nejsi unavenej? Dneska jsi v tom fitku trčel skoro celej den.“
„Nevýhoda vlastního podniku,“ pokrčil rameny. „Zítra se vrátím dřív, slibuju.“
„Jo, to říkáš pořád. A pak tu skončím s kocourem a děckem na krku, když potřebuju překládat,“ vzdychl jsem. „A vím, že bych se teď měl zvednout a jít na to, ale jsem tak příšerně utahanej, a navíc brzo vstávám, abych vzal malou-“
Umlčel mě krátkým polibkem na rty.
„Zejtra ji do školy vypravím. Vyspi se.“
„Vážně? Ach, Luky, jsi dokonalej.“
„Já vím,“ usmál se a znovu mě políbil. „Dobrou noc, Patriku.“
„Dobrou, Luky.“
Zhasl světlo a otočil se ke mně zády. Nedokázal jsem se ani převalit na bok. Oči se mi zavřely skoro samy.

„Vážně nestíhám,“ slyšel jsem se mumlat. „Moje dcera byla nemocná, můj manžel pořád trčí v práci a nemohl ji hlídat, pak jsem tu chřipku chytil taky a vůbec mi to nemyslelo... Omlouvám se. Fakt mě to mrzí. Slibuju, že to doženu, že se to nebude opakovat, jen prostě... Dneska nemám skoro nic.“
Opatrně jsem vzhlédl a můj pohled se setkal s těma modrýma očima mého editora. Kupodivu se usmívaly, stejně jako jeho rty.
„To nic,“ mávl rukou. „Neřeš to. Nějak to vysvětlím. Tohle se občas stane, ne? Teda, co já vím, manžela nemám, ale...“
„Přísahám, jsi první editor, co mě nechce za nedodržení termínu zabít,“ konstatoval jsem.
Naklonil se ke mně a jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Ale prosím tě. Tobě bych nikdy neublížil.“
Měl jsem uhnout, a měl jsem to udělat. Jeho tvář byla nebezpečně blízko té mé. Ale nějak jsem se nemohl přimět couvnout. Jako by se ve mně probudilo moje staré já, dávno potlačený pud, to, co jsem dávno pohřbil hluboko v sobě.
„Vážně ne?“ olízl jsem si rty. „A čím přesně jsem si tohle privilegium zasloužil?“

Sklonil jsem se a políbil jemné zrzavé vlásky.
„Dobrou noc, Alenko,“ řekl jsem. „Krásný sny, princezničko.“
„Dobrou, tatí,“ zamumlala. Očka se jí už zavírala.
„Mám tě rád, broučku,“ usmál jsem se.
„Hm...“
Po špičkách jsem se vykradl z pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.
Když jsem přišel do ložnice, Lukáš už spal. Lampička vedle něj byla rozsvícená. Na nočním stolku ležela hromada papírů.

„Tak co? Jak ses měl od minulýho tejdne? Mimochodem, dáš si kafe?“
Usmál jsem se, když přede mě, aniž by čekal na reakci, postavil hrnek se zmíněným nápojem.
„No, je to lepší. Svým způsobem,“ pokrčil jsem rameny. „Znáš to. Život. Aspoň se mi povedlo dohnat resty, když už nic jinýho.“
„Přísahám, jak na tebe koukám...“ pohodil vlasy. „Ne. Nikdy nechci trvalej vztah.“
„To jsem si v tvym věku taky říkal,“ vzdychl jsem. „A teď si někdy říkám, že jsem se toho měl držet.“
„Copak? Potíže v ráji jsou až tak zlý?“ pozvedl obočí. „Jestli se chceš svěřit...“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ne, díky. Já... Tohle je profesionální vztah, jasno? Neměli bysme si tu vykládat o mym rodinnym životě, měli bysme se věnovat tý knížce, a ničemu jinýmu.“
„Hm. Říkáš mi, že dokud jsme v týhle kanceláři, mám bejt profesionální?“
„No... Ano?“ pozvedl jsem obočí.
„Výborně,“ zaculil se. „A nechtěl bys někdy zajít někam do kavárny?“
Kousl jsem se do rtu.
„No, já...“ zaváhal jsem. „Ale jo. Víš, že jo?“

Ani jsem nevzhlédl od notebooku, když za Lukášem zaklaply dveře dětského pokoje.
„Spí?“ zeptal jsem se.
„Jako miminko,“ odpověděl. Čekal jsem, že jeho kroky zamíří do ložnice, ale ne. Šel přímo ke mně.
Otočil jsem hlavu.
„Nejdeš spát?“ zeptal jsem se.
„Ještě ne,“ usmál se. „Řekl jsem si, že tu spolu chvíli... posedíme.“
„Hezký. Ale já musím pracovat,“ vzdychl jsem. „Jinak mě můj editor zabije...“
„To by mohl zkusit. Budu si tě bránit,“ konstatoval Lukáš a sedl si vedle mě. Náš černý kocour se na něj dotčeně podíval, když se polštáře prohnuly. „Nikdo mi tě nevezme.“
Ošil jsem se, když mi položil ruku na rameno.
„Lukáši, já vážně musím makat.“
„Lukáši?“ pozvedl obočí. „Co je? Něco jsem provedl?“
„Nic.“
„Tak proč mi říkáš Lukáši?“ zamračil se. „Patri, podívej se na mě.“
„Co na tom, že musím pracovat, jsi nepochopil?“
Snažil jsem se ovládnout a uvolnit, ale moje svaly se napínaly, a on si toho všiml.
„Patri...“
Zavřel jsem oči a zaklapl notebook.
„Fajn. My dva si musíme o něčem promluvit.“
Nějakou chvíli byl jediným zvukem v místnosti větrák vypínajícího se notebooku. Lukášovy prsty se na mém rameni pevněji sevřely.
„Tak kdo to je?“ zeptal se.
„Prosím?!“ vytřeštil jsem oči. „Řeknu, že si chci promluvit, a ty hned myslíš, že-“
„KDO?“ zavrčel.
Kousl jsem se do rtu. Pohled v jeho tmavých očích mě přesvědčil o tom, že lhát by nemělo smysl.
„Nepodvedl jsem tě, jasno? Nepodvedl. Přísahal jsem, že to neudělám, a neudělal. Nespal jsem s ním, nelíbal jsem se s ním, nic. Ani jsem s ním nebyl na kafi.“
Vztek z jeho očí byl pryč. Zbyl jen ubíjející smutek.
„Kdo?“ zeptal se zase.
„Ten mladej editor,“ odpověděl jsem rezignovaně.
„Proč?“ zeptal se.
Přísahal bych, že vidím první zárodky slz.
„Já... Já nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Má hezký oči. Skládá mi poklony. Zajímá se o mě. Já... Fakt nevím. Je sexy, vzrušuje mě a... Co mám s tebou? Stereotyp, nudu, nic. Kdy jsme spolu naposledy spali, pamatuješ si to vůbec?“
„Ten poslední bod jsem dneska hodlal změnit,“ frkl a otočil hlavu tak, aby se na mě nemusel dívat. Ani jsem se mu nedivil.
„Lukáši...“
Jeho ruka se svezla z mého ramene.
„Co jsem si myslel?“ zamumlal. „Co jsem si, kurva, myslel?“
Vstal a odešel do ložnice, dřív než jsem stihl třeba jen pípnout.

Ležel jsem v posteli a zíral do stropu. Trvalo mi to snad dvě hodiny, než jsem se po tom našem malém rozhovoru odhodlal zvednout z gauče a jít si lehnout. Lukáš tou dobou už spal. Nemohl jsem uvěřit ani tomu, že nezamknul, abych se tam nedostal. Měl by na to ostatně plné právo.
Lampička na mém nočním stolku pořád svítila. Nedokázal jsem se přimět ji zhasnout a jít vážně spát.
Co jsem si myslel, zatraceně? Proč jsem mu to řekl, když ani nebylo CO říct? Bylo to jen kafe, kafe s klukem, co je fajn a má hezký oči. Nevinný. Trocha flirtu, nic víc, prostě... Zábava. Nebylo to tak, že bych se ZAMILOVAL, proboha.
Otočil jsem hlavu a zadíval se na spící tvář svého muže. Uvědomoval jsem si, že v nejbližší době nebudu mít moc příležitostí vidět ji uvolněnou. A došlo mi, že od doby, co jsem ji tak viděl naposled, uběhla taky pěkná řádka dní.
Díval jsem se na něj. Na důvěrně známou tvář, na drobné vrásky, které se v posledních letech objevovaly kolem jeho očí, na po ramena dlouhé vlasy, v nichž jsem vždycky předstíral nevidět pár těch stříbrných. Na jeho dlouhý krk, který jsem dřív tak rád líbal, na ušní lalůčky, jejichž okusování ho tak vzrušovalo...
A nic jsem necítil. Nic z toho, co jsem cítil dřív.
Žádné vzrušení.
Bylo mi jasné, že on se na mě musí koukat úplně stejně.

Zavřel jsem za sebou dveře a skopl boty z nohou. Nemohl jsem se dočkat, až v kuchyni konečně odložím ty příšerně těžké nákupní tašky. Měl jsem pocit, že mi co nevidět upadnou ruce. Pod nohama se mi motal Alice. Zatraceně, zatraceně, zatraceně...
„Jsem doma!“ křikl jsem, než jsem vůbec vešel do obývacího pokoje. „Nikdo mě nevítá?“
Čekal jsem, že uvidím tradiční mírný chaos sestávající z Alenčiných hraček, ale obývací pokoj byl perfektně uklizený, navzdory tomu, že mrně si při mém odchodu na nákup plánovalo panenkovskou módní přehlídku. Ale po panenkách ani dítěti nikde nebyla ani stopa. Na gauči seděl Lukáš, před sebou netknutý hrnek kávy.
„Je se mojí ségrou,“ konstatoval. „Poprosil jsem ji, aby malou pohlídala. Musíme si promluvit.“
Ztuhl jsem. Tašky mi najednou přišly jako ten nejmenší problém.
„Lukáši...“ zamumlal jsem.
Vstal, sebral mi tašky a odložil je na kuchyňský stůl.
„Tak co? Kdy hodláš změnit to, že jsi s tím svým úžasným editorem ještě nebyl ani na kafi, hm?“ zeptal se.
„Ve čtvrtek,“ slyšel jsem se říkat.
Zatraceně, Patriku, co BLBNEŠ?!
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo vidět, že tuhle odpověď vážně nečekal.
„Proč?!“ vyhrkl náhle, tak náhle, že jsem sebou trhl. „Proč, Patriku?!“
„To už jsem ti přece řekl,“ kousl jsem se do rtu.
„Ach, jasně. Ty blbý kecy o stereotypu a jeho hezkejch očích!“ rozhodil rukama. „Ale já ti to nežeru.“
„CO mi nežereš?!“ zamračil jsem se. „Lukáši, o nic nejde. Neodcházím od tebe. To, že jsem s někým flirtoval, že s ním jdu na kafe, to přece neznamená, že-“
„Ahoj, já jsem taky buzerant!“ štěkl. „Přesně to to znamená, kurva!“
„Nebuď zbytečně dramatickej,“ zavřel jsem oči. „Já ti přísahám, že se nic neděje.“
„Jasně. Nic se neděje,“ ušklíbl se. „Jen jsi mě zjevně přestal milovat, co? Ježišikriste... Já FAKT nevím, co jsem si myslel, když jsem si tě bral. Že tě změním? Jako bych tě neznal. Do prdele, mělo mi bejt jasný, že zůstaneš... Furt STEJNEJ!“
„PROSÍM?!“ vyhrkl jsem. „Nenaznačil jsi právě, že jsem děvka, že ne?!“
„Ne, rozhodně NE!“ rozkřikl se. „Jen to, že jsi zjevně schopnej vlízt do postele někomu jinýmu, a proč? Protože já ti dost často neříkám, jak jsi skvělej?“
„Víš vůbec, jak dlouho jsi už neřekl, že mě MILUJEŠ?!“ odsekl jsem. „Kdo přestal, no?!“
„JÁ ne! Já tě miluju stejně tak, jako jsem tě miloval, když jsem ti strkal do schránky tu blbou oranžovou růži, spíš ještě mnohem víc! Tak promiň, že mám moc práce a neuvědomím si, že jsi to dlouho neslyšel, ale mezi náma, taky jsi mi to pěkně dlouho neřekl! Tak promiň, že ti pořád neopakuju, jak miluju vůni tvejch vlasů, tvoje oči, že zbožňuju každou pihu na tvym obličeji, ale myslel jsem, že jsem ti to za ty roky řekl tolikrát, že bys to už mohl POCHOPIT. Ale ne, ty radši... skočíš po někom, kdo má hezký oči a řekne ti... Co? Že jsi SEXY? Kolikrát jsi to slyšel ode mě?!“
„A kolikrát od doby, co sis otevřel to svoje zatracený fitko?!“
„Možná bys to slyšel, kdybys ty SÁM byl schopnej říct... Cokoliv! Myslíš, že mě tohle nechybí? Myslíš, že bych nechtěl slyšet, jak mi zas říkáš hezounku, i když do hezounka mám už daleko? Myslíš, že mi nechybí to, jak jsi mi říkal Lukášku, měl kecy o duhový vlaječce...“
„Jasně, jen to otoč na sebe!“ frkl jsem. „Otoč to na sebe, když o tohle vůbec nešlo!“
„Ne, máš recht,“ zavrčel. „Šlo o to, že pro tebe našich deset let partnerství a dva roky manželství zjevně vůbec NIC NEZNAMENÁ!“
Nadechoval jsem se k odpovědi, i když jsem netušil, jaká bude, když vtom se jen kousek od nás ozvalo odkašlání. Oba jsme prudce otočili hlavu.
Stála tam vysoká tmavovlasá žena, Lenka, Lukášova sestra. A za ruku držela vyděšeně se tvářící Alenku.
„Do hajzlu,“ zamumlal jsem.
„Jste tu dlouho?“ zeptal se opatrně Lukáš.
„Dost dlouho,“ odpověděla jeho sestra. „A upřímně doufám, že to, co jsem právě viděla, byl jen nácvik nějakýho divadelního představení, protože... Ježišikriste.“
Pustila Alenčinu ruku a otočila se k odchodu. Ani jeden z nás ji nezastavil.

„Tatí, vy se rozejdete?“
Ta otázka byla nevyhnutelná, ano, ale stejně jsem nějak doufal, že nepřijde.
„Kdepak, miláčku,“ zamumlal jsem a sklonil jsem se, abych ji políbil do vlasů. „Odpoledne jsme se jen pohádali, to nic. To nic...“
„Nehádáte se. Nikdy se nehádáte,“ pípla.
„Občas jo. Jen jsi nás ještě neslyšela,“ pousmál jsem se. „Beruško, to nic. Slibuju, že s taťkou zůstaneme spolu.“
Měl jsem hrozný pocit, už v momentě, kdy jsem tu lež vyslovil.
„Fakt?“ zeptala se tiše.
„Nemysli na to, ano?“ pohladil jsem ji po hlavě. „Hezky spinkej.“

Nestihl jsem se ani přikrýt, když se ozvala další nevyhnutelná otázka, konkrétně od osoby, která na mě nepromluvila od okamžiku, kdy se naše dcera objevila v obývacím pokoji.
„Miluješ mě ještě vůbec?“
Zavřel jsem oči tak pevně, jak jsem to jen dokázal.
„Já nevím,“ odpověděl jsem, i když jsem si byl skoro jistý tím, že odpověď moc dobře znám.
„Je úterý,“ řekl. „Čtvrtek je pozítří.“
„Já vím,“ kývl jsem. „A opakuju ti, že-“
„Nebudu tě držet,“ zamumlal. „Nebudu. Bylo by to sobecký a naprosto k ničemu. Vztah, v kterým budeš jen proto, že ti nepodepíšu rozvodový papíry? To je přece kravina.“
„Kdo mluví o rozvodovejch papírech?“ zadíval jsem se na něj. „Jdu na kafe!“
V jeho očích bylo skoro víc bolesti, než jsem dokázal snést.
„Kafe,“ ušklíbl se. „Oba víme, že dřív jsi nepotřeboval ani to.“
Otočil se a zhasl lampičku na nočním stolku. Nevěřícně jsem zíral na jeho záda, ale promluvit jsem se neodvážil.

V noci na čtvrtek jsem skoro nedokázal usnout. Zase jsem zíral do stropu, lampičku rozsvícenou. Nezdálo se, že by to Lukáše nějak rušilo. Jeho tvář byla zase klidná tak, jak teď byla jedině ve spánku, když z jejího majitele spadly všechny denní starosti s účty, fitness centrem a... se mnou.
Díval jsem se na něj už v noci na středu, když ke mně spánek taky odmítal přijít a když se Lukáš v průběhu noci otočil na záda. Studoval jsem ty drobné vrásečky, které jako by se za posledních několik dní prohloubily. Snad hodinu jsem zíral na jeho rty, a v hlavě jsem měl jen otázku, jestli je ještě někdy budu líbat.
Díval jsem se na něj dvě noci po sobě a nevěděl proč. Věděl jsem jen, že od něj nemůžu odtrhnout oči.
A že cítím silnou potřebu schoulit se mu v náručí.

„Jestli se v tomhle stavu hodláš ukázat na rande, tak toho editora předem lituju.“
Hrnek na kávu mi málem vypadl z ruky. Prudce jsem se otočil.
„Co děláš doma?!“ zaječel jsem.
Lukáš pokrčil rameny.
„Potřebuju nachystat pár smluv. Prodávám fitko jednomu bejvalýmu kolegovi. Budu zase jen trenér.“
Odložil jsem hrnek na linku. Bezpečnostní důvody.
„Promiň, ještě jednou. CO děláš?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Tohle není pro mě,“ vzdychl. „Myslel jsem, že to chci, ale ne. Mít fitko je otrava a nuda a větší práce, než tomu chci věnovat.“
„Počkat, počkat, POČKAT!“ zvedl jsem ruce. „CO JSI TO ŘÍKAL?“
„Vážně, Patriku. Já vím, že ti za pár tejdnů bude čtyřicet, ale hluchej snad ještě nejsi, ne?“ ušklíbl se. „Prostě prodávám fitko. Tečka. Budu trénovat. Zase jako dřív. Mít víc času, a tak.“
„Proč?“
Položil na stůl svůj notebook a zadíval se mi do očí.
„Kdyby sis to s tím hezounem rozdal a zjistil, že to přece jen není to pravý.“
Moje srdce nemělo daleko k tomu, aby se zastavilo.
„Co prosím?“ zamrkal jsem. „To mi chceš říct... Že bys mě v klidu nechal jít na rande s někým jiným, nechal bys mě, abych se s ním vyspal, abych s ním SPAL, a pak, když bych se rozhodl, že přece jen chci tebe... Vzal bys mě jen tak zpátky?“
„It's me, it's me. What are you searching for, I know you can find my door,“ zazpíval tiše. „It's me, it's me... I know you've sinned every sin, but I'll still take you in, it's me...“
„Víš, jak dlouho jsem tě neslyšel zpívat si Alice Coopera?“ zašeptal jsem.
„Dlouho. Asi moc dlouho,“ kousl se do rtu. „Stejně dlouho, jako jsi neslyšel, že jsi absolutně nádhernej.“
„Nech toho,“ ošil jsem se. „Celou noc jsem skoro nespal. Vstal jsem před chvílí.“
„Já vím. Máš hrozný kruhy pod očima, jsi bílej jako stěna a příšerně rozcuchanej,“ pousmál se. „JSI nádhernej. Jsou krásně vidět tvoje pihy.“
„Tohle už nikdy NEŘÍKEJ!“ ukázal jsem na něj prstem. „Ty zatracený pihy-“
„Ty zatracený pihy fakt miluju,“ zavrtěl hlavou. „Miluju. A miluju tebe, zrzounku.“
A já najednou cítil, jak se mi klepou kolena.
„Luky...“ špitl jsem.
„Jo, já vím, zrzounku jsem ti taky neřekl až moc dlouho. Ale JSI můj zrzounek.“ Zvedl ruku a otřel si oči. „Můj. Můj, kurva. Nechci, abys tam šel, nechci... Jenže copak tě můžu držet? Když on je pro tebe přitažlivější než já...“
Opřel jsem se o linku. Měl jsem pocit, že nohy mě už neunesou.
Do prdele, Patriku, jak jsi mohl bejt tak slepej? Jak sis mohl myslet, že k němu nic necejtíš? Jak... Jak ses mohl nechat zblbnout nějakejma zatracenejma modrejma očima, když tady jsou mnohem krásnější hnědý, hnědý, který teď pro tebe brečej...
„Chci jen jediný,“ slyšel jsem ho říkat. „Já vím, že na ni nemám žádný právo, ale jestli budeš chtít bejt s ním, musíš mi dovolit vídat naši dceru, protože já si vůbec nedokážu představit, že bych někdy-“
„Miluju tě, Lukášku.“

Tiskl jsem se k němu a zhluboka dýchal. Snažil se dýchat. Moje zpocená kůže se lepila na tu jeho. Cítil jsem zběsilý tlukot jeho srdce. Bořil jsem nos do jeho vlasů a vdechoval tu nejkrásnější vůni na světě. Jeho rty něžně bloudily po mém krku.
„Bože,“ vypravil jsem ze sebe. „Bože. Asi jsem na tohle už moc starej. Zatraceně. Luky. Hezounku, tohle bylo...“
„Jako před deseti lety?“ zasmál se. „Přísahám, nemyslel jsem, že tě ještě někdy uslyším TAKHLE kňučet.“
„A já nemyslel, že mě ještě donutíš tak kňučet. Že sex ještě dokáže bejt tak... Dokonalej.“
Na krku jsem ucítil jeho jazyk a proti své vůli jsem se zahihňal.
„Jo, poslední roky to nebylo nic extra,“ přiznal tiše. „Ale tohle... Tohle je kluk, kterýho jsem si vzal. Moje malá děvka. S důrazem na to MOJE, jasno?“
„Naprosto jasno,“ přikývl jsem. Rukama jsem hladil jeho záda, vnímal svaly, kterých už neměl tolik jako před deseti lety, ale pořád dost na to, abych byl dokonale spokojený...
Jak jsem si mohl jen MYSLET, že bych chtěl někoho jiného?
„Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha. „Moc tě miluju. A vždycky budu.“
„Já vím. Jsem idiot. Příšernej idiot,“ odvětil jsem. V očích mě pálily slzy.
„Ne, nejsi. A nemluv takhle o mym manželovi, buď tak hodnej, ano?“
Kdybych se k němu mohl přitisknout ještě blíž, udělám to. Potřeboval jsem ho cítit u sebe, cítit, že je pořád se mnou... Protože na tu krátkou chvíli, na těch pár vteřin poté, co jsem mu řekl, že ho miluju, jsem se bál, že o něj i přes jeho sliby přijdu. Že si to rozmyslel, že mě pošle do háje, že řekne, že už mě přece jen nechce...
Na těch pár vteřin, kdy jen stál a zíral na mě, jsem byl mrtvý strachy. Než udělal pár kroků ke mně, než mě políbil a zvedl do náruče a odnesl do ložnice.
Kde jsme měli nejlepší sex za posledních několik let.
„Lukášku...“ zamumlal jsem. „Víš, že ta poznámka o tom, že mi bude čtyřicet, byla dost hnusná?“
„Mhm...“ zavrněl.
„A víš, že tobě čtyřicet už dávno JE?“ pozvedl jsem obočí. „Co jsem tak slyšel, chlapi po čtyřicítce občas mají v posteli jistý problémy, zejména když má dojít k opakování... LUKÁŠI!“
Něžně políbil kousanec na mém krku.
„Povídal jsi něco, lásko moje?“ zeptal se. „Protože já tě milerád přesvědčím, že MĚ se tyhle problémy vážně netýkají.“
„Jo? A jak to uděláš?“ zaculil jsem se.
„No one else could make you feel like I do, I do, I do...“ zazpíval. „No one else can get as deep inside you as I do, baby...“

Vyšel jsem z koupelny zrovna ve chvíli, kdy se opět ozval zvonek u dveří. Zapnul jsem knoflík na kalhotách a rychle zkontroloval, že vypadám aspoň trochu reprezentativně. Stejně jsem moc dobře věděl, kdo za dveřmi stojí.
Lenka, která byla tak hodná a vyzvedla nám ze školy Alenku. Alenku, která mi prakticky okamžitě skočila do náruče, zatímco moje milá švagrová jen pozvedla obočí.
„Co ten cucflek?“ zeptala se.
„Kruci,“ kousl jsem se do rtu. „Promiň.“
Zavrtěla hlavou.
„Podívej...“ řekla. „Já vím, že mi do toho nic není, je to váš vztah, ale... Tohle myslíš vážně? Že sis do vašeho bytu někoho vzal? Víš vůbec, jak to Lukymu ublíží?! A... Není ještě tady, že ne?“
Zamračil jsem se a ohlédl se na dveře koupelny. Zvuk sprchy byl poměrně vypovídající.
„Ten idiot ti nic neřekl, když ti volal, abys nám mrně vyzvedla?“
„Neřekl?“ zamrkala.
„Bože...“ ušklíbl jsem se. „Jo, je ještě tady. Bydlí tady, pamatuješ?“
„Tohle asi nechápu.“
„Ježiš...“ zvedl jsem oči v sloup. „Ten cucflek má na svědomí můj muž, klid. Stejně jako spoustu škrábanců na mejch zádech. Nemusíš mít strach, všechno je v naprostý pohodě. Ta hádka, co jsi tuhle slyšela, to... To nic neznamenalo, jasno? Byl jsem zmatenej, ale už nejsem. Miluju svýho manžela, chápeme se?“
„Naprosto,“ přikývla.
„Fajn,“ usmál jsem se a položil Alenku na zem. „Broučku, utíkej si hrát. Taťka za chvíli snad milostivě vyleze z koupelny. A já ti zatím uvařím kakao.“ Narovnal jsem se a zadíval se na svou švagrovou. „Dáš si s náma kafe?“
„Já... Ne,“ zavrtěla s úsměvem hlavou. „Nebudu rušit.“
„Nerušíš,“ ujistil jsem ji. „Luky určitě nebude mít nic proti, když chvíli zůstaneš a-“
Umlčelo mě až překvapivě silné objetí.
„Díky, že jsi zůstal,“ zamumlala. „Zatraceně, poslední dva dny jsem myslela, že je mezi váma konec. Nemohla jsem tomu uvěřit.“
„Neboj,“ zaculil jsem se. „Nějakej blbej stereotyp nás nedostane. A tvůj brácha měl velice přesvědčivý argumenty.“

Ten večer jsme naši dceru po dlouhé době uložili společně.
Pak jsme spolu seděli v obývacím pokoji. On připravoval smlouvy na prodej fitness centra (na čemž trval, protože prý nechce riskovat, že na mě nebo naši malou bude mít tak málo času, jako měl poslední dobou), já překládal. A psal nakladateli, že potřebuju změnit editora.
Někdy po jedenácté večer jsme se odebrali do ložnice.
Naše milování bylo mnohem tišší než ta odpolední, ale pořád zatraceně skvělé.
A po mnoha dlouhých měsících jsme tu noc spali ve vzájemném objetí.
Snad nikdy jsem se necítil tak úžasně.

„Luky?“ oslovil jsem ho opatrně.
Vzhlédl od podepsaných smluv a pozvedl obočí.
„Ano, zrzounku?“ usmál se.
„Co kdybysme si pořídili druhý dítě?“
Jeho obočí vyletělo ještě výš.
„Já myslel, že jedno dítě a jeden kocour nám bohatě stačí,“ naklonil hlavu.
„No, to sice jo, ale...“ Sundal jsem z jeho klína Alice a posadil se tam sám. „Chci, abysme měli taky jedno... biologicky tvoje.“
„Ale no tak. Ty máš přece mnohem lepší geny. Naše malá zrzečka je toho jasným důkazem.“
„Jo,“ usmál jsem se. „Ale já bych rád jedno tmavovlasý a tmavooký písklátko. Ideálně kluka. Hezkýho po tatínkovi.“
Natáhl krk a políbil mě.
„A jsi připravenej na další měnění plínek, vstávání uprostřed noci a další nesmírně příjemný-“
„Dokonale připravenej.“
„A neupadneme kvůli tomu do dalšího pitomýho stereotypu co nás bude málem stát vztah, viď, že ne?“ kousl se do rtu.
„Ne,“ ujistil jsem ho. „To už nikdy nedovolím.“
„Dobře,“ usmál se. „Ale... Nebudeme v tom případě potřebovat kapku větší byt?“

14 komentářů:

  1. PATRIK
    A
    LUKÁŠ!!
    Už jsem ani nedoufala :D. Fakt jsem se chvíli bála, že je necháš se rozejít/rozvést, protože nic přece není na vždy. Ale jsem ráda, že jsi to neudělala. Že si Patrik uvědomil, kdo mu stojí po boku už tak dlouho a koho vlastně miluje. Protože popravdě... Jakmile by jsi jim zničila vztah, najdu si tě, vybrečím se ti na rameni, pravděpodobně nechám své Alter ego vyříkat si to s tvou Múzou a donutíme vás to přepsat :D. Těším se na další povídky, které doufám budou následovat :3.

    Ynat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, ani já nejsem tak krutá, abych je dokázala rozdělit. =D Ti dva k sobě prostě patří, to nemůže být jinak, ale, no... Přiznejme si to, Páťa byl vždycky ten typ, co by mohl za určitých okolností podlehnout pokušení... =D

      Vymazat
  2. Pro mě je to nejlíp napsaná povídka, kterou jsem od tebe četla :-) Skvělý!

    Kéž by takhle dokázala zatočit se stereotypem většina párů...hetero nevyjímaje :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc, jsem ráda, že se ta povídka líbí. =) Taky mi dala dost práce, když jsem ji psala... =D

      Vymazat
  3. Nevím co na tuhle povídku říct. Snad jen.. Arvari? Díky.

    OdpovědětVymazat
  4. Obvykle se tady u tebe směju a rozplývám, jak je to strašně sladký, ale tentokrát, bože, rozbrečela jsi mě. Že mají dceru, to mě tak strašně dojalo, ale pak, když se začali hádat... Bylo to neskutečně emotivní a neskutečně úžasně napsaný, musím se ti klanět, jinak to nejde. Okamžitě se zařadila na seznam mých nejoblíbenějších povídek, které jsi napsala (vlastně hned druhá po "O dívce", ale i té šlape na paty), protože je vážně naprosto perfektní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, tohle jsem ani nečekala. =D Popravdě, já bych tuhle povídku osobně rozhodně neřadila mezi svoje nejlepší, ale... No, byla bych blbá, kdybych se hádala, ne? =D Díky moc... =)

      Vymazat
  5. A brisouzgurnvositciývdýs !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
    Právě jsi mě zabila.
    Ne, dobře.
    Jdeme na smysluplný komentář.
    (Jamie, neslintej si na klávesnici)
    (Jamie, potí se ti oči, utři si je)
    (Jamie!)
    Ne, nic smysluplného ze mě nevyleze. Je to božsky dokonalé-.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zabila? Ale to ne, zabíjet čtenáře je špatný, už tak jich je málo! =D Ale díky moc... =)

      Vymazat
  6. málem mě kleplo , díky bohu vlastně díky tobě Arvari jsem přežila a nakonec velice šťastná že budou mít druhé

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to se ještě uvidí, zatím jen chtějí... =D

      Vymazat
  7. To od tebe není hezké, rozbulovat mě.
    Já... no... myslím, že to s přítelem jednou budem mít podobně. A doufám, že to zvládnem stejně úžasně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ehm, omlouvám se? Já nechci čtenáře rozplakávat, fakt ne, není moje vina, že se to... občas stane. =D

      Vymazat