čtvrtek 5. března 2015

Mít kam jít

Hřejivá výzva: Úkol č. 30 - Stát u propasti (libovolný útvar)

Dobře, dobře, pochopila jsem, tolik povídek a článků najednou je pro vás trochu moc. Nebojte, už se zase budu aspoň jeden den krotit. Ale tohle jsem ještě chtěla napsat, když už mě něco jakože napadlo. A tentokrát je to zase dílko pro těch pár lidí, co má v oblibě lesbické povídky. Tak si to užijte... =)



„Víš, je to jako stát u propasti.“
Přetočila se na záda, aniž by zvedla hlavu z mého klína, a upřeně se na mě zadívala.
„Hm?“ zažádala o upřesnění mého výroku.
„Stát u propasti, ke který se blíží smečka lvů. Je jedno, co uděláš. Uděláš krok dopředu a padáš. Uděláš krok dozadu nebo neuděláš nic a sežerou tě. Nemáš na vybranou, žádná dobrá možnost neexistuje. Tak jak se rozhodneš?“
„Proč máš pocit, jako bys stála u propasti?“ zamračila se.
„Protože jednou to budu muset říct. Brzo.“
„A říct to je...“
„Propast. Přirozeně,“ vzdychla jsem. „Protože až se to naši dozvědí, tak bych pro ně mohla do tý propasti klidně skočit. A možná by jim to bylo i milejší. Mohli by truchlit pro mrtvou dceru, ne snažit se zapomenout na tu úchylnou.“
„Ale třeba to nebude tak zlý,“ olízla si rty. „Třeba-“
„Netřeba. Já je znám. Hlavně tátu. Jak se to dozví, jdu z domu.“
„Dobře.“
„Dobře? Já ti nevím, mně to nepřijde tak skvělý, že se budu muset odstěhovat, když ještě chodím do školy a nemám práci a nemám kam jít, protože z brigády nic nezaplatím...“
„Samozřejmě, že máš kam jít.“
„Jo? Kam jako?“
„No... Sem.“
„Sem?“
„Pokud si vyděláš na jídlo, proč ne? Ten byt je po babičce, nájem neplatím, provoz budu klidně platit dál sama... A mezi náma, kdyby sis snad na to jídlo nevydělala, tak se taky tolik neděje. Nějak si poradíme.“
„To... To jako myslíš vážně?“ zamrkala jsem.
„Ne. Dělám si srandu. Okamžitě vypadni z mýho bytu a už se nevracej,“ ušklíbla se.
„Zlato...“
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Jinak bych to ani nezmiňovala. Ale nemysli si, že to kvůli mně musíš hned říkat. Mně to, jak je to teď, nevadí. Teda, radostí z toho neskáču, ale ještě nějakou chvíli to přežiju. Jen nechci, aby sis myslela, že jsem lev, co tě nutí skočit do propasti, jasno?“
„Ty?“ naklonila jsem hlavu a zajela prsty do jejích zrzavých vlasů. „Ty nejsi lev. Moje svědomí je celá smečka lvů.“
„A nedá se ignorovat?“
„To je to nejhorší. Nedá.“
„Takže...“
Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou.
„Já nevím. Možná to ještě chvíli zvládnu. A možná se tu zítra objevím s batohem.“
„Objev se. Objednáme si k večeři pizzu.“
Pousmála jsem se.
„Miluju tě, víš?“
„A já tebe. Jen tě upozorňuju, že služby na nádobí se budou střídat.“
„To je podmínka, kterou jsem rozhodně ochotná přijmout...“

4 komentáře: