Tajemně vs. polopaticky, aneb Odhalujeme fakta

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli tenhle článek spadá spíš do kategorie Ke psaní, nebo do kategorie Zamyšlení. Možná bych to označila za jakési zamyšlení nad psaním. Nikoli tím vlastním, i když se to dá samozřejmě vztáhnout i na něj. Celkově je to ale zamyšlení spíš z pohledu čtenáře než pohledu autora, pročež se, logicky, bude věnovat spíš tomu psaní cizímu.

Dává ten úvod smysl? Ne? To jsem ráda, chvíli jsem se bála, že bude.

Dnes si tu budeme povídat o tom, jaké možnosti autoři mají, když svému čtenáři chtějí sdělit a odhalit fakta důležitá pro příběh, ať už se jedná o informace o postavách, minulých událostech, nebo čemkoliv jiném.

Obecně vzato se dá říct, že existují dva hlavní způsoby, jak to provést. Mezi nimi ovšem, přirozeně, můžeme nalézt jakousi šedou zónu, kde se oba možné postupy prolínají. Pro přehlednost nazveme postupy podobně, jak už nastínil název celého článku – postup „tajemný“ a postup „polopatický“.

Postup „tajemný“ je ten, který můžeme najít obvykle v těch poněkud komplikovanějších knížkách. Vyznačuje se především tím, že jakožto čtenáři na začátku nevíme nic až na pár kusých informací, na kterých se začne stavět příběh. Veškeré další poznatky získáváme po částech z různých zdrojů, přičemž abychom je vůbec získali, musíme číst mezi řádky, nebo aspoň velice důkladně. Obvykle trvá nějakou chvíli, než pořádně zjistíme, o co to tu vlastně jde, a když si myslíme, že jsme už autora „prokoukli“, zničehonic před námi na stránce přistane něco, co náš pohled na věc otočí zase pěkně naruby.

Oproti tomu postup „polopatický“ je čtenářsky poněkud přívětivější. Autoři, kteří tento postup využívají, před svými čtenáři nechtějí mít příliš tajemství. Proto nás hned od začátku důsledně informují o tom, co se stalo v minulosti daného literárního světa (a na co tudíž příběh navazuje), kdo že je ta nová tajemná postava (která tudíž moc dlouho tajemnou nezůstane), proč se chová tak, jak se chová, ideálně i jaký přesně bude mít pravděpodobně význam v dalším vývoji. Všechny zmíněné informace nám přitom poskytují zcela přímo, ať už v pásmu vypravěče, nebo v pásmu řeči postav. (Ať žijí odborné termíny, yay!)

Jak už padlo, „polopatický“ přístup je pro čtenáře svým způsobem příjemnější. Nevytváří totiž v hlavě zmatek, nenutí vás vytvářet si milion teorií o tom, co se to vlastně děje a kdo se to tam zase objevil, protože vám to autor hezky vysvětlí. Na druhou stranu ovšem, nemůžu si pomoct, mám já osobně dojem, že přesně tohle důkladné informování svým způsobem dokáže vzít ten správný požitek z knížky.

Zrovna pár dní zpátky jsem o tom vedla diskusi s kamarádkou. Ta mi totiž na horách půjčila knížku Ohnivý drak od Richarda A. Knaaka. Jde o první díl série DragonRealm. Vynecháme, že většinu nejdůležitějších momentů prvních padesáti stránek vyspoilovala už anotace, to se už tak někdy stane. Podstatné je, že tahle knížka je dokonalým příkladem toho dokonale polopatického stylu, kdy se hrdina na prvních stránkách dozvídá, že není tak obyčejný, jak si myslel, čtenář se dozvídá poměrně dost o minulosti daného světa, hrdina potká postavu, ta mu o sobě řekne prakticky všechno, hrdina potká další postavu, o té je mu řečeno úplně všechno... Jediným tajemstvím byl Simon, a ani to moc dlouho nevydrželo, jelikož jsme se jeho pravou identitu dozvěděli prakticky hned poté, co se hrdina dostal do své destinace a setkal se s ním pořádně. A vzhledem k tomu, že nám zároveň bylo vykecáno i jeho tajemství a všechno o jeho minulosti, když o pár desítek stran dále došlo k jistému zvratu, byl asi tak šokující jako zpoždění u Českých drah. Což prostě... nějak není zábava.

Ale když jsem se o téhle své jisté výhradě zmínila před zmíněnou kamarádkou, ta se na mě jen podívala jako na šílence a řekla, že tak je to snad dobře, ne?

Chápu, pro někoho to možná dobře je. Někdo prostě nemá rád příběhy s hromadou tajemství a autory, co nikdy nic neřeknou přímo, zkrátka si nerad nechává dělat v hlavě guláš. Možná jsou to hlavně nenáročnější čtenáři, nevím. Stejná kamarádka mi řekla, že je na ni Zeměplocha prostě moc složitá a tom příběhu se nevyzná, takže ji to nebaví. V pořádku. Když jí to vyhovuje, tak prosím.

Já si ale nemůžu pomoct, ale když se mi všechno moc vysvětluje a ve všem mám dokonale jasno, zkrátka se u té knížky začnu nudit. Vyhovuje mi přístup Terryho Pratchetta, Neila Gaimana (Low Key Lyesmith se nepočítá, jeho pravá identita překvapila snad jen hlavního hrdinu) nebo Christophera Isherwooda (i když v momentě, kdy se co se týče příběhu a postav začnu v jeho knížkách chytat až někdy v polovině, je to už trochu moc i na můj vkus). Když všechno vím, nemám neodbytnou potřebu číst dál, ale když něco nevím, když se chci dozvědět to zásadní TAJEMSTVÍ, co přede mnou autor skrývá, nebo si třeba 'jen' ověřit svoje podezření, tak s přehledem zhltnu stovky stránek denně. To je to, co mě na čtení baví. Ne zvednout na prvním řádku velkého odhalení oči a říct: „Tak Shade je zase hajzl, jo?“

Zkrátka mám ráda, když se dějové linky a vrstvy různě proplétají a já si můžu skládat dohromady střípky informací. Mám ráda, když se v jednom bodě všechno zlomí a ty střípky najednou začnou dávat smysl (mimochodem, ten moment miluju i při psaní, tedy, když můžu začít odhalovat, kam jsem poslední desítky stránek směřovala). A kupodivu mám i ráda, když se ukáže, že jsem se se svými dohady dokonale sekla a autor mě přechytračil, protože je to prostě součást toho prožitku.

Jak říkám, chápu, že někdo má rád polopatičnost, a neříkám, že mně osobně nějak extra vadí, ale... Prostě to nějak není můj šálek kávy.

A co vy? Který přístup k příběhu preferujete?