neděle 4. října 2015

Závislosti

Vidíte to? No vidíte? Povídka! Včera jsem na facebooku říkala, že na ní pracuju, no, a už je tady. Teda, tím bych se asi neměla moc chlubit, protože dřív jsem něco takovýho vysekla za večer, zatímco teď na tom pracuju večery tři, ale... No, snaha se cení, a nějak se do toho psaní musím dostat zpátky, no ne? Takže tady je jedna nepříliš dlouhá rádoby povídka, tentokrát neinspirovaná žádným tématem, ae prostě jen... sepsaná na základě inspirace vlastní. Tak snad se vám bude aspoň trošku zamlouvat... :)



Bylo pondělí.
Sledovala jsem ji, jak se plouží přes práh, oči z větší části ještě zavřené, v koutku úst zbytek pasty na zuby, vlasy ve stavu, že i vrabec by je posoudil za místo zcela nevhodné k vybudování příbytku.
„Čekám na moment, kdy zvedneš ruce a začneš se dožadovat mozků,“ konstatovala jsem.
„Kofein,“ zamumlala. „Kofein...“
„Kofeinový mozky?“ pozvedla jsem obočí.
„Kofeinový cokoliv...“ zakňučela.
„No, pokud ti bude stačit kofeinový kafe, čeká na tebe na lince. A vedle něj máš nachystaný müsli k snídani, a vedle misky máš mlíko. Pokus se ho nalít do vloček a ne do toho kafe, jelikož hrneček už je jaksi plnej.“
Pár vteřin nešťastně mžourala na tři objekty na lince, načež popadla hrnek (kupodivu za ouško) a odnesla si ho ke stolu. Pak se vrátila k lince a naklonila krabici s mlékem. Nic se nestalo.
„Hej. Zrada.“
„Víčko,“ vzdychla jsem.
„Aha. A já si říkala...“ zamumlala a zvolna odšroubovala drobný překážející objekt.
Když se úspěšně usadila u stolu i se svou miskou cereálií (mléko zůstalo otevřené stát na lince, přirozeně), nemohla jsem se ubránit úšklebku.
„Je to fajn, nebejt závislá na kafi,“ konstatovala jsem.
„Mhm,“ odtušila a natáhla se po svém hrnku. „Já prostě jen nejsem stavěná na takovýhle ranní vstávání. Je to pro mě jako mučení. Horší než mučení. Klidně mě strč do železný panny, jen mě nenuť vstávat v takhle nekřesťanskou hodinu...“
„Je půl sedmý. Víš, co by za to někdo dal? Já jsem vzhůru už půl hodiny.“
„Protože jsi šílenec.“
„Protože někdo ti musí uvařit kafe.“
„Á. Kafe,“ kývla a teprve v tu chvíli se napila. Jako by předtím zapomněla, že ten hrnek vůbec drží. (Což se s nejvyšší pravděpodobností přesně stalo.)
„Krom toho, odcházím do práce dřív než ty, pokud jsi nezapomněla.“
„Promiň, můj mozek si málem nedokázal vzpomenout na cestu z ložnice do koupelny. Vlastně si málem nevzpomněl ani na to, jak se vstává z postele. Čas tvýho odchodu do práce je absolutně nepodstatná informace...“
„Nepodstatně odcházím za deset minut. Takže laskavě mlč a snídej, chci si dočíst kapitolu.“
„To už si zase čteš u snídaně?“ zívla. „Kde na to bereš energii, proboha?“
„Čaj,“ konstatovala jsem a obrátila pozornost zpátky ke knížce, kterou jsem držela. „Čaj dělá zázraky.“
Pár vteřin bylo ticho. Pak ovšem...
„Moment, ty jsi oblečená? Kdy ses jako stihla oblíknout?“

Bylo úterý.
Rychlost ploužení se podstatně zpomalila, nemluvě o tom, že k němu došlo o dobré tři minuty později.
„Mozky?“ navrhla jsem.
„Kofein,“ zamumlala. „Moc kofeinu.“
„Linka. Müsli máš hned vedle. A vedle něj mlíko. Tentokrát v lahvi.“
„Mhm,“ přikývla. „Přísahám, tohle vstávání mě jednou zabije...“
Chvíli jsem sledovala, jak se její prsty otáčí kolem hrdla lahve.
„Víčko jsem ti sundala.“
„Aha. Tím se ovšem... Hodně vysvětluje.“
„Nepovídej.“
Kupodivu se jí podařilo nalít mléko do misky a ne do hrnku, aniž bych ji musela varovat. Sice si pak ke stolu místo hrnku s kávou přinesla lahev mléka, ale, no, to se stává i v lepších rodinách, ne?
„Hm,“ zamrkala, když jí to došlo. „Zrada.“
„Tak trochu,“ kývla jsem.
„Lásko...“ zamručela.
„Vydrž. Dočtu stránku.“
„Ale já potřebuju svoje KAFE!“
„Odstavec?“
„Kafe!“
Odevzdaně jsem zaklapla knížku a zvedla se.
„No co. Stejně musím během pár minut jít...“

Byla středa.
Dočítala jsem už poslední větu kapitoly a do odchodu mi zbývalo jen nějakých pět minut, když se moje drahá polovička milostivě doplazila do kuchyně. Během zmíněného manévru jen tak tak ramenem minula futro dveří, jen aby si vzápětí narazila bok o kuchyňskou linku.
„Kafe máš na stole, müsli vedle něj, mlíko vedle müsli, otevřený,“ řekla jsem.
„Mhm,“ zamžourala, odtáhla si židli a značně neelegantně se na ni sesula. „Žjeptek?“
„Co to?“ zamrkala jsem.
„Už je pátek?“ zopakovala, o něco hlasitěji.
„Ne, lásko.“
„Čtvrtek?“
„Promiň, taky ne.“
„To je vážně teprve středa?“
„Bohužel,“ pokývala jsem.
„Nemůžeš mě zabít?“
„Obávám se, že ne.“
„To vstávání je den ode dne horší a horší,“ zakňučela a čelem se opřela o desku stolu. „Můžu umřít?“
„Ne, miláčku, nemůžeš,“ vzdychla jsem a naklonila se, abych ji, dřív než vstanu od stolu, políbila do vlasů. „Musím běžet. Pokus se tu na tom stole neusnout, ano?“
„Já to nechápu. Jak můžeš bejt tak čilá? Jak si můžeš takhle ráno ještě ČÍST? Já nenajdu vlastní odraz v zrcadle, natožpak nějaký písmenka.“
„To víš, ty máš závislost na ranním kafi, já na ranním čtení. Ty máš závislost na kupování drahejch bot, já, no... jakejchkoliv knížek. Ty máš závislost na organizaci skříně, já na organizaci knihovny. Obecně vzato jsou mé závislosti poněkud jednostranně zaměřené, ale... Ty spíš?“
„Njpslchm.“
„To bylo 'ne, já poslouchám'?“
„Mhm,“ potvrdila.
„Zvedni hlavu, miláčku.“
„To asi nepůjde.“
„Zvedni hlavu a vypij si kafe.“
„A nemůžeš mi píchnout kofein rovnou do žíly?“
„Vidíš, to je nápad... NE.“
„Asi se rozpláču.“
„Pokud okamžitě nezvedneš hlavu, večer nebude sex.“
„Výborně. Půjdu dřív spát a třeba se mi bude ráno líp vstávat!“
„Ale no tak. Tomu přece sama nevěříš...“

Byl čtvrtek.
Tedy, pro mě byl čtvrtek. Pro ni ještě ne.
„Vstávej,“ řekla jsem.
„Né...“ zakňučela.
„Vstávej, povídám!“
„Jen přes moji mrtvolu.“
„Vstávej, nebo ti hodím na hlavu Pána prstenů! A víš, že mám ty VELKÝ vydání!“
„Hoď mi na hlavu třeba Vojnu a mír, já se nehnu.“
„Ale hneš.“
„Ani o centimetr. Ať uděláš cokoliv.“
„Cokoliv?“
„Absolutně cokoliv.“
„Fajn.“
Neměla šanci zareagovat, když jsem popadla peřinu a strhla ji z ní. Jediné, na co se zmohla, bylo zaječení.
„Tohle je od tebe tak HNUSNÝ!“ byla jeho konkrétní podoba. Zároveň s tím se má drahá schoulila do poměrně roztomilého klubíčka, jehož nejvýraznějším prvkem byly kalhoty od pyžama s kravím potiskem.
„Zvedni zadek z postele. Teď hned. Já jdu do práce. Kafe, müsli a mlíko máš na stole. Nemám ti rovnou nachystat i oblečení?“
„Je mi snad pět?“ zabručela, zatímco se pomalu zvedala do sedu.
„No, já nevím, kdo si včera vzal každou ponožku jinou.“
„To se stane každýmu, ne? Ponožky jsou si občas podobný.“
„Růžová a modrá?“
„Ehm... Jsem barvoslepá?“
„Vstávej. Hned.“
„Tím, že nebude sex, mi nevyhrožuj. Včera nebyl. Líp se mi nevstává.“
„Vstávej, nebo ti zejtra ráno neuvařím kafe!“
Ani jsem skoro nepostřehla, jak vstává. Jako by v jednu chvíli ještě ležela v posteli, a v tu další stála přede mnou.
„Měj se hezky, užij si to v práci, utíkej, ať ti neujede autobus, miluju tě,“ vychrlila ze sebe, vrazila mi rychlou pusu a odběhla do koupelny.
„Sakra,“ zamrkala jsem. „Tuhle strategii si budu muset zapamatovat...“

7 komentářů:

  1. To je parada:)) Povidka o kaficku nas pobavila, jedna z nas je take zavislak na kafi, ale vstavani nenavidime obe! Mel by ho nekdo zakazat :))
    Tesime se na dalsi povidku! Dekujeme za ni!
    P a K

    OdpovědětVymazat
  2. To bolo milé :) A úplne ju chápem, tiež nie som stavaná na vstávanie uprostred noci (cháp pred desiatou). Čo je škole samozrejme jedno. Tiež tvrdím, že vstávanie ma raz zabije. A to som musela na nultú. Vieš aké peklo to je?! Vstávať o pol ŠIESTEJ? To je... to je... krátko po polnoci -_-

    OdpovědětVymazat
  3. Geniální. Celkem jsem se bobavila, ale na druhou stranu ji úplně chápu.. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle bylo skvělé, usmívala jsem od ucha k uchu.
    Mám to podobně - jsem sova a přítel je ranní ptáče. Pokud musím vstávat před devátou, ploužím se poloslepá bytem a něco nesrozumitelně hučím - zatímco se mi přítel směje, že jsem roztomilá a já mu (nesrozumitelně) vysvětluju, co mu provedu za to, že mě označuje za roztomilou:)

    OdpovědětVymazat
  5. Bohové, jak hluboce rozumím.
    Podepsána ta, která si před ranní směnou občas osolí kaši. (S ovocem, víme?)
    Alissa

    OdpovědětVymazat
  6. Docela jsem se s touto povídkou ztotožnila. :) Když jsem naposledy vstávala dřív, než jsem měla, opařila jsem si ruku čajem a napatlala si do vlasů krém na obličej. Jindy zase po ránu shazuji věci na zem a občas i rozbíjím. Není to jednoduché. Ještě že čaj to vždy jistí!
    U povídky jsem se skvěle pobavila, myslím, že podobné situace zažívá nemálo z nás. :) Vtipné a čtivé.

    OdpovědětVymazat
  7. Do you need free Twitter Followers?
    Did you know you can get these AUTOMATICALLY AND TOTALLY FREE by registering on Add Me Fast?

    OdpovědětVymazat