Tvůrčí proces a závislost na komentářích

Myslím, že pokud blogujete, jste na tom dost podobně. Nebo aspoň trošku podobně. Nepatrně podobně? Ne, vážně, nemůžu být jediný na komentářích a ocenění závislý magor v širokém a dalekém okolí, že ne?

Mimochodem, vítejte u zcela nového článku plného gifů (možná už bych si na ně měla pořídit zvláštní tag, ať v tom není bordel a líp se to dohledává), o nichž doufám, že vás aspoň nepatrně pobaví. A možná vám taky přiblíží tvůrčí proces při vytváření nových článků a objasní, proč je dobré nechávat svým oblíbeným blogerům u jejich článků aspoň pár milých slovíček, nebo jim případně dát jinak najevo, že se vám jejich psaní líbí. Aspoň jednou za čas.

(Nebo mi necháte domů poslat pány s takovým tím bílým župánkem, co se mu rukávy zavazujou na zádech. Ale to už je holt riziko...)

Tvůrčí proces může začít dvojím způsobem. První možností je, že k vám váš nápad přijde zcela dobrovolně a vy ho prostě musíte zpracovat.

Druhou (o dost horší) možností je to, že máte pocit, že už jste nějak dlouho nic nenapsali na blog a měli byste to změnit. To pak následuje usilovné přemýšlení.

Každopádně se ale dřív nebo později (většinou) pustíte do psaní. Začátek je pomalejší, ale stejně už doufáte, že stvoříte něco úžasného.

Pak se ale rozjedete a slova vám jedno za druhým přes prsty proudí do klávesnice.

A když skončíte, čas od času se vyskytne i něco, co připomíná pocit uspokojení.

Tak si to po sobě přečtete a (poté, co článek shledáte aspoň z větší části uspokojivým) přijde čas na zveřejnění. Nervozita je obvyklá.

A nastává fáze čekání na první komentáře. Zpočátku jste nervózní, jestli se článek bude líbit.

Čekání se poněkud protahuje. Článek má pár zobrazení, ale nikdo se k němu ještě nevyjádřil. A vy získáváte poněkud nepříjemný pocit, že jste to psaní asi docela zeslonili. (Víte, to je jako zkonit, ale mnohem, mnohem víc.) Netrpělivost roste.

O pár hodin později vaše nervozita nevyhnutelně dosahuje vrcholu.

A je to tady! První komentář!

Když je obzvlášť pochvalný, váš den je náhle o stovky procent lepší. Najednou máte pocit, že vaše psaní za něco stojí.

Čekání na další komentář by se ovšem někdy dalo popsat spíš jako čekání na Godota.

A když i po pár dnech pod článkem straší jen ten jeden jediný komentář, vaše motivace zamíří přímo do...

P.S. Tento článek je nadsázka. Vážně. Nestěžuju si. Jsem vděčná každýmu, kdo mi prostřednictvím komentáře kdy vyjádřil svoji podporu. A ráda bych vám řekla, že...