Zdravíčko

„Ehm... Zdravíčko.“

„Už zase ty?“

„Mhm.“

„Dlouho jsme se neviděli.“

„To mi povídej.“

„Tentokrát za Dvanáctku?“

„Nevyhovuje?“

„Vyhovuje.“

„To jsem rád.“

„Pěkný brejle.“

„Jsou cool.“

„Kytaru nemáš?“

„Můžu si ji pořídit.“

„Ne, to je dobrý.“

„Taky si můžu pořídit libovolný jiný obličej, stačí říct.“

„Ne, takhle je to v pohodě.“

„Takže pořád nic?“

„Já nevím, to mi musíš říct ty.“

„Ty mi nejdřív musíš říct, jestli jsi ochotná se snažit.“

„Snažit?“

„Když budeš mít nápad, dokážeš napsat něco delšího? Udržíš se u toho? Protože, přiznejme si to, poslední dobou ti to zrovna dvakrát nejde. A mě nebaví, když moje nápady přichází vniveč, zase tolik jich nemám.“

„A já myslela, že vy Múzy máte nápadů neomezený množství.“

„To je nepodstatný detail.“

„Krom toho, já nepotřebuju nápad, základních nápadů mám mraky. Potřebuju něco k tomu nápadu. První větu. Pár detailů.“

„A PAK to dokážeš?“

„Já nevím. Jak to mám vědět? Nebudu to vědět, dokud to nezkusím.“

„A kolikrát jsi to za poslední dobu zkoušela?“

„Za poslední dobu?“

„Mhm.“

„Ani jednou. To víš.“

„A chceš?“

„Co myslíš?“

„Že už pomalu začínáš šílet.“

„Tak to myslíš správně.“

„Hm...“

„Hm?“

„Hm.“

„Co myslíš tím 'hm'?“

„No, v tomhle případě je to citoslovce přemýšlení, takže tím myslím... 'hm'.“

„Víš, vážně mi to leze na mozek, že jsem už tak dlouho nenapsala nic pořádnýho. Štvu tím sama sebe. Ani si to neumíš představit.“

„Myslíš, že neumím?“

„A umíš?“

„Hm...“

„Hele, ale s tímhle mě začínáš docela lízt na nervy.“

„Pst. Múze nesmíš říkat, že ti leze na nervy, když po ní něco chceš.“

„A co uděláš? Nepřihraješ mi nápad? Protože na to jsem poslední dobou tak nějak zvyklá.“

Zvedl své sluneční brýle, mrkl na mě a vypařil se.

O pár minut později dorazily detaily.

A jako bonus i první věta.