Neposlouchají

Protože mi očividně tak nějak přeskakuje. Protože nějak nemám náladu psát věci, co jsem dřív psávala. Protože jsem měla nějakou depresivní náladu a tohle mě prostě, no, napadlo. Protože jsem chtěla zase po dlouhé době něco napsat, i když nečekám, že to zlomí moji tvůrčí krizi. Prostě jsem chtěla zase jednou zkusit něco trochu jiného. A už jsem se zmínila, že mi tak nějak přeskakuje?

Upozornění: Tohle není zrovna hezká povídka...

Její dlouhé vlasy byly rozložené po polštáři jako temná svatozář.

Sledovala jsem její tvář, překrásnou ve svitu úplňku, který ji ozařoval skrze otevřené okno. Vzpomínala jsem, jak jsem ji viděla poprvé.

Bylo to jednoho deštivého podvečera. Utíkala proti mně ulicí, na nohou semišové lodičky, jejichž život nepochybně právě končil. Vypadala, jako by se snažila vyhýbat kapkám. Neúspěšně. Mokré vlasy se jí lepily na tvář.

Když mě míjela, neovládla jsem se.

„Hej,“ řekla jsem, zpod bezpečí svého deštníku. „Nebylo by lepší jít si někam sednout na čaj?“

Otočila se a ušklíbla.

„To možná bylo,“ odpověděla. „Jen kdybych si doma nezapomněla peněženku.“

Pokrčila jsem rameny.

„V tom případě by tě asi měl někdo pozvat.“

Sklonila jsem se a políbila ji na čelo.

Vždycky říkala, že naše seznámení bylo jako z červené knihovny.

Já vždycky podotýkala, že v červené knihovně obvykle nevystupují dvě ženy.

Na to odpovídala, že si prostě píšeme vlastní červenou knihovnu.

Duhovou knihovnu?

„Pitomá, to jsi. Pitomá,“ zasmála se, když jsem to řekla poprvé.

„Ach, děkuji. Takové uznání potěší.“

„A vůbec nic si z toho neděláš!“

„Z čeho, že jsem pitomá?“

„Že si myslím, že jsi pitomá!“

„Promiň, a to mám? V tom případě se cítím velice dotčeně. Lepší?“

„Lepší,“ zaculila se a políbila mě.

„Ale myslím, že v tom případě...“ zamumlala jsem. „V tom případě bys měla večer strávit tím, že se budeš snažit to nějak odčinit.“

„Vážně? No, naštěstí pro tebe s tím naprosto nemám problém...“

Ale měla pravdu. Všechno to bylo jako z červené knihovny. Celý náš vztah.

Dokonalost sama, i přes pár malých mráčků.

Usmála jsem se. Vydržela bych se na její tvář dívat věčně.

Jednou přišla ze schůzky s kamarádkou celá rozmrzelá.

„Nic,“ řekla, když jsem se zeptala, co se stalo. „Všechno je v pořádku.“

Nevěřila jsem jí.

Povzdychla si.

„Fajn. Fajn... Nelíbíš se jí. Prej se jí ani za mák nelíbíš.“

„Nelíbím?“ zamrkala jsem. „A můžu se zeptat proč?“

„No, podle všeho jsi lesbickej ekvivalent dokonalýho gentlemana, co má sklep plnej mrtvol bejvalejch manželek.“

„Nemám ani ten sklep. Natož mrtvé manželky v něm.“

„Myslím, že to byla metafora, drahoušku. Nebo tak něco.“

„Chápu,“ přikývla. „No, co ty víš. Třeba má pravdu. Třeba jsem ve skutečnosti psychopat, co se jen tváří jako dokonalá žena. Třeba se ve mně skrývá pan Hyde...“

„To víš, že jsi psychopat,“ zasmála se a posadila se mi na klín. „Rozhodně.“

„Hm... Takže to její varování neposlechneš?“

„Blázníš? Samozřejmě, že ne. Teda, já vím, že pořád říkám, že žijeme v červený knihovně... Ale ona si zjevně myslí, že jsme ve filmu. V nějakým americkým thrilleru. A to nejsme.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To samozřejmě nejsme.“

Dívala jsem se na její dokořán otevřené vyděšené oči. Jen tupě zíraly do stropu.

Usmála jsem se a sklonila se, abych políbila její pootevřené rty. Neucítila jsem ani jediný záchvěv dechu.

Neposlouchají.

Proč jen nikdy neposlouchají...