Pohnuté minulosti

Že nevěříte na zázraky? Tak pozor, vážení, měli byste začít, protože vidíte správně. Já jsem zase tady, po víc jak měsíční pauze, a ano, nesu po té době jednu povídku. Vzhledem k tomu, že můj nemožný pokus o fantasy se vám minule docela zamlouval, nesu vám tentokrát jeho volné (jakože velmi volné) pokračování. Nebudu se snažit vysvětlit, proč jsem se takovou dobu neozvala. Ano, souviselo to s bakalářkou. Tu mám sice už víc jak týden odevzdanou, ale dostat se zpátky do psaní mi nějak trvalo, takže... Prostě povídku nesu až teď, no. :D A nevím, jak to bude s další aktivitou, jelikož se akutně musím začít učit na státnice, ale... No, při troše štěstí se tu zas něco objeví. A při troše štěstí vás nebudu zase otravovat touhle dvojicí... :D

Seděli zrovna na mýtině uprostřed lesa, když mu přednesla svůj návrh.

Doran vytřeštil své tmavé oči a zadíval se na blonďatou půlelfku, jako by ji snad viděl poprvé v životě. Což rozhodně nebyla pravda. Cestovali spolu už zhruba měsíc. Měl pocit, že ji poměrně dobře zná. Ale teď...

„Ty jsi šílená,“ vydechl. „To nemůžeš myslet vážně!“

„Promiň? Co přesně nemůžu myslet vážně?“

„To, co jsi teď řekla. To, co jsi teď navrhla! Že já... Že ty... Samozřejmě, chápu, že ty, ale že já a ty... Mer!“

„U všech bohů, Dorane,“ zamračila se blondýnka. „Mluvíš, jako bych ti snad nabízela sex.“

„Mezi námi, té možnosti bych byl otevřenější.“

„Vážně? Já ne.“

Elf si povzdychl a zvedl pohled k nebi.

„Mernio...“

„Ale no tak, Dore. Chceš mi říct, že jsi nikdy nebyl ve městě?“

Jeho prsty si nervózně pohrávaly s jílcem meče, jeho oči byly upřené na obzvlášť nevýrazný bílý obláček na obloze.

„Samozřejmě, že jsem byl ve městě.“

„No vidíš. A?“

„A nelíbilo se mi to, Mernio.“

„No ták,“ zakňučela. „Jsi hroznej, víš to? Já už měsíc dělám, co chceš ty, potloukám se s tebou po zkurvenejch lesích, spím pod hvězdama, nebo hůř, na stromech, živím se králíkama a bobulema-“

„A já tě k tomu snad nutím?“ frkl. „To ty se mě držíš jako klíště.“

„Podstata je, že já dělám, o co ty mě prosíš. Místo s největším počtem obyvatel, kde jsem za poslední měsíc byla, byla ta mrňavá vesnice, která sotva měla vlastní hospodu, a ani tam jsi nemohl vydržet. Já chci do města, chápeš to?“

„Chápu. A nebráním ti v tom, abys tam šla. Prosím. Je to sotva půl dne cesty odsud. Jdi. Já tu na tebe počkám.“

„Ale já chci-“

„Přiznej se, proč tam tak toužíš jít? Chybí ti lidi? Nebo je to tím, že veverkám neudáš svoje kradené cetky?“

„Oboje, když už to musíš vědět.“

„Výborně. Ale já nemám ani jeden z tvých důvodů. Takže běž sama.“

„Máš důvod. Mě. To, že chci, abys šel taky. Chci ti ukázat, co se mi na tom tak líbí, jak osvobozující to je-“

„Osvobozující? Mer, ty jsi vážně blázen.“

„Navíc to, co je tu, ani není město. Kdybys viděl Äreldäs... Kurva, Dorane, to jsi odešel od klanu jen proto, aby ses toulal po lesích a povídal si s veverkama? To jsi mohl sedět doma na prdeli!“

„To máš svatou pravdu,“ řekl, zvedl se na nohy a vydal se k lesu.

„Co?“ zamrkala Mernia. „Počkej. Dore, počkej, tak jsem to nemyslela, já-“

„Mně je u prdele, jak jsi to myslela,“ zavrčel a jakmile se dostal k prvním stromům, obratně se vyšvihl do větví.

„Dore...“ vzdychla Mernia, ale nesnažila se ho mezi listy nalézt. Po tom měsíci už věděla, jak dokonale dokáže elf zmizet, když chce.

„Čekám tu do zítřejšího soumraku,“ oznámila koruna stromu. „Kdyby ses rozhodla, že chceš cestovat se mnou. Jestli se rozhodneš, že se ti víc líbí ve městě, pochopím to a zmizím. A už tě nikdy nebudu obtěžovat.“

„Fajn,“ kývla Mernia a vstala ze země. „Jak chceš. Měj se hezky. Užij si zbytek života.“

Odpovědi se dívka nedočkala.

Město.

No dobře, koneckonců už Doranovi řekla, že tohle město ani není, ale to netušila, jak moc zlé to bude.

Město?

Maximálně tak městečko.

Možná už na hranici s větší vesnicí.

Jeden zavšivený hostinec, v němž točili možná to vůbec nejhorší zkurvené pivo, co kdy měla tu smůlu ochutnat. A to už bylo co říct.

Nikde žádný slušný obchod s oblečením. Ne, že by si ho měla za co koupit. A kam ho dát.

A co bylo nejhorší, nikde ani stopa po jediném elfovi nebo půlelfovi, případně aspoň po člověkovi, který by se zdál její rase nakloněn.

Mernia si chtě nechtě musela přiznat, že to, co jí na městě nejvíc lákalo, byla možnost setkat se s někým, kdo není Doran a zároveň se na ni nebude dívat skrz prsty, jako to dělala většina lidí, co poslední dobou viděla. Jenže tady jako by byla vzduch.

Nebo možná spíš místní děvka. Tomu by tak pohledy osazenstva toho odpudivého hostince odpovídaly.

Snažila se je ignorovat, ale šlo to těžko.

„Kurva, co mě to zase napadlo?“ zamumlala si pro sebe těsně předtím, než se přiměla znovu napít.

Zatímco polykala pivo, ucítila ruku na spodní části svých zad. Jen tak tak nevyprskla.

„Drahoušku,“ řekl jí tichý hlas, „pokud nechceš pít ty chcanky, objednám ti něco lepšího. Něco, co by ti ten zmetek sám od sebe nenalil.“

Položila korbel a otočila se. Stál před ní poměrně sympatický krátkovlasý blonďák, kterého si předtím v místnosti nevšimla. Díval se na ni jako na kus masa. Na druhou stranu, po všem tom odporu v očích všech byla tohle docela úleva. Na takové pohledy byla zvyklá.

Když zvedl svůj měšec, pokrčila rameny.

„Jak je libo, drahoušku.“

Koneckonců... Proč by se na chvíli nemohla stát tou obecní kurvou?

A tak udělala to, co byla za poslední měsíce dělat zvyklá. Prostě roztáhla nohy a nechala si za to zaplatit pár stříbrnými a nějakým tím pitím. Kromě drobných krádeží byla tohle jediná její možnost obživy. Pravda, čas od času tyhle dvě věci spojila, počkala na chvíli, kdy její zákazník usne, a přivlastnila si i zbytek jeho měšce, ale něco jí říkalo, že v tomto případě by to nebyl nejlepší nápad.

Už tak se cítila dost nenáviděná, nechat se obvinit z krádeže by tomu zrovna dvakrát nepomohlo. A nedělala si iluze o tom, že tenhle muž by o tom snad mlčel, kdyby si nevratně vypůjčila jeho peníze. Ani nápad. Chtěl ji jen pro její napůl elfí exotičnost. Mernia tohle znala, tak dobře tohle znala...

A nesnášela.

Ale pro nocleh zdarma a pár stříbrných k tomu byla vždycky svolná k jistým kompromisům. Aspoň od té doby, co...

Zírala do stropu, poslouchala chrápání toho muže vedle sebe a usilovně se snažila nemyslet na svoji minulost. Což se jí, samozřejmě, nedařilo. Protože čím víc se snažíte od něčeho své myšlenky odvést, tím víc se vám k tomu samy stáčejí.

Možná měla vypít mnohem víc alkoholu...

Podle slunce nebylo ještě ani poledne, když se na lesní mýtině ozvalo zašustění trávy, které by možná necvičené lidské ucho přeslechlo, ale na tak ucho elfa, který vyrůstal v lese a už od dětství se učil být lovcem.

Vyskočil ze země, vytrhl z nedalekého toulce šíp a popadl svůj luk. Setinu vteřiny poté, co se narovnal, už mířil příslušným směrem.

K Merniině cti sloužil fakt, že se skutečně snažila jít potichu, a vcelku se jí to i dařilo. Nebyla to její vina, že proti Doranově sluchu neměla šanci.

Elf se zamračil.

„Mer?“ řekl a dívka, strnulá v polovině kroku, se nervózně usmála.

„Dore. Ahoj. Jak se vede? Doufám, že jsi tu nečekal jen proto, abys mě zastřelil, až se vrátím. A jestli sis mě spletl s laní, tak oceňuji tu poklonu, ale mohl bys...“

„Co tu děláš tak brzy?“ zeptal se a zvolna spustil ruku s lukem. „Myslel jsem, že si užíváš ruchu velkoměsta.“

„Myslíš ruchu velkovesnice?“ vzdychla půlelfka a udělala těch posledních pár kroků, co jí k němu zbývalo. „Bylo to horší, než jsem myslela.“

„Hm, vidíš. A já myslel, že tě ten život zláká tak, že už tě nikdy neuvidím.“

„Ale prosím tě. Aby ses zbavil starostí, co se mnou máš, a zase se konečně mohl cítit volný a svobodný? Nasrat, Dorane, nasrat.“

„Chápu to tak, že výlet se zrovna nevydařil.“

„Slabý slovo,“ řekla poté, co se tiše sesula do sedu a záda si opřela o kmen stromu. Prostě to nebylo, jak jsem si představovala. Což jsem věděla, že nebude, ale... Prostě jsem se asi nechala unést představou, že to tam bude jako moje město, že si zase budu moct připadat jako doma.“

„Víš,“ vzdychl elf, „ jestli tak toužíš po domově, možná by ses měla prostě sebrat a...“

„Ach, Dore...“ zamumlala. „Nikdy jsem ti nevyprávěla o tom, jak jsem se dostala tehdy do toho zasranýho lesa, co?“

„Nikdy,“ zavrtěl hlavou a posadil se proti ní. „A něco mi říká, že to není zrovna hezký příběh.“

„Trefa. Chceš ho slyšet?“

„Do toho.“

Mernia si přitáhla kolena k tělu a objala je rukama.

„Moje matka je elfka. Odešla od klanu, protože chtěla vidět svět. Chvíli cestovala, pak ji chytili otrokáři. Víš, jak to chodí. Když jsi elf a nevypadáš, že jsi při penězích a nezvládneš se bránit... Láká je to. A víš, že se vždycky najde někdo, kdo touží po elfí otrokyni. Zvlášť ve větších městech. Jako můj dědeček, co si moji matku koupil. Pak ji zdědil můj otec. Netvař se na mě tak, já za to nemůžu. Prostě, narodila jsem se já. Otec dal matce svobodu a ona utekla, když mi byly asi tři. Otec si mě nechal. Byla jsem roztomilá malá holčička. Navíc si spousta lidí tý mojí elfí polovičky na první pohled nevšimne.“

Snad jen s výjimkou té včerejší hospody, dodal její mozek.

„Pár měsíců před tím, než jsem tě potkala,“ pokračovala půlelfka, „mě otec přistihl ve stáji, s hlavou pod sukní služebný.“

„Ach,“ kývl Doran. „A hádám, že to byl konec tvého života rozmazlené holčičky.“

„Proč myslíš, že jsem byla-“

„Ale prosím tě,“ ušklíbl se. „Jistě, že jsi byla rozmazlená. Pořád jsi.“

„No, tak to ti pěkně děkuju.“

„Nemáš zač, miláčku,“ usmál se. „Takže ses začala protloukat světem na vlastní pěst. Hm. Pokud tě to potěší, nejsi jediná.“

Mernia si důkladně prohlédla jeho tvář. I přes ten jeho úsměv se jí na ní něco nelíbilo, ale trvalo pár vteřin, než jí to došlo. Jeho oči byly naprosto bez výrazu.

„A kdo vyhnal z domova tebe?“ zeptala se.

„Mě? Nikdo,“ zavrtěl hlavou. „Částečně jsem případ jako tvoje matka. Chtěl jsem vidět svět. Myslel jsem, že je lepší než náš les. Já... Nevím, kolik toho víš o elfech, když tě matka nic neučila, ale... Žijeme hodně v ústraní, to ví každý. Co tolik lidí neví, je... Že když jednou dobrovolně odejdeš, klan už tě nikdy, nikdy nepřijme zpátky. Myslí si, že jsi je zradil. Jsou o tom bytostně přesvědčení. Ať uděláš cokoliv, prostě ti nedovolí vrátit se. Radši by tě zabili.“

„Takže ty jsi odešel, zjistil jsi, že svět není tak super, jak sis představoval, a teď nemůžeš zpátky. A proto... Proto žiješ v lese. Dává ti to pocit, že jsi doma.“

„A proto ty tak toužíš aspoň občas se vrátit do města,“ přikývl Doran.

„Bohové. My jsme ale dva zoufalci, co?“

„To jsme,“ zasmál se. „Ale přemýšlel jsem, když jsi byla pryč. A pokud na tom trváš... Můžeme se občas, občas a jen na pár dní... podívat někam do města, kdybys chtěla.“

„Myslíš... Do města. Ne do tý díry, kde jsem byla včera, že ne?“

„Myslím do města. Neboj se.“

„A... Určitě to přežiješ?“

„Budu muset. Koneckonců, budu mít průvodkyni, ne? Pokud tedy nebude moc zaneprázdněná pod sukní nějaké služtičky.“

„Abys věděl, včera jsem si vydělala pár stříbrných, a nebylo to se služtičkou.“

„Tedy. Naznačuješ mi, že ses prodávala?“ vytřeštil oči. „Mernio. Jsem zděšen a znechucen. Kolik sis vydělala?“

„Dost na to, abysme zase sehnali k jídlu něco, co o hodinu dřív ještě neběhalo po vlastních nohách, nebo to v sobě aspoň nemá díru po šípu.“

„A pak že nejsi rozmazlená. Rozmazlená a vybíravá městská holčička.“

„Ale pokud chceš, klidně tu zůstaň a jdi si ulovit zajíce. Já si zajdu někam do hostince na něco, co za života minimálně chrochtalo.“

„Blázníš? Jdu s tebou. To je jedna věc, co mi na životě mimo klan nevadí. Dá se tu sehnat jídlo, které se před tebou nestačí utéct. Aspoň většinou.“

„Už zase narážíš na tu hospodu dva týdny zpátky?“

Doran se smíchem vstal ze země a podal dívce ruku.

„Pojď, ty moje městská holčičko. Jdeme utratit tvé těžce vydřené peníze. I když, lehnout si na záda a roztáhnout nohy není zrovna-“

„Dore!“