Hodný kluk

Ještě pořád na ty zázraky věříte? Tak v tom pokračujte. Momentálně je toho na mě sice ještě pořád trochu moc, nemluvě o tom, že když už přece jen píšu, věnuju se i jiným věcem (článek o tom, co momentálně chystám, na čem pracuju a jak se obecně mám, by měl dorazit v nejbližší budoucnosti), ale dneska večer mě zase jednou osvítilo (respektive mi Múza přihrál nápad, líbat mě údajně nehodlá), a tak jsem během asi dvou hodin dala dohromady tuhle kratičkou povídku. Pravda, nevěnovala jsem jí zrovna hodně času, to uznávám. Ale na druhou stranu se mi líbí, že z toho zase po delší době vyšlo něco relativně krátkýho a... syrovýho? Dá se to tak říct?

Tak přeju hezký počtení a doufám, že se vám to bude líbit... :)

„No vidíš, jak to jde. A ty jsi říkal, že to nezvládneš.“

Ušklíbl jsem se a přitáhl si svetr blíž k tělu. Samozřejmě. Jak to hezky jde.

Každý den se rvát sám se sebou, svojí hlavou, podvědomím, pocity. Každý den si vyčítat nevhodné myšlenky, každý den se nutit přežívat, jít dál a pokud možno se snažit nic necítit, protože je to prostě... jednodušší.

Ale ona to neví. Pro ni to prostě jde.

„Hm,“ konstatoval jsem, když mi došlo, že se ode mě očekává i nějaká jiná než nonverbální reakce. „Tak říkal.“

„Jsem na tebe hrdá,“ pokračovala s nadšením, jaké při řešení této ošemetné otázky projevovala běžně. Nebylo velké. Byla přesvědčivá asi jako první oběť v céčkovém hororu.

„No, to jsem rád,“ odvětil jsem s podobnou upřímností.

„Co bys řekl na pizzu k večeři, hm?“

Porušování veškerých běžných dietetických zásad? To mohlo znamenat jedině výčitky svědomí. Jistou malou, krutou částečku mé mysli to potěšilo.

„Hm. Třeba,“ prohlásil jsem s entusiasmem odsouzence na smrt.

„Výborně. Mám objednat tvoji oblíbenou? Havajskou?“

Neřekl jsem, že tuhle pizzu jsem měl rád, když mi bylo osm. Prostě jsem to odkýval. Nemělo smysl snažit se něco vysvětlovat.

Koneckonců, koho tu zajímá, co mám a nemám rád?

Šlo to. Vážně to šlo.

Sice mě to stálo veškeré psychické úsilí, ale... držel jsem se.

Protože jsem hodný kluk a umím se ovládat.

Hodný kluk, ne slaboch, hodný kluk, ne slaboch, hodný kluk, ne...

Obracel jsem v prstech ostrou žiletku a opakoval si tu mantru pořád dokola.

Hodný kluk, ne slaboch...

Rozhodně jsem se necítil jako hodný kluk. Všechno, jen ne hodný kluk.

Nevšímali si toho. Nikdy by si toho nevšimli.

Dokud bych neříznul moc hluboko.

Nikdy si ničeho nevšimnou, pokud to nepřekročí mez. Nebo pokud nemám zkurvenou smůlu.

Problémů ve škole si taky nevšimli, dokud...

Vrátil jsem žiletku do balíčku a balíček hodil do nočního stolku.

Hodný kluk.

Tak určitě.

Bylo to snazší, když bylo léto. Bylo to snazší, když jsem nikam nemusel. Když na mě neútočil stres. Když na mě neútočil...

„Ahoj. Dlouho jsme se neviděli,“ řekl tiše.

Když na mě neútočily ty oči.

„Jo. Neviděli,“ zamumlal jsem.

„Velkej průser?“

„To si neumíš představit.“

„Tak proč nejsi na jiný škole?“

Pokrčil jsem rameny.

„Protože nevědí jeden detail. Kdo.“

Bylo to snazší, když na mě neútočil ten úsměv. Který byl teď sakra zářivý.

Možná to přece jen nešlo.

Hodný kluk, ne slaboch, hodný kluk, ne slaboch, hodný kluk...

A pak ten jeden hloupý dotek prstů.

Slaboch, slaboch, slaboch, slaboch...