neděle 18. září 2016

Kapitola jedna: Ztráta domova

Jak jsem slíbila, první kapitola (a zatím jediná napsaná) Halurova slavného příběhu je tu. V dnešním díle se nám náš hrdina představí, ale také zde bude muset podstoupit první těžkou životní zkoušku... No, prostě je to taková úvodní kapitola, časem se to rozjede, přísahám. :D
Myslím, že každému dojde, které tradiční fantasy klišé tu hraje hlavní roli. No, koneckonců, však ho máte už v názvu...



Na poklidnou vesnici pod horami se zvolna snášel soumrak a barvil vše příjemnou žlutooranžovou paletou. V šestadvaceti domech, které tvořily takřka veškerou místní zástavbu a poskytovaly příbytek oné hrstce obyvatel, která ještě neutekla do většího města, probíhaly tradiční práce spojené s koncem dne. Ženy vařily večeři, muži a děti se starali o zvířata...
A vychrtlý blonďatý mladík jménem Halur se usilovně snažil být ve svém úkrytu na půdě co možná nejnenápadnější, protože si vážně chtěl dočíst kapitolu knížky, a kdyby ho někdo objevil, tak se mu to už zaručeně nepovede.
Nutno říci, že Halur i přes svou lásku ke čtení nepatřil ke zcela nejbystřejším osobám, protože kdyby ano, došlo by mu, že fakt, že se na půdě schovává takřka denně, nutně znamená, že v momentě, kdy nebude jinde k nalezení, bude hledán právě tam.
Nedošlo mu to. Proto byl tak překvapený, když se ozvalo prudké zabušení na dveře.
Kurva, Hale, říkám ti to naposled!“ sdělil mu hromovým hlasem jeho otec. „Jestli nezačneš doma něco dělat, nakopu tě do tý tvojí vychrtlý prdele a pak ji vyhodím ven na mráz!“
Druhá část výhrůžky byla poněkud planá, přirozeně, vzhledem k tomu, že venku léto sotva začalo zvolna přecházet v podzim, ale Halur přesto vzdychl a zaklapl svou knihu.
Už jdu, otče!“ oznámil přes dveře, přičemž kladl velký důraz na svou výslovnost. Možná nebyl nejbystřejší, ale rozhodně to nehodlal dát najevo.
Takže se napřímil, zhluboka se nadechl a otevřel dveře.
S čím vám mohu pomoci?“ zeptal se klidně.
Napochoduj do kuchyně, buď tak laskav, výsosti,“ ušklíbl se urostlý muž, jehož oděv, postava i mohutný vous jasně poukazovaly na jeho statut vesnického kováře. „Máma pro tebe má práci. Jo, a někdo musí obstarat kozy. Hádej, kdo to bude?“
Samozřejmě, otče. Udělám, co je mou povinností,“ kývl Halur.
Kovář zavrtěl hlavou a upřel oči k nebi, potažmo ke stropu, zatímco jeho syn zvolna sestupoval po schodech.
Paní, dej mi sílu,“ řekl tiše. „Dej mi sílu, abych to z něj nevymlátil...“

I přes své zjevné nedostatky (fyzickou slabostí počínaje a nadměrnou zálibou v hrdinských příbězích konče) Halur nebyl tím, co by člověk označil za špatného kluka. Ctil své rodiče, což je takřka vždy vnímáno jako kladná vlastnost. Pomáhal, s čím bylo třeba, pokud mu to tedy nenarušovalo jeho vlastní plány. Vždy se ke všem choval slušně, dokonce i k žebrákům a poutníkům, kteří do vesnice náhodou zabloudili na svých cestách. (Žebráků a poutníků bylo v době mezi Halurovými pátými a sedmnáctými narozeninami dohromady tak pět, ale stejně cítil potřebu zařadit si slušné chování k nim do svého pomyslného životopisu, jen tak pro jistotu.) A, samozřejmě, vždy tu byl fakt, že ve svém srdci byl udatným rekem, který by se bez bázně postavil jakémukoli nebezpečenství.
Co na tom, že ten večer spočívalo v kydání kozího chlívku. Kdo si to aspoň jednou nezkusil, netuší, jaká rizika to obnáší.
Halur byl nejmladším ze tří dětí, přičemž oba jeho sourozenci už dávno opustili rodné hnízdo. Jeho pohledná sestra si našla muže ve městě, armádního důstojníka, a provdala se za něj. Halurův urostlý bratr ji následoval během několika málo měsíců, poté, co vychytralá sestřička zatahala za nitky (manželovy) a zařídila mu místo armádního zbrojíře.
Sedmnáctiletý mladík se tak vlastně stal dědicem rodného domu, ale jeho srdce ho táhlo jinam, za dobrodružstvími, o nichž četl v knihách a slyšel od pocestných a bardů, kteří se zastavovali v hostinci ve vedlejší vesnici. Toužil být jedním z těch hrdinů, kteří přemohou draka, zachrání krásnou pannu či zlomí dávné prokletí. Ideálně všechno najednou. Toužil...
Ale nesměl.
Bylo jeho zodpovědností zůstat doma a jednou, až přijde jeho čas, převzít otcovo řemeslo. Tak, jak to bylo správné.
Ach, ano, tak, jak to bylo správné...

Hale!“ uslyšel za sebou a nadskočil. „Přestaň myslet na blbosti, než tě na ty vidle, o který se opíráš, nabodnu!“
Halur prudce zamrkal a přiměl svůj mozek vrátit se zpět do reality.
Jistě, otče,“ řekl rychle. „Velice se omlouvám, jen jsem-“
Neomlouvej se. Pracuj,“ frkl jeho otec. „Na snění máš celou noc!“

Jak se později ukázalo, tak i když měl obvykle kovář pravdu v mnoha věcech, tentokrát se zcela výjimečně dokonale seknul.
Začalo to asi dvě hodiny před svítáním. Nikdo netušil, odkud přišli, prostě se objevili, snesli se na spící vesnici, stíny o něco temnější než noc kolem nich... Aspoň dokud nevzplály první ohně. Pak se ukázali v celé své hrůznosti.
Byly to zrůdy, zakrslé dračí příšery se širokými tlamami plnými jako břitva ostrých zubů a kožnatými křídly s ostny na kloubech.
Nemohli to být opravdoví draci, tak se rozhodl Halur, když zíral z okna malinké místnosti, která tvořila jeho pokoj, na to, jak jedna ze stodol na kraji vesnice vzplála. Na opravdové draky byli moc malí. Pravda, pořád dost velcí na to, aby na zádech unesli jezdce (a na zádech většiny z nich bylo skutečně možno spatřit bojovníky, kteří ta monstra řídili), ale... tělo draka by mělo být velké jako dům, minimálně, silné, svalnaté a kovově lesklé. Ne šlachovité a s nenápadnou černou kůží, tak vhodnou pro pohyb v temnotě.
Mladík vyjekl a uskočil, když se jeden z asi desítky draků, ten nejbližší, náhle otočil a vychrlil plameny přímo ke kovárně. Teplota v místnosti nevyhnutelně vzrostla.
Za přispění svého jedinečného smyslu pro strategii Halur usoudil, že nastal nejvyšší čas opustit loď. Tedy pokoj. Potažmo dům. Za moment už otvíral dveře vedoucí do hlavní obytné místnosti, a jen tak tak, že se v nich nesrazil s matkou. Byla to kdysi půvabná žena, jejíž tvář teď však byla protkána vráskami a vlasy šedinami.
Mami,“ vydechl mladík, a pro tu chvíli zapomněl i na svou vznešenou řeč. „Ty potvory-“
Ven. Ven,“ zavelela mu s rázností armádního generála. „Zadníma dveřma. Táta čeká. Vezmeš si koně.“
Ale-“
A nebudeš se hádat!“
Nebránil se, když ho objala a políbila na čelo, i když za normálních okolností by rozhodně protestoval proti takovému narušování své důstojnosti.
Začínalo mu zvolna docházet, že tohle není hra ani příběh, že vyděšené výkřiky doléhající k němu zvenčí jsou zcela autentické, že zápach kouře značí, že s domem blízce sousedící kovárna je skutečně v plamenech.
Mami,“ pípl.
Jdi!“
Otočil se a vyběhl na dvůr za domem, kde už na něj skutečně čekal otec i s jejich starým hnědým valachem, který se nevzpínal jen díky tomu, jak pevně starý kovář svíral uzdu.
Honem. Nasedni,“ řekl muž. „Pojedeš nahoru do hor. Nezastavíš, dokud nebudeš v bezpečí. Pokud tu bude klid, ráno se vrátíš a sejdeme se tu. Tak nasedej, Hale, kurva!“
Halur se cítil jako omámený, když se škrábal do sedla. I jemu samotnému bylo jasné, že mu to trvá až moc dlouho.
Ale jak-“ začal, když se konečně usadil.
Nestarej se. Prostě ujížděj,“ řekl jeho otec. Letmo sevřel synovu ruku, než dlaní plácl koně přes zadek.
Zvíře vyrazilo vpřed tak prudce, až se na něm Halur málem neudržel. K jeho štěstí pádilo pryč od hluku, pryč od těch monster, pryč z vesnice, po cestě vedoucí do lesa. Halur tak jen pevně svíral otěže, snažil se nespadnout a usilovně se modlil. Usilovně... a marně.
Halur byl i za normálních okolností mizerný jezdec. Jeho otec stokrát prohlásil, že kdyby na koně posadil batole, byl by na to divadlo méně žalostný pohled. Ve tmě, v lese a s oheň chrlícími bestiemi jen kousek za sebou... Neměl ani tu nejmenší šanci.
Když za sebou uslyšel skřek, kůň ještě přidal, ale zároveň začal prudce vyhazovat ve snaze shodit přebytečnou zátěž. A zátěž mu to dvakrát neztížila, protože už při druhém výskoku se s výkřikem poroučela k zemi a skutálela se z malého svahu po levé straně cesty.
Vychrtlý blonďák zůstal nehybně ležet na zemi a z koutku úst mu vytékal pramínek krve.

Halurovo vědomí se svému majiteli vracelo jen velmi pomalu. Nejdřív začal vnímat světlo na pozadí očních víček. Pak opatrné cvrlikání ptáků. Pálení nějakou větvičkou rozseknuté tváře. Měděnou chuť v ústech. Pach spáleniny vznášející se ve vzduchu.
A nakonec příšernou bolest hlavy.
Halur zaskučel, převalil se na bok a opatrně se zvedl na všechny čtyři. Vyplivl z úst chuchvalec sražené krve a zaklel, užívaje při tom výrazy, které by slušný mladík v jeho věku vůbec neměl znát.
Rozhlédl se kolem sebe a snažil se poznat, jak dlouho byl mimo. Neúspěšně. Jediné, co poznal, byl fakt, že je den. A ačkoli si pomyslel, že by mohl zjistit víc, kdyby jen viděl slunce, v duchu uznával, že i kdyby slunce nakrásně viděl, poznal by maximálně tak pravé poledne.
Vyškrábal se na nohy, při čemž se mu z úst linuly další libozvučné nadávky, které naprosto nekorespondovaly s jeho jinak vznešeným jazykovým projevem. Celé tělo ho bolelo. Hlava mu třeštila a jeho modřiny nejspíš měly vlastní modřiny. I když svah, ze kterého se v noci skutálel, nebyl nijak zvlášť vysoký, Halur, který se patrně narodil pod šťastnou hvězdou (a jak je obecně známo, pod svícnem bývá největší tma), při svém pádu trefil prakticky každý strom a kořen, který cestou dolů potkal.
Vzdychl a odhodlaně zahájil výstup zpět na cestu.
Musel se dostat zpět do rodné vesnice.

Tedy... Do toho, co z ní zbylo.
Spáleniště. Jinak se to nazvat nedalo. Ačkoli několik budov bylo jen mírně ožehnutých, většina jednoduše lehla popelem. Ohořelé kusy trámů trčely vstříc rannímu nebi (buď to bylo ještě ráno, nebo už pozdní odpoledne, ale Halur si byl skoro jistý tím, že ráno) a to, co neshořelo, pokrývala tenká vrstvička popela. Pach spáleniny, který Halur cítil už při svém probuzení v lese, tu byl náhle mnohem silnější. Mladíkovi se z něj až zvedal žaludek.
Ale zdaleka ne tolik, jako když si uvědomil, že jedním z oněch dokonale se zemí srovnaných domů byl i ten jeho rodný. Samozřejmě, že někde hluboko uvnitř dobře věděl, že kovárna vzplála jen chvíli před jeho spěšným odjezdem, a že zcela logicky během toho náletu neměl nikdo čas hasit, ale hluboko uvnitř vědět a na vlastní oči vidět... To byl velký rozdíl.
Doklopýtal k domu právě ve chvíli, kdy se k němu začalo scházet i několik dalších přeživších vesničanů, z nichž někteří nesli přes ramena sekery a lopaty.
Někteří, jako stařena, která dost možná pamatovala ještě narození Halurova dědečka a obvykle fungovala jako zdroj informací o komkoli v této i sousední vsi, očividně přišli jen okounět a sbírat klepy.
Byl to pekař, kdo si uvědomil, že ten otrhaný a špinavý mladík, co postává u trosek domu, je Halur.
Chlapče!“ vyhrkl. „Kde jsi byl? Mysleli, jsme, že...“
Jeho oči na moment bezděčně zabloudily ke spáleništi, a Halur, ač obvykle poněkud méně bystrý, až moc dobře pochopil.
Má rodina,“ zachraptěl hlasem nepoužívaným od té lesní smršti nadávek. „Mí... mí rodiče... Mí nebozí rodiče...“
No, vlastně právě jdeme...“ začal pekař, ale Halurův dramatický výraz ho přiměl zaváhat.
Sirotek,“ zašeptal mladík, jako by si to slovo zkoušel na jazyku. „Sirotek bez rodiny.“
No, ne tak-“
Běda mi. Běda,“ popotáhl Halur a až pozdě si uvědomil, že popotahování není zrovna znakem hrdinskosti.
Poslyš, Hale, já-“
Jsem v pořádku. Nemusíte mě uklidňovat. Je... Je to údělem velkých hrdinů, přijít o všechno, co milovali.“
V tu chvíli koutkem oka zachytil jakýsi odlesk v troskách kovárny. Pohybem ruky umlčel kováře, který se už už zase nadechoval, a udělal několik kroků vpřed. Sklonil se a ze suti vytáhl jednoruční meč. Byl zaprášený, ale jinak v pořádku, a nepochybně dokončený, ač prostý a nezdobený.
Nejspíš jeden z posledních, které jeho otec kdy stihl vyrobit.
Halur mečem zkusmo máchl. Ostří zasvištělo vzduchem a přihlížející spěšně o krok ustoupili.
Chlapče... Co přesně s tím chceš dělat?“ zeptal se opatrně pekař.
Já...“ Halur srazil obočí a zamyslel se. „Musím se vydat na cestu. Musím nalézt ty, kdož mi způsobili tuto bolest, a musím... Musím se pomstít.“
O jeden neobratný výpad a další dva kroky zpět později pekař přikývl.
Jo. To zní jako docela fajn nápad, jo. Do toho, chlapče. Jen jdi.“
Ano. Musím se vydat na svou... cestu za pomstou,“ řekl Halur. „Buďte sbohem, dobří lidé. Možná... Možná se jednoho dne vrátím. A pokud ne... Chovejte mě ve svých srdcích.“
S tím se otočil, prošel davem a bez dalšího slova se začal vzdalovat.

Skupinka lidí trpělivě vyčkávala, dokud jim mladík nezmizel z dohledu. Pak se ozvala stařena, která zastávala roli místní informační služby.
Jeho rodiče nejsou mrtví,“ konstatovala. „Jeho táta má zlomenou nohu, leží v mojí posteli a jeho jeho se o muže stará.“
Já se mu to snažil říct,“ pokrčil pekař rameny. „Můžu za to, že neposlouchá?“
No, JÁ to jeho tátovi nevysvětluju,“ prohlásila stařena.
Ále,“ mávl pekař rukou. „Ten kluk byl vždycky trochu divnej. Třeba mu prospěje podívat se do světa.“
Nebo ho někdo do tejdne okrade a zabije,“ odtušil chladně místní zemědělec.
To už je holt riziko, když se někdo vydá do světa,“ pokýval pekař. „I když, dost možná se za chvíli nabodne na vlastní meč.“
Ozvalo se všeobecné souhlasné mumlání.

O několik stovek metrů dál stál Halur a právě zvažoval, kam si má nacpat meč, když si na něj ani nevzal pochvu.
O minutu později znovu vykročil a ostří se mu hrdě houpalo zastrčené za opaskem.

5 komentářů:

  1. Ježíš, tak tohle se mi strašně moc líbilo! :D Že v tom budeš pokračovat, že jo? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ani nevíš, jak jsi mě tímhle komentářem potěšila! :D Jo, pokračovat snad budu. Druhá kapitola už je dokonce sepsaná... :D

      Vymazat
  2. Hlavní hrdina je naprosto dokonalé jelito (myšleno v dobrém)! Začátek vyznívá velmi slibně, díky tvému ironickému smyslu pro humor jsem se pobavila, a ačkoliv se mi delší texty na internetu nečtou zrovna nejlépe, pokračování si přečtu s chutí. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní a vtipné! :D Začetla jsem se do toho při čekání na večeři a teď, po večeři, jdu pokračovat v rámci prokrastinace od psaní seminárky hned na druhou kapitolu, juhů! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Halur si rázem získal mé srdce , budu mu držet palce děkuji

    OdpovědětVymazat