Fanoušci nevědí, co chtějí (ale nedají pokoj, dokud to nedostanou)

Ať žijí dlouhé názvy článků, nemám pravdu? Jen aby bylo jasno, v nadpisu rozhodně nemluvím o svých fanoušcích, to ani omylem. Jednak mi jich po těch nekonečných odmlkách asi moc nezbylo (vlastně se občas divím, že to tu ještě vůbec NĚKDO čte), druhak jsou moji fanoušci v tomto ohledu zatím milí a velmi přizpůsobiví a vybíravost je jim cizí, za což jsem skutečně ráda.

Ne, teď mluvím o takových těch fanoušcích, kteří patrně přicházejí s tím, že máte už tak trochu velké jméno a určitý vlastní styl, který se nutně musí podepsat na vašich dílech, ať už jsou hudební, filmová nebo knižní.

Mluvím o těch fanoušcích, kteří nevědí, co vlastně od těch svých údajně oblíbených autorů (režisérů, hudebních skupin...) chtějí. Je to klasika toho autora, jeho dá se říci typické dílo, jen s určitými obměnami? Nebo je to něco naprosto nového a neokoukaného, tedy aspoň co se toho daného jedince týče?

Jestli nevíte, o čem to tu zase melu, mileráda vám poskytnu příklad. No, vlastně vám poskytnu hned dva.

K napsání tohoto článku mě vlastně vyprovokovalo nové album Sabaton, což, jak ti věrnější z vás vědí, je jedna z mých oblíbených skupin. Album vydávali teď v srpnu, ale už zhruba dva měsíce předem postupně představovali pár vybraných songů, aby fanoušky nalákali.

Song č. 1 – The Lost Battalion. Reakce fanoušků byly přinejlepším smíšené, ale většina se shodovala na jednom – je to taková klasika Sabatonů (což někdo vnímá pozitivně, někdo negativně), nijak nepřekvapuje, prostě standardní výkon. Objevovaly se hlasy, že vykrádají sami sebe, že to zní jako song, co se nevešel na předchozí album. No jo, ale pak se objevil...

Song č. 2 – Blood of Bannockburn. Reakce opět smíšené, ale tentokrát poněkud blíže negativní straně pomyslné škály. Myslíte, že to bylo zase proto, že se Sabaton sami vykrádají? Chyba lávky. „Tohle přece vůbec nezní jako Sabaton!“ „Je to strašně měkký!“ „Tohle je sračka, co tam dělají nějaký dudy?“ (Já vám nevím, co asi dělají dudy v písni O SKOTSKU?) Faktem je, že Bannockburn si jen tak s jiným songem téhle kapely nespletete. Z jejich tvorby se vymyká dost, ale... Ehm, nebylo to přesně to, co si fanoušci o dva týdny dřív přáli? No, asi ne. Jenže pak přišel...

Song č. 3 – Shiroyama. Kdo uhodne, co se stalo, když se ukázalo, že Shiroyama je přesně v klasickém stylu Sabatonů? Bingo, řeči o vykrádání vlastní tvorby a o tom, jak Sabaton nikdy nepřijdou s ničím novým, se zase poslušně vrátily. Kdo by to jen čekal.

Pokud jde o album jako celek, i na něj jsou reakce smíšené, a to podobně zajímavým způsobem. Nebudu řešit, nakolik se podle mě osobně liší od zbytku Sabatoní tvorby (jen řeknu, že podle mě ano, má kapku jiný zvuk, než je u téhle kapely běžné, ale pořád má sakra sílu), ale přijde mi vtipné, jak část fanoušků album šmahem odsoudí jako vykrádačku, zatímco další část ho šmahem odsoudí, protože podle nich se liší od alb vzniklých před nějakými osmi a více lety. Je to vlastně takový zajímavý paradox.

Příklad číslo dvě vám bude asi přece jen o něco bližší. Hádám, že většina z vás v životě viděla aspoň pár filmů od Tima Burtona, že? No, tak to je úplně ten samý případ jako výše uvedení Sabaton.

Přiznávám tedy, že reakce na Burtonovy filmy v současnosti už extra nesleduji, a i dřív jsem to dělala spíš letmo. Ale tohle mi nějak utkvělo. To, že pokud Burton natočí něco přesně ve svém typickém stylu (vybavuje se mi, že se v téhle souvislosti mluvilo třeba o Alence), budou si fanoušci stěžovat na to, že se jen opakuje a nikdy ničím nepřekvapí. Když natočí něco nového, něco v úplně jiném stylu, fanoušci si budou stěžovat na to, že to přece vůbec nevypadá jako film od Burtona.

Zkrátka, jak se hezky anglicky říká, damned if I don't, damned if I do.

Jasně, neříkám, že někomu, kdo má jistý svůj styl a preferovaná témata, se nemůže stát, že začne sám sebe kopírovat, aniž by si to uvědomil. Mně samotné někdy nedojde, jak moc je nějaký můj nápad (mluvím o nápadech na kratší pseudopovídky, aby bylo jasno, ne o těch na knížky, aby bylo jasno) podobný něčemu, co už jsem kdysi napsala. O tom, že člověk často využívá určitá schémata, aniž by se nutně kopíroval, ani nemluvě. Příkladem budiž Burtonovo animáknové schéma „kluk, jeho mrtvý pes a divná holka“. Použil to v Nightmare Before Christmas, v Mrtvé nevěstě i ve Frankenweeniem. (A v tom posledním případě to už vážně začalo být docela nápadné, třeba i tím, že hlavní hrdina dost připomínal Victora z Nevěsty.)

Bylo by pochopitelně možné polemizovat o tom, kde je ta hranice mezi užíváním stále stejných schémat a vykrádáním se, ale to je už asi na individuálním posouzení každého.

Mě by zajímala jen jedna věc – co vlastně ti fanoušci chtějí? Chci říct, vezměte si sebe. Když najdete někoho, ať už je to hudebník, spisovatel nebo filmař, jehož dílo vám nějakým způsobem sedne, chcete, aby dál tvořil ve zhruba stejném stylu (což mně osobně přijde o něco logičtější, protože když mi něco sedne, tak to asi má nějaký důvod, a já nechci, aby ten důvod zmizel, ne?), nebo aby pořád zkoušel něco nového a neotřelého? Nebo chcete, aby zůstal „svůj“ (tzn. takový, jaký se vám zalíbil), ale sem tam vezmete i nějaký ten nezvyklý experiment?

Protože já za sebe můžu říct, že třeba v hudbě jsem už o pěknou řádku kapel ztratila zájem ve chvíli, kdy se jejich styl začal radikálním způsobem měnit a prostě už to nebyla ta kapela, co jsem znala a měla ráda (ach, ti Korpiklaani, letos jsem se na ně na MoRu ani neobtěžovala zůstat...), kdežto ti, co se od toho, jací byli původně, odklání mírněji (respektive u nich probíhá takový postupný, nenápadný vývoj), se mě drží už slušnou řádku let. Tím myslím v některých případech i deset let.

Víte jak, třeba jsem jen divná. Ale já jsem vlastně svým způsobem ráda, když vím, co můžu od umělce očekávat. Aspoň rámcově. Ne, že bych to nezbytně vyžadovala, ale... No, prostě ráda vím, do čeho jdu. A třeba u knížek je pro mě autor docela klíčovou položkou, když se rozhoduju o nákupu. Takže kdybych si automaticky koupila Gaimana, jen aby se ukázalo, že naprosto změnil styl... No, nebyla bych ráda. Tedy, pravděpodobně.

A teď vážně, jak jste na tom v tomhle ohledu vy?