úterý 27. září 2016

Kapitola dva: Nerovný souboj (a nečekané spojenectví)

Asi vás to překvapí (říkám to, protože mě samotnou to překvapuje taktéž), ale už je to tak - druhá kapitola tohohle fantastického příběhu o mocném hrdinovi Halurovi a jeho dobrodružstvích. Tentokrát náš hrdina zjistí, že ne všechny aspekty hrdinských příběhů musí nutně odpovídat realitě. A nebude to moc příjemné zjištění, to mi věřte...


Jsou věci, které vám bardi ve svých příbězích nikdy neřeknou. Takové ty obyčejné, všednodenní věci, které by se v těch historkách dvakrát dobře nevyjímaly a na které si dle všeho každý hrdina musí přijít sám.
Halur na ně právě přicházel.
Tak za prvé, žádný hrdina by se neměl vydat na cestu jen s mečem, bez vaku s nějakými zásobami, ale především vodou, jakkoli se žádný příběh nikdy nezmiňoval o tom, že by udatný rek táhl na zádech cokoli jiného než ten meč. Halur momentálně (po třech hodinách od chvíle, kdy vyšel ze své rodné vesnice) intenzivně litoval svého unáhleného, ač dramatického odchodu. Den byl teplý, možná až horký. Mladík se intenzivně potil a jazyk se mu lepil na patro... A on neměl ani jedinou kapičku vody. Zato měl pocit, že umírá.
Za druhé, když se vám meč houpá u pasu, vypadá to sice efektně, ale je to nejlepší cesta k tomu, abyste si pořídili zdaleka ne tak efektní modřiny na stehně. I když, v tom možná hrál roli i fakt, že Halur jaksi neměl řádný opasek ani pochvu.
Za třetí, pokud si na cestu nevezmete vážně dobré boty (a Halur byl rád, že měl vůbec nějaké boty, když vezmeme v úvahu okolnosti jeho posledního odchodu z domova), velice rychle se dostaví silná bolest nohou, kvůli které budete mít pocit, že neuděláte už ani krok, i kdyby na vás na konci cesty čekal celý harém krásných panen. No, ve vší upřímnosti, tenhle bod patrně souvisel také s faktem, že Halur byl zvyklý, jak by řekl jeho otec, věčně jen sedět na prdeli a číst si nebo čumět do blba, takže pro jeho nohy byla tahle cesta velkým šokem.
Za čtvrté, na cestách jsou bandité. A to nejen v případě, že je na vás pošle váš úhlavní nepřítel, libovolný temný pán nebo šlechtic, kterého jste zrovna vážně namíchli. Anebo v případě, že je vy chcete přepadnout a zlikvidovat za to, že terorizují nevinné pocestné. Ne, prostě tam jsou. A přepadnou vás, ať jste, nebo nejste (budoucí) hrdina.

O posledním bodu se Halur v praxi poučil v okamžiku, kdy mu cestu vpřed zatarasil chlap, který byl dvakrát větší než Halur sám (což, pravda, nebylo tak těžké) a podstatně víc páchl. A to měl Halur za sebou několik hodin proleželých na zemi v lese, o čase stráveném cestováním v tom zkurveném vedru ani nemluvě.
Když mladík bleskově provedl čelem vzad (přičemž v jeho situaci se jednalo o zcela logické řešení), obratem zjistil, že kousek za něj už se stihl postavit další muž podobné postavy a tělesného odéru jako ten první.
„Ehm...“ odkašlal si Halur. „Dobré odpoledne, dobří muži! Mohu vám nějak pomoci?“
„Co to ten debil mele?“ zamračil se jeden z těch chlapů.
„Nemám páru,“ frkl druhý, ten, který Halurovi původně zastoupil cestu.. „Ale jo, chlapečku, víš co? Můžeš nám pomoct. Já a tady můj kámoš sme už dva dny nejedli. Tak co kdybys nám dal nějaký prachy, ať zaženeme hlad, he?“
„Obávám se, že to bude problém,“ konstatoval Halur. „Víte, odešel jsem z domova poněkud... nalehko. Takže bohužel s sebou jaksi nemám peníze...“
„Kdybys blbě nekecal, uděláš líp, hošíku,“ prohlásil bandita číslo dvě, zjevně mozek celé operace. „Nesnaž se mi tvrdit, že cestuješ bez prachů, páč to ti nežeru. Tak naval.“
„Mí dobří muži, klidně mě třeba i prohledejte,“ zavrtěl Halur hlavou. „Ale přísahám, že u sebe nemám ani prázdný měšec, natož byť jen jedinou zlatou, stříbrnou, ba ani bronzovou minci.“
„Hm, odtušil bandita číslo dvě. „Možná říkáš pravdu. Ale v tom případě už vůbec nemáme důvod se s tebou srát. Ale tvoji mrtvolu prohledáme, jen tak pro sichr.“
„Tak moment,“ řekl bandita číslo jedna. „Přece bys ho nechtěl fakticky-“
„Vůbec nic se mu nestane, pokud bude hodnej kluk a dá nám všechny prachy.“
„A jestli fakt žádný nemá? Podívej se na něj, vždyť vypadá, jako by zrovna vylezl z hrobu.“
„To není tak daleko od pravdy, jak byste možná mysleli,“ konstatoval Halur.
„Hubu drž!“ zavrčel bandita číslo dvě. „Nebo se do toho hrobu pěkně zase vrátíš.“
To byla další věc, o které se v příbězích nikdo obvykle neobtěžoval zmínit. Že lupiči svoje výhrůžky zpravidla myslí vážně a neschovávají za ně svou vlastní zranitelnost a nejistotu. A tudíž to, že náhle vytáhnete meč (a při té příležitosti si zvládnete přeříznout vlastní opasek) a s ječením o oktávu vyšším, než by bylo záhodno, se vrhnete na mozek operace, je nepřiměje vzít nohy na ramena.
Halur to zjistil v okamžiku, kdy se zachoval přesně výše uvedeným způsobem.
K dobru mu je nutno přičíst fakt, že jeho rozhodnutí oba bandity natolik šokovalo, že v prvním okamžiku zcela zkameněli. Kdyby mladík uměl lépe zacházet s mečem, nepochybně by se mu banditu číslo dvě podařilo bez potíží probodnout, neboť ten neměl dostatek duchapřítomnosti, aby se byť jen pokusil o obranu.
Bohužel, Halurova práce s mečem byla ještě mnohem horší než jeho jezdecké schopnosti. Ale aspoň zvládl nehybného lupiče škrábnout do žeber. To se taky počítá, ne?
S mečem lehoulince zbroceným krví udělal ještě několik kroků dál i poté, co pomyslného vůdce dvoučlenné skupinky minul, načež se prudce otočil a zaujal rádoby obranný postoj.
„Nepříbližujte se!“ vypískl. „Nebo budete litovat!“
„No vida. Koloušek má zoubky,“ ušklíbl se mozek operace a opatrně se dotkl svých žeber. Zranění bylo nepříjemné, ale zdaleka ne život ohrožující. A patrně mu ani nebránilo v boji. „Tak tebe si vychutnám, koloušku.“
Halur v duchu zaklel, když bandita číslo dvě pozvedl vlastní meč a zaútočil.
V duchu klel mladík proto, že jeho ústa byla v tu chvíli příliš zaneprázdněna vydáváním zděšeného výkřiku.
Patrně nějakým zázrakem se novopečenému hrdinovi podařilo několik prvních úderů neobratně, leč účinně vykrýt. Jenže pak se bandita číslo dvě zachoval značně neférově (což se od banditů očekává, pravda) a nakopl svého protivníka do břicha. Halur se zapotácel směrem vzad a v první chvíli myslel, že zády vrazil do stromu. Myslel si to přesně do chvíle, kdy jeho paže chytily dvě obří ruce a mladíkovi došlo, že už dlouho neviděl banditu číslo jedna.
Vyjekl, když ho ty tlapy bez okolků zvedly několik centimetrů do vzduchu.
„Tak,“ řekl bandita číslo dvě, a bylo vážně nespravedlivé, že se během toho krátkého souboje ani maličko nezapotil. „A teď si znova popovídáme o těch penězích.“
„Mám lepší nápad,“ řekl klidný, ženský hlas někde za Halurovými zády, potažmo zády bandity číslo jedna. „Popovídáme si o tom, že ho pustíte.“
Záhy mladíkovy nohy zavlály vzduchem, jak se bandita prudce otočil, a Halurovi se naskytl pohled na dvě mladé ženy, jednu se světle hnědými vlasy staženými do copu, druhou s krátkými černými, obě oblečené v kůži. Brunetka poklepávala prsty o hlavici svého meče, zatímco černovláska držela v ruce natažený luk. A obě se přívětivě usmívaly.
„Říká kdo?“ frkl bandita číslo dvě.
„Hádej,“ řekla brunetka. „Ale měla bych vás varovat. Tady má... dobrá přítelkyně-“
„Jo, tak dobrá přítelkyně? To si ještě vyříkáme, drahá,“ frkla černovláska.
„Má dobrá přítelkyně,“ zopakovala brunetka, „sice umí báječně mířit, ale je známá tím, že je poněkud... netrpělivá, když jde o vypouštění šípu z tětivy. Občas to vede k jistým nepříjemným událostem. Povětšinou nepříjemných pro ty, kdo stojí v cestě jejího šípu.“
„Ach, ano, a tady moje drahá přítelkyně, chci říct, dobrá přítelkyně... No, prostě tahle pěkná prdelka nemá ten meč jen na ozdobu,“ dodala černovláska. „Takže bych vám radila vzdát se.“
„Ehm, jestli můžu...“ pípl Halur. „Myslím, že to, co tady dámy říkají, má něco do sebe.“
„Malá rada, pískle, ještě jednou mě označíš za dámu a jakmile tě zachráním, zabiju tě sama,“ zašklebila se brunetka.
„Vážně?“ zasmál se bandita číslo dvě. „Myslíte, že se leknu nějakejch dvou kurev, co-“
Stihl udělat sotva dva kroky vpřed, než se mu do ramene zabodl šíp. Muž zaskučel a padl na kolena.
„Jejda,“ povzdychla si černovláska. „Já to říkala... Co ty? Mám zkusit, jak dlouho udržím ten další?“
Bandita číslo jedna, na kterého se lučištnice obracela, odhodil Halura, zařval a vrhl se vpřed. Moudře se však zastavil, když se jeho krk nečekaně ocitl nebezpečně blízko ostří brunetčina meče.
„Tak si to řekneme jinak,“ pronesla medovým hlasem držitelka meče, zatímco Halur, který teď měl ještě o pár odřenin víc než předtím, se zvolna sbíral ze země. „Ty si teď vezmeš tady kámoše, odneseš ho nebo odtáhneš pryč, a ani jeden z vás nás ani tohohle kluka už nebude otravovat. Na oplátku budeš žít. Jestli souhlasíš, nekývej, mohlo by to pro tebe skončit nepříjemně. Zabručení stačí.“
Bandita se krátce zamyslel, ale nakonec rezignovaně zabručel.
„Výborně,“ usmála se brunetka. „Šťastnou cestu. Mimochodem, tvůj přítel to přežije, a při troše štěstí mu zůstane i plná hybnost v ruce. Ale na jeho místě bych si dala záležet na tom, abych ránu řádně vyčistila a ošetřila. Sepse je moc ošklivá věc a nekončívá dobře, věř mi, v klášteře jsem to viděla mockrát. Tak na co čekáš? Šup šup, odchod!“
„A-ano, madam,“ vypravil ze sebe bandita číslo jedna. O krátký okamžik později už ze země sbíral svého polopadlého kolegu. Následně se oba začali vzdalovat nejvyšší rychlostí, jaké byli v danou chvíli schopni. Ta byla až překvapivě vysoká.
„No,“ kývla brunetka, když byli bezpečně z doslechu. „A teď k tobě.“
„Prosím, neříkejte, že jste mě zachránily jen proto, že mě chcete taky okrást,“ zamumlal Halur. „Protože já přísahám, že nemám ani jedinou cennou minci. Ani tu bezcennou. Nemám nic, jen ten meč a... Meč!“
„Klid. Leží přesně tady, kde jsi ho pustil,“ zasmála se černovláska a sehnula se pro Halurovu zbraň. „Myslím, že má drahá se spíš chtěla zeptat, co jsi zač.“
„Já jsem... Halur,“ zamumlal a cítil, jak se mu do tváří hrne krev, jak mu dívka (a byla to dívka, nemohlo jí být snad ani devatenáct). „Hrdina. Na výpravě. Tedy, hrdina začátečník. Tak trochu. Vlastně jsem se na výpravu vydal dneska ráno, takže...“
Černovláska prudce šťouchla hihňající se brunetku loktem do žeber.
„Těší nás, Halure,“ konstatovala. „Já se jmenuji Seija. A tahle husa, co se neumí chovat, je Gildra.“
„Já... Taky mě těší,“ kývl Halur. „Promiňte, že jste mě... Musely zachraňovat.“
„A měly jsme je nechat, aby tě zabili?“ naklonila Seija hlavu. „Gil, přísahám, jestli toho hned nenecháš, tak tě nakopnu do prdele tak, že přistaneš až v tom svým zasraným klášteře!“
„Omlouvám se,“ odkašlala si Gildra, čímž se relativně úspěšně pokusila ukončit svůj záchvat smíchu. Ale ještě pořád jí cukaly koutky rtů. „Já jen, že jsem ještě nikdy nepotkala... hrdinu.“
„Ehm, tak já tedy...“ Halurův obličej získával čím dál červenější barvu. „Půjdu... svou cestou. Nebudu vás dále zdržovat.“
„Počkej. Jen chvíli počkej,“ řekla Gildra dřív, než stihl udělat jediný krok. „Vydal ses na výpravu takhle? Otrhaný, bez zásob, bez pořádných bot, bez peněz?“
„Nějak jsem neměl na výběr,“ zamumlal Halur. Což nebyla tak docela pravda, ale bylo to lepší než přiznat, že je idiot.
Ženy si vyměnily krátký pohled. Jak se zdálo, tak se během něj beze slov dohodly na jednotném postupu.
„Tak pojď,“ řekla Seija. „Kousek cesty zpátky jsme minuly vesnici. Při troše štěstí tam budou mít hospodu, nebo nás aspoň nechají přespat někde na farmě. Potřebuješ trochu zásob. A koupel. A dost možná ošetřit rány, jak tak na tebe koukám. Spadl jsi do propasti, nebo co?“
„Ne. Jen ze stráně.“
„Hm,“ odtušila Gildra. „Mám pocit, že potřebuješ taky jídlo a trochu piva, co ty na to? A zatímco budeš jíst, pěkně nám povíš, co se stalo.“
„To nemůžu přijmout. Podívejte, dá... Ehm, udatné válečnice, nemusíte se o mě starat, já se prostě seberu a-“
„To nebyla otázka,“ prohlásila Gildra a položila mu na ramena svou až překvapivě svalnatou paži. „Jen buď hodný kluk a pojď.“
„A-ano, madam,“ kývl Halur.
„Tak se mi to líbí...“

O necelou hodinu později se Halur už v hospodě cpal pečeným masem a obě mladé ženy poslouchaly jeho žvýkáním a polykáním přerušované vyprávění.
Když skončil, Seija si povzdychla.
„Je mi moc líto tvojí ztráty,“ řekla. „Je to vlastně smůla, protože dreyri nikdy cíleně nezabíjí, vždycky se jen snaží vyvolat paniku a ukrást, co můžou...“
„Dreyri?“ zamračil se Halur. „Kdo jsou dreyri?“
„Ti lupiči, přirozeně. Potažmo jejich zvířata. Říkají si podle nich,“ řekla Gildra. „Nikdy jsi o nich neslyšel?“
Zavrtěl hlavou.
„Ani se nedivím,“ konstatovala Seija. „Tak daleko na severu? V horách? To není jejich obvyklé loviště.“
„A oni jsou nějací služebníci temného pána, černokněžníka, tak něco?“ dotázal se Halur.
Dva upřené pohledy ho přiměly jeho otázky zalitovat.
„O čem to ten kluk kurva blábolí?“
„Gil! Kontroluj svůj slovník. Jsou tu děti.“
„Dobře, dobře. Ne, nejsou to ničí služebníci. Je to prostě... Několik kmenů lidí, co si ochočili dreyri, což jsou... no, patrně příbuzní draků. A jezdí na nich jako na koních, přepadají spící vesnice... No, a upřímně, pokud se jim chceš pomstít, tak hodně štěstí, protože dreyri bez odpočinku uletí s přehledem několik desítek kilometrů, takže teď jsou už hodně, hodně daleko. Pravděpodobně. A nemáš skoro šanci zjistit, co za kmen napadlo právě tvoji vesnici.“
„A-ale...“ zamrkal Halur. „Musí být způsob! Určitě si vybavím nějaký detail, něco, co mi pomůže!“
„No, jak říkám. Hodně štěstí,“ řekla Gildra. „Promiň, hochu. To jsou fakta. Ale zkusit to můžeš, samozřejmě.“
„Ale já se na celou tuhle cestu vydal jen proto, abych...!“
„Ještě máš šanci se vrátit,“ řekla Seija mírně. „Nejsi tak daleko od domova. Někdo ve vesnici ti určitě pomůže. Nebo... Říkal jsi, že máš sourozence někde ve městě? Tak co-“
„Ne!“ rozhodl Halur a aby dodal svému slovu váhu, praštil o stůl svým korbelem piva. „Vydal jsem se na cestu za pomstou, a pomsty i dosáhnu!“
„Člověk musí obdivovat to odhodlání,“ pokývala uznale Gildra. „Ale než zase vyrazíš, ó mocný hrdino, dej si tu koupel, ano? Já ti zatím seženu něco pořádného na sebe. A pochvu na ten tvůj meč. Co říkáš?“
„Že to zase nebyla otázka?“
„Chytrý kluk. Učí se rychle.“

Když nechaly Halura v lázni a samy vyšly z hostince, aby nakoupily zásoby pro sebe i pro něj, obě se usilovně snažily nepromluvit první.
Což, samozřejmě, vedlo k tomu, že pak promluvily obě zároveň.
„Nemůžeme ho jen tak nechat-“ začala Seija.
„Prosím, řekni, že nemyslíš na-“ začala Gildra.
„Samozřejmě, že myslím!“ pokračovala Seija.
„Samozřejmě, že ho můžeme jen tak nechat napospas!“ oponovala ve stejnou chvíli Gildra.
Následně se pro větší přehlednost rozhodly mluvit raději pěkně jedna po druhé, Seijou počínaje.
„Když ho jen tak necháme jít, za chvíli se nechá zabít. Viděla jsi ho dneska s těma lupičema!“ prohlásila černovláska.
„Možná to pro něj bude lepší. Možná bych ho měla zabít sama. Zbavit ho utrpení.“
„Gil. Tohle je hnusný.“
„A řekni, že ne. Temný pán! Černokněžník! Ten kluk je očividně blázen!“
„Výborně. Jako kněžka ses s nima potkávala pořád.“
„Ano, a minimálně polovina byla v našich řadách, ale to je jen další důvod-“
„Gil. Já ho nenechám jen tak někde umřít jen proto, že je moc blbej a hrdej na to, aby věděl, kdy se vypařit.“
„Řekni mi, drahá, dožiju se dne, kdy se nebudeš snažit zachránit svět?“
„Jen pokud mě přežiješ.“
„Toho jsem se přesně obávala...“

„Gratuluju,“ řekla Gildra Halurovi, když se obě ženy vrátily do hostince. „Zdá se, že je z tebe teď člen družiny. Naší družiny, abych byla přesnější. Nepokoušej se protestovat. Seija rozhodla a jejími ústy jako by mluvila bohyně.“
Mladíkovy oči se rozšířily a čelist mu poklesla.
„Družina,“ vydechl. „Jako pravý hrdina!“
Seija se nenápadně usmála, když na ni Gildra upřela vražedný pohled.

Za rozbřesku následujícího dne se družina vydala na svou dlouhou cestu.
No, vlastně bylo už dávno po snídani a slunce stálo vysoko na obloze (a Gildra stejně nadávala, že je zbytečně brzy), ale to podle Halura tak nějak nevyznívalo dostatečně... poeticky.

Takže v jeho hlavě vyšli za rozbřesku.

3 komentáře:

  1. Ano družina by to mohla při trochu dobré vůle být ale zatím to připomíná spíše doučovací kroužek kdy jeden z vyučujících je pěkný nervák , ale aspoň není sám , děkuji moc jsem se bavila

    OdpovědětVymazat
  2. Ano družina by to mohla při trochu dobré vůle být ale zatím to připomíná spíše doučovací kroužek kdy jeden z vyučujících je pěkný nervák , ale aspoň není sám , děkuji moc jsem se bavila

    OdpovědětVymazat
  3. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Připojte se k úspěchu Spojte se s více než 4 miliony investorů a obchodníků ze 170 zemí

    227,651,647 - Otevřené obchody na eToro

    OdpovědětVymazat