„Kolikátýho že je?“

„Dvanáctýho, drahá.“
„Dra... Cože?“
„Pardon. Dostávám se do role na to, co budeme brzo potřebovat psát. Je dvanáctýho.“
„UŽ?“
„No, to víš, čas plyne stále rychleji...“

„Prosím?“
„Utíká, letí, je jako velká voda, je tu a než se naděješ, je pryč...“
„Neříkala jsem ti, že máš bejt hodnej Múza a nepřibližovat se k tý flašce vodky, co je v lednici?“
„Říkala.“
„Proč jen mám pocit, že ses k ní PŘIBLÍŽIL?“
„To nevím, ale já to absolutně popírám.“
„Jo? Tak pojď sem a dejchni na mě.“
„Ani mě nehne.“
„Slez z toho stropu!“
„Ne. Já nepil. Moc. A i kdyby snad jo, rozhodně to nemá vliv na můj komentář o rychlosti plynutí času! Teda, velkej...“
„Nemel. Kdykoliv piješ, začneš žvanit filosofický blbosti. Vlastně se divím, že jsi nezačal prohlašovat, že čas je jako splašenej kůň.“
„Sakra. To je dobrý přirovnání. Proč jen mě to-“
„Múzo!“
„No jo, už jsem hodnej.“
„Panebože, vážně je dvanáctýho?“
„Hele, neptej se tak blbě. Máš před sebou počítač. A tam vpravo dole na liště...“
„Nebuď drzej, ano?“
„Copak? Snad nám už neztrácíš nervy?“
„Ale kdepak. Měla bych snad?“
„Hm, počkej. Je tu ta fakt velká věc, co se zejtra v poledne chystáš oznámit, měla by ses začít učit na ty přijímačky, co máš na začátku června, pak je tady dopisování Upířiny, do kterýho se ti furt nechce, vzhledem k tomu, že ti nutím události, který nechceš... A to mluvím jen o těch důležitejch věcech.“
„Počkej, přiznal ses právě, že mi je NUTÍŠ?“
„Netvař se, jako by sis dávno nevšimla.“
„Toho si nejde nevšimnout. Ale snad poprvé to takhle otevřeně PŘIZNÁVÁŠ.“
„Sakra. Asi jsem zbytečně rychle odkryl karty.“
„Hm. Na druhou stranu, k čemu mi to bude, že ti vidím do karet, když držíš všechny esa a sedmičky?“
„Odkrytí karet není zrovna cool, když naznačuješ, že hrajeme prší, víš?“
„Můžu za to, že nic jinýho neumím?“
„No, nejspíš ne.“
„Každopádně jsem jen chtěla vyjádřit, že je mi k ničemu vědět, že mě k tomu nutíš, když se stejně nemůžu efektivně bránit.“
„Ach, drahoušku. Konečně jsi začala být realistka!“
„Tohle je pěkně blbá poklona, víš?“
„To není poklona, to je jen moje zajásání.“
„Bastarde.“
„Ale prosím tebe.“
„Já tě fakt někomu půjčím. Aspoň do těch přijímaček!“
„Víš, že se nedám půjčit. Ani se od tebe nehnu. Tedy, na delší dobu než pár hodin. Protože ty jsi moje milovaná spisovatelka, ty jsi ta, co dává mojí existenci smysl, ty jsi-“
„A ty jsi moje milá Múza na zabití.“
„To asi taky nebyla poklona, že?“
„Nemohl by ses aspoň do těch přijímaček krotit? Prosím prosím. Já bych se tam fakt potřebovala dostat.“
„Hm... Promyslím si to.“
„Múzáčku...“
„Nech si ty prosebný pohledy!“
„Múzičko moje nejmilovanější...“
„...“
„Za to, k čemu jsi mě včera donutil?“
„Bože, tak fajn, no. Ale jen než budeš mít po přijímačkách! A nemysli si, že na mě můžeš ÚPLNĚ kašlat!“
„Neboj. To by mě ani nenapadlo.“
„A jen tak mezi náma... Dneska večer se už učit nebudeš, viď, že ne?“
„V tuhle hodinu? Prosím tě. Skoro usínám i nad počítačem. Jsem ráda, že píšu tohle.“
„Já myslím, že když se budeš trochu snažit, zvládneš napsat i víc.“
„Chceš, abych měla noční můry?“
„Proč bys měla... Jo, počkej. Ta scéna.“
„Jo, ta scéna.“
„Ale no tak. To zvládneme. Já ti na dobrou noc nasadím do hlavy něco milýho a veselýho, plnýho růžovejch králíčků hopkajících po rozkvetlý louce a škobrtajících ťuťu malejch koťátek...“
„Myslíš, že to pomůže?“
„Můžu ti tvrdit, že pomůže.“
„Nedáš si pokoj, když to nenapíšu, správně?“
„Velice správně.“
„No... Tak teda jdeme na to. Bože, do čeho jsem se to zase uvrtala...“