14 – Náhoda

Víte, co si u téhle kapitoly říkám? Že je vážně dobře, že si užívám poklidného rána na Masters of Rock a nejsem tady, abych musela čelit vaší, ehm... nevoli týkající se toho, co si za chvíli přečtete. Kvík.

Jak vidíte, anketa tu stále není, ale dočkáte se jí už příští týden. Připomínám, že následující kapitola nese název Vysvětlení. A že za dva týdny se dočkáte jednoho nedialogového dílu zcela v mojí režii. Muhehehe.

Ehm, jo, takže si užijte Náhodu. A nezapomeňte, i na MoRu si kontroluju komentáře. Tak mi jich pár věnujte... *sladké mrkání*

„Lukáši?“
„Áno, Patriku?“
„Byla to jen náhoda, že jsem právě dole potkal majitele našeho bytu?“
„Hm... Ne, to rozhodně nebyla.“
„Neřekl jsi mi, že dneska... platíš nájem.“
„Neplatím.“
„Tak co tu dělal?“
„Sežereš mi, že šel NÁHODOU okolo a zastavil se na kafe?“
„Hm. Takže ty s ním už šukáš, i když nemušíš? Ty jsi teda dobrej.“
„Ježiš, ne, nešukám s ním, když nemusím. Nešukal jsem s ním dneska vůbec.“
„Takže fakt šel náhodou okolo?“
„Ne, Patriku, nešel. Já ho sem zavolal.“
„Zavolal?“
„Áno.“
„Kurva, co se to tu děje? Jsi bílej jako stěna. Co... Co se stalo? Vyhodil nás z bytu?!“
„Ale ne, prosím tě. Jen...“
„JEN, Lukáši?“
„Domlouval jsem s ním to, že se odsud budu stěhovat, Patriku.“
„C-co?“
„Slyšel jsi.“
„Slyšel. Ale doufám, že jsem se přeslechl. CO SE BUDEŠ?!“
„Stěhovat z tohohle bytu.“
„Proč? KAM?!“
„Vážně tě to zajímá, Patriku?“
„To si kurva piš, že mě to zajímá!“
„Hele, nemusíš na mě ječet. Já ti to vysvětlím.“
„Výborně. Vysvětluj. Ne, ne, počkej. Já si nejdřív dám panáka.“
„Panáka? Je POLEDNE, proboha!“
„Poledne, půlnoc... Když na mě vypálíš takovouhle jobovku, nemůžeš čekat, že zůstanu střízlivej.“
„Hele, JÁ se neožíral, když jsi mi oznámil, že se nejspíš přestěhuješ.“
„Ne? Já tě ten večer slyšel, když jsem si už šel lehnout. Zpíval sis 'This Maniac's In Love With You'. Střízlivej jsi rozhodně NEBYL.“
„A neměl bys ty náhodou bejt rád, že vypadnu? Zbavíš se mě. A nebudeš se muset stěhovat sám. Třeba ukecáš Vítka, aby tu začal bydlet s tebou.“
„Proč bych s ním měl chtít bydlet, proboha?!“
„No, já nevím. Protože je to tvůj přítel? Tvůj slavnej tajnej ctitel? Protože ho miluješ?“
„To neznamená, že s ním chci bydlet v jednom bytě.“
„Mezi náma... Mělo by.“
„Hele, nech si to poučování, Lukáši. Kam se stěhuješ? A PROČ?“
„Můžu začít u druhý otázky?“
„Začni si třeba na Marsu, ale ODPOVĚZ.“
„Hele, polož tu vodku. Začínáš bejt trochu... hysterickej.“
„Mám na to právo. Jsem BUZNA. My JSME hysterický.“
„Patriku, dej mi tu lahev.“
„Řekni, proč se stěhuješ.“
„Proč asi? Protože nemám PRACHY. Nemám šanci utáhnout život tady z blbý podpory z pracáku. Pavel mi chtěl zařídit, abych dostal to odstupný, ale prostě NEMŮŽE. Dochází mi peníze. A ještě si musím jako nějaká špinavá děvka vyšukávat svůj díl nájemnýho. Představ si, že bys byl v mý kůži, no! Nemůžeš si dovolit platit byt, nemůžeš si dovolit málem ani jídlo, práci neseženeš, i když se fakt upřímně snažíš. Co bys udělal, Patriku, no?“
„No, já...“
„Já ti to řeknu. Potupně bys stáhnul ocas a vrátil se k mamince, která ti v prvý řadě už tehdy říkala, ať se do tý Prahy nestěhuješ, protože tam štěstí nenajdeš!“
„Stěhuješ se k MÁMĚ? To jako vážně?“
„A co můžu dělat? Jít k ségře a tomu jejímu? Díky, máma bude příjemnější. A nebydlí v Praze. A bude mi platit jídlo. Uznávám, ta poslední část je v mým věku dost trapná. Ale přísahám, je to jen na dobu, než si najdu nějakou práci!“
„Čekáš, že si najdeš práci v tý vaší prdeli, když sis ji nenašel v Praze?“
„Čekám, že přinejhorším půjdu na kasu v supermarketu. V tý naší prdeli je jistá šance, že mi to zaplatí aspoň nájem garsonky a jídlo, víš?“
„Ty na kase v supermarketu? Lukáši, proboha...“
„Už mi dáš tu flašku?“
„Chceš se taky napít?“
„Tak trochu.“
„Fajn. Tumáš.“
„Díky, Patriku.“
„...“
„Co je? Co tak koukáš?“
„Nechci, aby ses odstěhoval.“
„Ale no tak, nech toho. Jsi na mě naštvanej. Pořád jsi mi neodpustil tu věc s Vítkem. Máš plný právo zuřit. Proč bys se mnou měl chtít bydlet?“
„Protože... Protože jsem na tebe ZVYKLEJ!“
„Zvykneš si i na jinýho spolubydlícího. Hele, z tamtoho kluka jsi byl přímo nadšenej, než tě poslal do háje. On se najde nějakej další milej buzerantík...“
„Ale já...“
„Co? Ty mě máš TAK rád, že nechceš nikoho jinýho? Tohle si schovej pro Vítka, Patriku. A vůbec, i kdyby, pokud za mě nechceš platit nájem a jídlo, bohužel to nebude stačit.“
„Ale já...“
„Mimochodem, pokud jde o ten nájem, přesvědčil jsem Pavla, aby ti ho trochu snížil. Teď je to dvanáct tisíc místo šestnácti. Měl bys to zvládnout, než si najdeš spolubydlícího.“
„Ale-“
„Neptej se, jak jsem ho přesvědčil. Ještě si musím jít vyčistit zuby.“
„Vyčistit... Udělal jsi ze sebe děvku kvůli MNĚ?“
„Hele, za všechny tyhle problémy můžu já. Já nejsem schopnej najít si novou práci. Já se vyspal s Vítkem a znepřátelil si tě. Já se nechal vyrazit bez odstupnýho. Já, já, já. Neměl bys za to pykat ještě ty. Takže tohle bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“
„L-Luky...“
„Nemusíš mi děkovat, neboj.“
„Kurva, proč jsi s tím Vítkem šukal? Ty přece vůbec nejsi zlej kluk...“
„Fakt to chceš vědět?“
„No... Vlastně ne. Radši.“
„Vidíš.“
„Kdy se stěhuješ?“
„Příští čtvrtek.“
„Co? UŽ?!“
„Promiň. Chci to mít za sebou co možná nejdřív.“
„Ale... Ale... Ale...“
„Chceš další vodku?“
„Ano, prosím!“
„Mimochodem, když jsme u vodky, v sobotu mi kluci-“
„Ta tvoje rockerská banda?“
„Ano, přesně ta. Dělají mi v nějakym klubu rozlučku. Kdyby ses chtěl zúčastnit, prosím...“
„Bez Vítka?“
„Áno. Neručím za to, že bych mu nerozbil hubu. Nebo někdo z kluků.“
„Proč byste mu měli... Ne, to je jedno. Hádám, že bych to nepochopil.“
„Bylo by to na trochu delší vysvětlování, jo.“
„Fajn. Možná... Možná přijdu.“
„Fajn. Během zejtřka ti řeknu, kde to bude. Když jsem se s nima domlouval, ještě to nevěděli jistě.“
„Když ses... Nech mě hádat. Jsem poslední, kdo se o tom dozvěděl?“
„Ne, ta baba pod náma to ještě neví.“
„Tý by ovšem udělalo radost, kdybych se odstěhoval JÁ, ne ten zdánlivě počestnej tmavovlasej sympaťák.“
„A zdánlivě heterosexuální.“
„To taky.“
„Jo, docela ji lituju. Jestli se urveš ze řetězu, až tu nebudu, no... I když, já vím, jsi zadanej.“
„Ano. A já nikdy, nikdy, NIKDY nepodvádím.“
„No, aspoň někdo z vás dvou.“
„Lukáši...“
„Já mlčím. Mlčím, slyšíš?“
„Slyším tě mluvit.“
„Patriku, kdybys měl někdy NÁHODOU cestu kolem tý naší prdele, zastavíš se na kafe?“
„To by musela bejt pořádná náhoda.“
„Já vím. Odpověď?“
„Jo. Zastavím. Dej si záležet, ať v tý době už nesedíš na kase v supermarketu.“
„Věř, že se pokusím, Patri.“
„Stejně si nedokážu představit, že tu nebudeš. Bude tu tak... SMUTNO!“
„Patriku, vrať vodku.“
„Ale...“
„Hned.“