Splaskni, bublino

Zdravíčko! Asi si teď říkáte, jestli je to vůbec pravda, ale... Yep, je to přesně tak, jak to vypadá. Po dlouhé, dlooouhé době jsem se nejen rozhodla sepsat zase nějakou povídku (ehm, "povídku"), ale rovnou i zase navštívit naši oblíbenou přihřátou dvojku. Takže tady máte menší příběh Patrika a Lukáše inspirovaný tématem "Život není fér". A věřte tomu nebo ne, ale to psaní jsem si vážně celkem užívala. Zejména ten závěr, co se prostě tak nějak vynořil odnikud. No jo, to se tak někdy stává... :D

„Patri...“
„...“
„Paťulínku...“
„...“
„Paťoušku?“
„!!!“
„Splaskni, bublino.“
„No DOVOL?!“
„Vida. Reakce.“
„První a poslední, moje údajná lásko.“
„Ale přece by ses na mě neurážel, zrzounečku můj nejdražší... Mimochodem, to byla už druhá reakce.“
„Další se ale už nedočkáš.“
„Třetí...“
„Zatraceně.“
„Čtvrtá.“
„LUKÁŠI!“
„Pátá. A mimochodem, na to, jak příšernou kocovinou tvrdíš, že trpíš, zvládáš docela slušně ječet, lásko.“
„Tvrdím, že trpím? Přísahám, až budu moct vstát z toho gauče, tak tě zabiju.“
„Výborně, to mám čas na útěk. Ty se nezvedneš dřív jak večer.“
„Ha. Ha. Ha.“
„A dost možná až zítra ráno.“
„Lukášku?“
„Najednou jsem Lukášek? Copak chceš?“
„Mlč. A vyměň mi hadr na čele.“
„Bože můj, ty jsi tak náročnej, když máš kocovinu, víš o tom?“
„Mhm.“
„Dost možná náročnější, než když jsi nalitej.“
„Myslíš? Já nevím. Ze včerejška si moc nepamatuju. Teda, krom toho, že než jsem si přestal pamatovat, pil jsi naprosto stejným tempem jako já. Proč na tom nejsi stejně?“
„Protože já pil whisky, zatímco ty jsi do sebe lil barevný koktejly s deštníčkem, lásko.“
„Hm, to dává smysl...“
„Já si myslím. Mimochodem, všechny ty deštníčky leží na nočním stolku, pokud sis jich ráno při úprku do koupelny nevšimnul.“
„A kde se tam vzaly?“
„No, jak jen ti to říct... Ve čtyři v noci jsem ti je vymotával z vlasů, kam sis je zjevně měl neodbytnou potřebu zastrkat. A některý vážně dost důkladně.“
„Hups.“
„Ano, hups.“
„Ehm... Promiň?“
„Chceš vědět, kolik těch paraplíček bylo, lásko?“
„Radši snad ani ne. Já si je kdyžtak večer přepočítám sám.“
„To bych ti neradil. Budeš v pořádným šoku. Ale zase se nebudeš divit tomu, že se nemůžeš ani pohnout.“
„Pohnout? Já nemůžu otevřít oči! Jsem si jistej, že jakmile bych se o to pokusil, budu akutně potřebovat kýbl...“
„Ani tomu se nebudeš divit, až si přepočítáš paraplíčka.“
„Ach, můj bože, a ty jsi vážně naprosto v pohodě?“
„No, víceméně. Hlava mě trochu pobolívá. A nemusíš mi říkat BOŽE.“
„Tohle není fér.“
„To víš, Paťulísku, život není fér.“
„Luky...“
„No jo, už ti ten hadr nesu, klid.“
„Vyváděl jsem hodně, Luky?“
„Ale ani ne. Tak nějak standardně, řekl bych.“
„Standardně jako člověk, co vypil nezdravý množství barevnejch koktejlů, nebo standardně jako opilej já?“
„Standardně jako ty po nezdravým množství barevnejch koktejlů.“
„To znamená?“
„Že jsi byl vlastně i vcelku roztomilej, zejména když ses mi pověsil kolem krku a hlásal jsi, že jsi klíště a budu tě muset vykroutit.“
„A zatraceně.“
„Nabídl jsem, že tě můžu vytočit, ale v tu chvíli jsi začal natahovat a fňukat, že tě už nemiluju a že nemá cenu se mnou žít.“
„Prosím, řekni, že to bylo už cestou domů.“
„Ne, to bylo ještě na tom mejdanu. Hned pak se u tebe objevil náš soused a nabídl ti, že jestli máme my dva potíže, tak můžeš bydlet u něj.“
„Kristepane...“
„Jo, načež ses schoval za mě a dožadoval ses toho, abych ho okamžitě poslal pryč, protože jsi ve spokojeným monotónním vztahu.“
„Maminko...“
„Maminka ti nepomůže.“
„Doufám, že maminka se o tomhle v prvý řadě nedozví.“
„Víš, Paťulko, člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně... A především když je nalitej.“
„Poslal jsi ho pryč?“
„Samozřejmě, že ano. A až zase usneš, hodlám za ním ještě zajít na návštěvu a podiskutovat si s ním na téma nabízení bydlení mýmu manželovi.“
„To můžeš. Ale... Moment. Jak až zase usnu?“
„Ale no tak. Přece nečekáš, že budeš až do večera při vědomí. Dám krk na to, že tu během chvíle dokonale vytuhneš.“
„Zatímco ty si budeš vedle mě spokojeně číst, co? Život prostě není fér.“
„To víš, tělo sportovce vstřebává alkohol tak nějak líp...“
„Ještě si přisazuj!“
„Ach, no dobře. Fajn, já se přiznám. V momentě, kdy mi došlo, že se s tím alkoholem rozhodně nehodláš krotit, tak jsem se začal krotit já. Takže jsem toho rozhodně nevypil tolik co ty.“
„Ty parchante. Ty jsi mi úplně normálně lhal!“
„Ale kdepak. Já tě jen nevyváděl z omylu. Mimochodem, jsi si jistej, že byl dobrej nápad-“
„A kurva.“
„-otvírat oči? Chápu, nebyl.“
„...“
„Ach, Patri, Patri. Kdy ty se naučíš pít...“

„Luky?“
„...“
„Lukášku?“
„...“
„Lukýnečku?“
„!!!“
„Splaskni, bublino.“
„Tohle nemyslíš vážně, Patriku.“
„Ha. Reakce.“
„Prosím, řekni, že jsi mi v noci z vlasů nelovil barevný deštníčky.“
„Ne, jen štěrk z kolena, když ses cestou domů rozhodl blíže seznámit s chodníkem.“
„Ach, zatraceně.“
„A rád bych podotkl, že jsem měl co dělat, abych to tvoje tělo sportovce z tý země sebral.“
„Na moji obhajobu, byla to moje oslava narozenin.“
„Obhajoba se nepřijímá.“
„Ach jo. Život prostě vůbec není fér...“