Dobré ráno

Hádám, že jste tu dneska žádnou povídku tak docela nečekali, nemám pravdu? Ale já pro vás jednu mám. Aby bylo jasno, není to nic s hlubokou myšlenkou. Nic extra zajímavého. Prostě taková miniepizodka, docela kraťounká věc, co mě prostě jen tak napadla dneska ráno. Ale doufám, že i tak se třeba bude někomu líbit... =)

Jen s velkou námahou jsem otevřel oči do jasného denního světla. Krátkým pohledem vpravo jsem odhalil, že budík ukazuje už skoro půl jedenácté. Kousl jsem se do rtu.
„A jejda,“ zamumlal jsem. „Jejda, jejda, jejda.“
Přetočil jsem se na levý bok a zezadu se přivinul k do peřiny zahrabanému tělu svého přítele. Vtiskl jsem krátký polibek na jeho ucho, jediný odhalený kousek kůže, ke kterému jsem měl v tu chvíli přístup.
„Koťátko...“ zamumlal jsem tiše. „Musíš vstávat.“
Pohnul hlavou dopředu a zabořil tvář do peřiny. Ucho se dostalo z mého dosahu.
„M...hm?“ zamumlal.
„Ano, přesně tak. Vstávat,“ potvrdil jsem.
„Hm.“
„To bylo 'ne'?“
„Hmmm...“
Ušklíbl jsem se.
„Fajn. Jak je libo. Nechtěl jsem to udělat, ale nedáváš mi na výběr. Připrav se na mý ledový nohy pod svou peřinou.“
Bleskově otočil hlavu a vytřeštěnýma očima na mě zíral.
„No to nemyslíš vážně!“ vyhrkl.
„Taky ti přeju dobrý ráno, lásko moje,“ usmál jsem se, sklonil se a políbil ho na rty dřív, než stačil ucuknout.
„Skvělý, jen co je pravda,“ zabručel. „Proč mě budíš tak brzo?“
„Není zrovna brzo, zlatíčko. Za hodinu a půl máme bejt u našich na obědě.“
„A jejda,“ kousl se do rtu.
„Jo, to jsem před chvílí říkal taky,“ kývl jsem.
„Něco mi říká, že jsme neměli do dvou do rána souložit, co?“
„Asi ne,“ přisvědčil jsem.
Viděl jsem, jak se peřina pohybuje, jak se můj miláček otáčí na pravý bok.
„Vážně musíme vstávat?“ zívl. „Mně se nechce z postýlky. Je tu tak hezky teplo...“
„Nemysli si, že bych tu radši nezůstal s tebou,“ pohladil jsem ho po tváři. „Ale máma by nás zabila, kdybysme se neukázali, víš? Nezapomeň, jen kvůli tobě vaří vegetariánský jídlo.“
„Já vím,“ vzdychl se a zabořil obličej do mého ramene. „Ale... Hm, ale nechci zpod peřinky. Bude mi zima...“
„Je léto a venku paří sluníčko. Věř, že zima není,“ zasmál jsem se.
„Ale je. MNĚ je. Nezapomínej, jsem zimomřivá osoba. Momentálně dost utahaná zimomřivá osoba...“
„Hele. TY jsi v noci vyžadoval ještě jedno číslo, ne já. Já říkal, že ráno nevstaneme.“
„No jo, jsem hroznej, hroznej, hroznej kluk. Potrestáš mě?“
Na krku jsem ucítil jeho polibek. Zachvěl jsem se.
„Lásko, lásko, lásko,“ odtáhl jsem se. „Brzdi, ano? Na tohle nemáme čas.“
„Ale prosím tě. Na sex je čas vždycky. Malá rychlovka. Jen abych se zahřál a byl schopnej vstát z postýlky.“
Chytil jsem ho za ramena, otočil ho na záda a prakticky přišpendlil k posteli.
„Hezkej pokus,“ zaculil jsem se. „Ale já vím, jak by to skončilo. Dlouhá předehra, ještě delší sex a pak by ses s argumentem, že jsi vyčerpanej, stejně odmítnul zvednout minimálně dvacet minut. Pak ještě sprcha... K máme bysme dojeli v půl jedný a všem by bylo naprosto jasný proč. Já tě znám, kotě. Vstávej, nebo tě z tý postele vytáhnu.“
„No, tak to chci vidět!“
Vyplázl jazyk a jeho hlava se schovala pod peřinu.
„Jak jen si přeješ, miláčku...“
Následujících pět minut se neslo ve znamení usilovného boje o přikrývku a vstávání. Boje, který jsem vyhrál a prohrál zároveň.
Vyhrál ve chvíli, kdy jsem z něj deku konečně strhl.
Prohrál ve chvíli, kdy jsem se vzápětí sklonil a vášnivě ho políbil.
K našim jsme sice dorazili ve dvanáct, ale naše mokré vlasy byly stejně vcelku výmluvné.
O spokojeném výrazu mého miláčka ani nemluvím...