Einstein měl pravdu

Už vás nudí, že sem pořád dávám jen samý starý věci? Tak to se teď změní. Tahle povídka je totiž žhavá novinka, psaná na aktuální TT 'Nekonečno'. A jako jedna z prvních novinek na novým blogu musí bejt teplá, že ano. Bohužel ne obvykle střeleně vtipná, ale hádám, že to mi odpustíte.

Mimochodem, pokud si vzpomínáte, na původním blogu jsem měla článek, ve kterým jsem vás prosila o zadávání slov, na který bych mohla psát. (Vy, co jste něco chtěli, bez obav, dojde na vás.) (Zdá se mi to, nebo by to ten článek chtělo i tady? Zapracuju na tom.) Každopádně, dnešní slova má na svědomí skvělá mengano. A slova jsou následující: rubáš, povidlová buchta, divoké prase, tramvaj a visací zámek.

Že jste zvědaví, jak jsem si s tím poradila? Tak se pusťte do čtení. A ať se vám líbí... =)

Zavřel jsem za námi dveře bytu, zády se o ně vyčerpaně opřel a zavřel oči.
„No... A je to za náma,“ konstatoval jsem s úlevou.
Na svých bocích jsem ucítil jeho ruce a na rtech krátký polibek.
„Držel ses skvěle,“ pošeptal mi. „Děkuju...“
„Co bych pro tebe neudělal,“ pousmál jsem se. „Miluju tě.“
„A já tebe,“ pohladil mě po tváři.
„Ale pamatuj si, jestli tohle budeme muset ještě někdy absolvovat...“ ušklíbl jsem se. „Bude to moje smrt. V tom případě vezmi na vědomí, že na pohřbu chci na sobě mít duhovej rubáš.“
„Ovšem. Nic jinýho bych nečekal,“ zasmál se. „Einstein měl pravdu, co?“
Otevřel jsem oči a překvapeně se na něj zadíval.
„Co to?“ zamrkal jsem. Možná byla přece jen chyba začít si něco s fyzikem.
„Einstein,“ zopakoval. „Víš, ten řekl, že jen dvě věci jsou nekonečný, vesmír a lidská blbost. A tím vesmírem si prej nebyl tak docela jistej.“
„Ach,“ kousl jsem se do rtu. „V tom případě ano, měl svatou pravdu.“
„Jak tak na tebe koukám, možná jsem tě tam přece jen neměl brát,“ řekl.
„Nešil. Byla to svatba tvojí mladší sestry. Chtěl jsem u toho bejt s tebou. Krom toho, jak bysme od ní my mohli očekávat účast na NAŠÍ svatbě, kdybysme se neukázali na její, no?“
„My se bereme?“ pozvedl obočí.
„Až nám povolí manželství, tak ano, bereme,“ zaculil jsem se. „Do tý doby třeba tvoje tetičky a babičky pochopí, že já nejsem jen tvůj kamarád.“
„Bez obav,“ mrkl. „Myslím, že na mý vlastní svatbě by si nemyslely, že jsem tě vzal s sebou, protože nemám přítelkyni, ale došlo by jim, že TY jsi moje přítelkyně.“
„Ty jsi ale TAK milej,“ ušklíbl jsem se. „A já jsem unavenej. Proboha, nechce se mi ani zouvat.“
„Čímž mi něco naznačuješ?“ pozvedl obočí. „Tedy, krom toho, že jsi nekonečně línej?“
„Lásko...“ olízl jsem si rty. „Za to, že jsem tam s tebou šel...“
„Vyděrači,“ frkl a klekl si přede mě.
Oči se mi tak nějak samy zase zavřely
„Vážně, proč musí být lidi tak pitomí?“ zamumlal jsem. „Přísahám, kdyby do tramvaje nastoupilo divoký prase, koupilo si u řidiče lístek a sedlo si, jen aby o zastávku dál pustilo sednout stařenku, co právě nastoupila, vzbudilo by to míň pozornosti než to, že jsme spolu my dva tančili ploužák. O tom, jak jsi mě začal líbat, ani nemluvím, tomu by mohla konkurovat snad jen Godzilla...“
„Ale no tak. Zase nepřeháněj,“ zasmál se. „Zvedni nohu, ať ti ty boty můžu sundat.“
„Já nepřeháním,“ konstatoval jsem. „Přísahám, že tvoje tetička Marta se na mě koukala jako na vraha, když jsem chytil tu kytku. A to jsem za to ani nemohl! Copak je moje vina, že tvoje milovaná sestřička neumí házet?“
„Pleteš se. Umí házet skvěle.“
Zamrkal jsem na svatební kytici, kterou jsem při příchodu odložil na polici u dveří.
„Nechceš mi snad říct, že...“
„To udělala schválně?“ Odložil moje boty stranou a postavil se. „Stoprocentně.“
„Tak to jí budu muset pěkně poděkovat,“ zabručel jsem. „Udělala ze mě ještě větší atrakci. Když jsem v patnácti nosil rozervaný džíny a na krku visací zámek, budil jsem míň pozornosti!“
„Visací zámek?“ zamračil se. „Lásko, to je kapitola tvýho života, kterou neznám...“
„A nechceš ji znát. Vypadal jsem tragicky,“ frkl jsem. „A měl jsem číro.“
„Proboha. Myslíš, že má tvoje mamka ještě fotky?“ vytřeštil oči.
„Doufám, že je spálila, jak jsem jí řekl,“ frkl jsem. „Hm, mamka... Dal bych si povidlovou buchtu. Jsem tak vyčerpanej...“
„Miláčku, nemůžu si pomoct, ale na únavu je kafe, ne povidlová buchta.“
„Já vím. Ta je na nervy,“ zívl jsem. „Potřeboval bych si osladit život. A mamka peče ty nejlepší povidlový buchty na světě. Vždycky když jsem byl vážně smutnej nebo vynervovanej, upekla mi je. Před mojí maturitou třeba nedělala skoro nic jinýho. A já přibral čtyři kila... Mhm, utahanej...“
Zase mě něžně políbil na rty.
„Tak pojď. Svlíkneme ti to kvádro a uložíme tě do postele.“
„To zní fajn,“ přikývl jsem. „Hm, ale pokud si vzpomínám, na tý svatbě jsi mi sliboval nekonečnou noc plnou sexu.“
„Nedokážeš ani udržet oči otevřený,“ konstatoval a zvedl mě do náruče. „Pokud budeš chtít, klidně s tebou promiluju celý dopoledne a odpoledne. Ale teď... spinkat, lásko.“
„Spinkat...“ pousmál jsem se a chytil ho kolem krku.

Když jsem přišel k sobě, v ložnici bylo světlo a postel byla dokonale prázdná. Překvapeně jsem zamrkal a natáhl se pro mobil, který ležel na nočním stolku, jakkoliv jsem si nevzpomínal na to, že bych ho tam snad dal.
Koneckonců, nevzpomínal jsem si ani na to, jak jsem se sám dostal do postele.
Rozsvítil jsem displej telefonu a podíval se, kolik je...
Vytřeštil jsem oči, vyskočil z postele a tak, jak jsem byl, čili ve spodním prádle, vyběhl z ložnice.
Miláček zvedl oči od svého notebooku a pozvedl obočí.
„Vlezla nám oknem do ložnice ženská a pokoušela se tě svádět, že máš tak naspěch?“ zeptal se.
„Je PŮL JEDNÝ!“ zaskučel jsem. „Nemohl jsi mě vzbudit?!“
„Taky ti přeju dobrý ráno,“ ušklíbl se a odložil notebook na konferenční stolek. „Dáš si snídani, lásko moje?“
„Proč jsi mě nevzbudil?“ zopakoval jsem.
„Vypadal jsi, že se potřebuješ vyspat,“ pokrčil rameny. „Dáš si tu snídani?“
„Má to ještě cenu? Co bude k obědu?“
„Snídaně,“ odpověděl.
„Ty jsi tou snídaní naprosto posedlej,“ zvedl jsem oči v sloup. „Co máme k tý?“
„Jsem rád, že se ptáš,“ zaculil se a došel k jídelnímu stolu. Až v tu chvíli jsem zaregistroval, že na něm leží obdélníkový předmět překrytý utěrkou. A když tu utěrku zvedl...
„Proboha, řekni, že to nejsou...“ vydechl jsem.
„Povidlový buchty,“ zaculil se. „Plnej pekáč. A než se zeptáš, ne, nepekl jsem je. Jen jsem ráno zavolal tvý mamce, vysvětlil jí celou situaci... Přinesla je před půl hodinkou.“
„Volal jsi mojí mamce, aby...“ Kousl jsem se do rtu. „Jen kvůli tomu, co jsem včera v polospánku drmolil?“
„No... Jo?“ usmál se.
Pevně jsem ho objal.
„Proboha,“ zašeptal jsem. „Já tě tolik miluju.“
„Já tebe taky, zlatíčko,“ pohladil mě po zádech. „Dáš si k těm buchtám kafe, nebo ti mám uvařit kakao?“
Zamrkal jsem.
„Kde jsme vzali kakao?“
„Tvoje mamka řekla, že ho budeš chtít. Tak jsem došel na nákup.“
Vtiskl jsem mu na rty polibek o dost vášnivější než ty, co jsme si vyměňovali předchozího večera.
„Lásko, ty se mi snad zdáš,“ zamumlal jsem. „A jestli jo, fakt doufám, že ten sen bude nekonečnej...“