sobota 14. září 2013

„Nepřeháníš to už trošku?“

„Ticho,“ frknu a ošiju se. „Mimochodem, ne, že by to tak docela byla moje vina.“
Zvuk se přesune od pravého ucha k levému.
„Dovol? Snad bys z toho nechtěla obviňovat MĚ, svoji úžasnou a rozkošnou Múzu? Ts ts ts. Abych se neurazil.“
Otočím hlavu a prohlédnu si ho.
„No, kousek by sis možná urazit mohl. Nepřibral jsi poslední dobou?“

„A ty?“ ušklíbne se.
„Co jsi to povídal?“ zavrčím.
„Nic!“ vyhrkne a vznese se do vzduchu tak, abych ho neměla v dosahu. „Předtím jsem se jen ptal, jestli to náhodou nepřeháníš. Myslím s tím psaním.“
„Proč?“ zamrkám. „Poslední dobou nepíšu zase tolik.“
„Půlka knížky za necelý tři týdny ti přijde jako 'ne tolik', ano?“
Nenápadně se podívám směrem k ikonce textového editoru na liště.
„Ehm...“
„Ehm,“ přisvědčí Múza.
„Ale jak už jsem říkala, to není tak docela MOJE VINA,“ zopakuji své předchozí tvrzení. „To ty tady poletuješ s tou svojí tunou nápadů a povzbuzuješ.“
„Takže ty z toho FAKT chceš obviňovat mě,“ založí ruce na prsou.
„Už se urážíš?“ pozvednu obočí.
„Samozřejmě,“ kývne.
„A zase se mnou nebudeš mluvit?“
„SAMOZŘEJMĚ.“
„Ale no tak, Múzáčku...“
„A ještě mi bude říkat, že jsem přibral,“ zavrčí.
„Ale ne, broučku...“ zamumlám. „To ses určitě jen nafouknul těma nápadama.“
„Přijdu ti NAFOUKNUTEJ?“ vytřeští oči.
„A jejda,“ kousnu se do rtu.
„Tak víš co, slečinko?“ přimhouří oči. „Teď budeš mít od psaní menší dovolenou. To víš, abys to tak nepřeháněla. Musím myslet na tvoje psychické zdraví. Už ti začíná pomalu přeskakovat, víš?“
„Jo, já si všimla,“ kývnu.
„Takže mě nečekej dřív než v pondělí.“
„Nevadí. Stejně tu o víkendu nejsem,“ pokrčím rameny.
„Výborně. Dva dny volna. Dva dny bez psaní. Přesně to potřebuješ.“
„Ale nepotřebuju. Měla jsem tejden volna sotva před měsícem!“ ohradím se.
„No, to uznávám...“
„A kdo ví, jak to se psaním bude vypadat, až půjdu do školy!“
„No, hádám, že to se dozvíme v pondělí, až budeš mít v ruce rozvrh. Přinejhorším budeš většinu času makat na úpravách Upířiny. A víš, že už by ses brzo pomalu mohla podívat i na jedničku Buzeranta, viď?“
„Ale... Ale...“
Snese se dolů a upřeně se mi zadívá do očí.
„Žádný ale. Buď hodná holka. Užij si dva dny volna. A v pondělí, nejpozdějc v úterý budeme zase psát, až se ti bude od klávesnice kouřit. Jasno?“
„Jasno.“
Zářivě se usměje a poplácá mě po hlavě.
„Hodná holka. Moc hodná. Kdyby většina spisovatelů byla tak hodná, mají Múzy mnohem míň práce...“
„Mám chuť přestat bejt hodná,“ zabručím.
„Užij si výlet. A vrať se zase pěkně červenovlasá. Ta barva je už fakt hrozná.“
„DOVOL?!“ vyjeknu.
„Papa, drahoušku,“ řekne a pošle mi vzdušný polibek. „Uvidíme se za pár dní.“
A než cokoliv stihnu říct, prostě zmizí.

5 komentářů:

  1. Tohleto je přesně ten literární styl psaní, který je mně hodně blízký, protože píšu dost podobně :D
    Asi se tu ještě občas zastavím :)

    zlomenymec.pise.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu jen ráda, když se zastavíš. =)

      Vymazat
  2. To je zase tak vtipné a myslím si, že tvůj múzák má pravdu. Někdy si od psaní prostě musíš dát taky pauzu. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ale když já si ty pauzy dávám tak nerada... =D

      Vymazat
  3. Ešte, že tvoj Múza dbá na tvoje psychické zdravie :D

    OdpovědětVymazat