úterý 3. září 2013

Překonat sám sebe

Prakticky pokaždé, když se v mém Literárním deníčku objeví u celkového počtu znaků vážně velké číslo, najde se někdo, kdo se v komentářích zeptá, jak to dělám, že dokážu psát tolik. Někdo si možná myslí, že je to kouzlo, někdo zas, že jsem absolutní šílenec. V tom druhém máte tak trochu pravdu, ale o tom tenhle článek není. Je tu proto, aby vám objasnil, že celé to slavné kouzlo je vlastně jen docela jednoduché pravidlo, kterým se tak trochu řídím. Pravidlo, které se dá aplikovat prakticky na všechny oblasti života, zdaleka ne jen na psaní.

Znej své limity. A pak se jim vzepři.


Je jedno, čeho se snažíte dosáhnout. Ať chcete napsat knížku, uběhnout maraton, nebo třeba 'jen' zhubnout a posílit svaly, vždycky začínáte od nuly a musíte se nějak dostat až k cíli. Je jen na vás, jak rychle nebo pomalu to půjde.

Na začátku možná nedokážete napsat víc než deset tisíc znaků za týden. Nedokážete uběhnout víc jak dvě stě metrů, aniž byste bez dechu padli k zemi. Neuděláte víc jak tři dámské kliky, navíc zatraceně mizernou technikou. Ale když na sobě budete pracovat, dosáhnete pokroků. Jen se musíte naučit překonávat sami sebe a vzpírat se vlastním limitům.

Jednoduchá zásada, které se musíte držet, je následující: Čím těžší to pro vás je, tím rychleji se dostaví výsledky.

Je jedno, jestli trénujete plíce, svaly, nebo mozek, bez patřičné zátěže se nic z toho neposílí. Můžete strávit půl roku zvedáním kilových činek a fňukat, že vaše ruce mají jen o fous víc síly, než když jste začali. Můžete do zblbnutí střídat minutu mírného poklusu s pěti minutami chůze a pozastavovat se nad tím, že vaše fyzička se nelepší. A můžete navždycky zůstat u těch deseti tisíc znaků týdně a divit se, jak jich někdo může napsat víc jak padesát tisíc.

Celé kouzlo je v postupném zvyšování zátěže a překonávání se. I když myslíte, že ji zvýšit nedokážete, věřte mi, zvládnete to. Překonat sám sebe není nemožné, ale je to těžké. Musíte zatnout zuby, vypnout ten tichý hlas v hlavě, co vám našeptává, že to nejde, a prostě makat. Pamatujte si, když to není výzva, nezmění vás to.

Jediná věc, která nás v životě limituje, je naše víra, že existují limity.

Nevěřili byste, jak moc vás ovlivňuje vaše vlastní přesvědčení, že něco nedokážete. Ten tichý hlásek umí být zatraceně přesvědčivý, když se trochu snaží.

Víte, je to asi rok a půl, co jsem začala cvičit. Na začátku to bylo peklo. Nestačila jsem s dechem, pořád jsem si dávala pauzy, protože to pro mě prostě bylo moc těžké. Vážně jsem nezvládla víc než tři dámské kliky (navíc poloviční), aniž by se mi podlomily ruce. Ale nepřestala jsem a začala se lepšit. Jenže po těch třech, možná čtyřech klicích jsem si stejně vždycky musela dát malou pauzu, ne kvůli únavě rukou, ale prostě jen ze zvyku. Protože mi ten hlas v hlavě říkal, že víc nezvládnu.

Dokud jsem se jednou nějak nezamyslela a nezjistila, že dřív, než hlásek stihl zareagovat, dělám už asi šestý klik v rychlém sledu a ruce mi nepovolují. Byl to zlom ze dne na den. Limit, co jsem měla v hlavě, padl. A od té doby jich padla ještě spousta. I ty vaše musí padnout, pokud vážně chcete něčeho dosáhnout.

Aby bylo jasno, neříkám, že musíte hned začít zvedat pětikilové činky, nutit se běhat dlouhé kilometry a psát deset tisíc znaků denně, když doteď jste nikdy nepřesáhli dva. Nepleťte si zvyšování zátěže se šílenstvím. Když to přeženete, ublížíte si a ještě si tu 'svou' činnost znechutíte. Navyšujte postupně, jen si dejte záležet na tom, aby to pro vás byla výzva.

Z deseti tisíc znaků se může během pár týdnů stát dvacet. Pak třicet. Čtyřicet. Sedmdesát. Sto?

Dávejte si dílčí cíle. Vytvořte si v hlavě pomyslné hranice, které chcete překonat, a překonávejte je. Mimochodem, když se vám to jednou povede, příště už to pokaždé bude mnohem snazší. Ten cíl se náhle nebude zdát tak vysoký. Dvacet tisíc znaků týdně pro vás bude brnkačka, když jich párkrát dosáhnete, a než se nadějete, míříte k padesátitisícovce.

Teď se vám to zdá nemožné, ano. Ale jen dokud toho nedosáhnete. Když si na to číslo zvyknete, najednou z něj bude jen slabší průměr. Váš mozek to zařídí. A donutí ten tichý hlásek zmlknout.

Nezapomínejte...

Je to všechno tady nahoře.

21 komentářů:

  1. Rozhodně dobrá rada, uvažuji o tom, ale doteď jsem nebyla schopna se dokopat k tomu, abych to vážně dodržela.
    K tvé knížce (Radek). Dneska mi došla od kamarádky k narozeninám a během chvilky jsem jí zhltala. Musím říct, že je vážně skvělá. To, že jsi super nadaná autorka vím už dlouho, ale i tak. Mám tě ráda, ačkoliv mě neznáš!
    Jamie Montek Williams

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stačí se čehokoliv držet nějakou dobu, pak už se z toho stane automatika... =)
      A děkuju moc za pochvalu. Ale to už jsme si řekly na facebooku... ;) =D

      Vymazat
    2. Moment. Co jsme si řekly na facebooku? O.o
      J.M. Williams

      Vymazat
  2. Téma ubodané tvými myšlenkami.
    Ono když se nad tím člověk zamyslí, i samo "Začnu bořit limity" zničí "Nedokážu bořit limity." :)
    Jak příznačné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nevím, mám to brát jako pochvalu? =D

      Vymazat
  3. Tenhle článek bych si měla číst nejlépe každé ráno a večer. Díky za něj!

    OdpovědětVymazat
  4. Proto vždycky, když dělám kliky, řeknu si "Cítím se tak na dvacet, dám jich dvacet pět" a když udělám dvacet čtyři a úplně cítím, jak mě ten mozek nutí cítit se, že to brzo skončí, jsem jako "trolol! LET'S GO KILL YOURSELF AND DO THIRTY, HIF!" (Dělám klučičí, aby sis nemyslela že jsem taková padavka! :D)
    Na druhou stranu si nemyslím, že by to u psaní šlo tak úplně stejně - protože tam mi na tom, co a jak kvalitní ze mě vyleze, záleží víc, než u techniky nějakých cviků. Proto mám hlavní, kvalitní příběh (Nekonečno) a pak píšu slash, abych prostě psala. (Na netu se vždycky najde nějaký úchyl, co z toho bude mít radost, i když kvalita nebude zas taková, jakou bych si představovala :D) (Hahah, dokonce mám i dva blogy, jeden, na který jsem vážně pyšná, a jeden, kde jsou výkecy a právě slash.)

    Takže tahle rada, z mého pohledu... ano. A ano - je to o vůli. Ale nejhorší na tom je právě to, najít hranici, kdy se učíš nutit psát a pořád je to psaní, a kdy je to spíš... brakování a ztrácení času, protože se to nedá číst :D Možná to tak nemáš a píšeš furt stejně, ale aspoň já to tak tedy mám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. haahaha JASNĚ HIF, PROČ NE, ZASPAMUJ TO TADY VŠECHNO NĚJAKÝMI KRAVINAMI, CO NIKOHO NEZAJÍMAJÍ!
      Pardon, pani, pardon.

      Vymazat
    2. No, popravdě, já mám období, kdy mám pocit, že píšu hůř, a období, kdy mám pocit, že píšu líp, ale když se na to pak s odstupem kouknu, tak většinou nedokážu říct, co jsem psala v jakým období a přijde mi to stejný. =D
      Takže se dá říct, že ano, píšu aspoň většinu času pořád stejně. Nesnažím se nahánět znaky, spíš se donutit držet ten standard, co jsem si nastavila, a postupně ho zvyšovat. Kdybych měla někdy pocit, že to FAKT nejde, tak se na to vykašlu, jasně. Ale to se tak často nestává.
      Koneckonců, když jsem utahaná, necejtím se dobře a prostě fakt vím, že kdybych chtěla cvičit, budu to akorát flákat a prostě se do toho nedostanu, tak si taky radši dám pauzu, než to dělat ne polovičatě, ale tak maximálně 'čtvrtinovatě'...

      Vymazat
    3. Tak to ti upřímně docela závidím :) Já vím, že když mám opravdu... ani ne tak dobrou, jako jednoduše tu správnou náladu na to, abych psala fakt dobře, tak dokážu napsat něco, čím dostanu i Kayleigh. Za to někdy píšu takové věci, že bych je nejradši roztrhala a odešla se schovat pod stůl (kdyby tak pod ním bylo místo... hah...)
      Jako, jasně, ano, pokud vím předem, že dneska to fakt nepůjde, ani se o to nepokouším. Ale někdy napíšu nadšeně první větu, ale když se na ni kouknu, vím, že toho musím nechat, protože i když bych teď napsala celou novou kapitolu, byla by příšerná, a já nemám to srdce ničit si vlastní povídky.
      Ono ale taky asi bude dost jiné, když píšeš psychologické povídky náročné i na čtení, a když píšeš oddechovky :) I když i u těch druhých to tak mívám, jen to není tak tragické :D

      Vymazat
  5. Každopádně do toho musí být chuť. A motivace. Motivovat sebe samu je možná ten nejtěžší první krok...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak samozřejmě, bez motivace to nejde. Jde o to, že když člověk tu motivaci už má, nemusí se nutně plácat jen na mělčině, ale chce to obćas taky vyrazit zaplavat si na hloubku...

      Vymazat
  6. Skvělý článek. Nemám, co bych k tomu dodala. Mimochodem jsi mě přiměla abych konečně otevřela soubor s povídkou, kterou chci napsat už asi tak měsíc, heheh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš, dokonce. Tak to jsem ráda, že ten článek vážně někoho k něčemu namotivoval... =)

      Vymazat
  7. Najviac motivujúci článok aký som kedy čítala :) ďakujem za motiváciu fakt.. možno toho predsa dokážem viac ako si myslím..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jsem ráda, že to někomu pomohlo. =) A jasně, že dokážeš víc, než si myslíš, každej dokáže... ;)

      Vymazat
  8. Skvělý motivační článek. Děkuji ti za něj. :-) Jak vždycky říkala kamarádka: všechno je jen v mý hlavě. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je naprosto výstižný. =) Díky za pochvalu. =)

      Vymazat
  9. Já mám problém s příběhy na blogu na pokračování :D Jeden díl vždy kontroluju, kolik mám znaků :/ :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím jsem dřív taky měla problém, teda, v kapitolách knížky. Pak jsem se nějak naučila na to kašlat, naštěstí. Nemá cenu zkoumat počet znaků, hlavní je kvalita. Ono co na tom, že počet znaků bude odpovídající, když by se z toho polovina dala seškrtat, protože je to zbytečný protahování... ;)

      Vymazat