sobota 19. října 2013

Prokrastinace

Tak jo. Proces, během kterého vznikala tahle povídka, perfektně odpovídá jejímu tématu. Psala jsem ji od brzkého odpoledne, v několika fázích, které se vždycky pravidelně střídaly s podstatně delšími fázemi prokrastinace. Ale nakonec je tady, povídka, překvapivě, na TT 'Prokrastinace'. Jo, když mi TT sedne, nemám důvod na něj nenapsat, že ano. A nápad, co mi v hlavě přistál k tomuhle, zněl poměrně zábavně, takže... Jo.
Je to zase teplý, snad vtipný a poměrně ujetý. Taková moje klasika, ale tentokrát ještě s jedním malým bonusem. Víte, ehm, jak bych to... Jo, prostě zase tahám do svojí tvorby věci, které mám osobně ráda. Luky a Alice Cooper, hrdinové téhle povídky a... No, to uvidíte. Já vykecávat nebudu. A schválně, jestli se někdo chytne už v průběhu...
 


Zvedl jsem zvonící telefon z konferenčního stolku a přijal hovor.
„Ano, maminko?“ zeptal jsem se hlasem tak milým, jakého jsem jen byl v tu krajně nevhodnou chvíli schopen.
„Ahoj, Tomíku,“ ozvalo se z telefonu. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš, vzhledem k tomu, že ses už pár dní neozval.“
Protočil jsem panenky a volnou rukou si prohrábl vlasy.
„Ale jo. Mám se fajn. Tenhle tejden jsem toho v práci měl trochu moc, jsem hrozně utahanej,“ řekl jsem.
„No, a co dneska děláš?“
„Ále, znáš to. Je sobota, užívám si prokrastinace,“ ušklíbl jsem se. „Válím se na gauči, nudím se, ale nemůžu se dokopat nic dělat.“
„A nechtěl bys třeba zítra přijít na oběd, Tomi?“
Olízl jsem si rty.
„Přijedu v jedenáct?“
„Budu se těšit,“ odpověděla máma. „A když se teda tak nudíš, nechceš si chvíli povídat?“
„No, mami, vlastně jsem uvažoval o tom, že se půjdu projít,“ odkašlal jsem si. „Řeknu ti to zejtra?“
„Jak chceš. Takže v jedenáct?“
„Jo, nebo chvíli po,“ zívl jsem. „Tak zatím, mami. Pa.“
Ukončil jsem hovor dřív, než stihla zareagovat, a otočil se na znuděně se tvářícího muže vedle sebe.
„Zvědavá maminka?“ pozvedl obočí. „Známe.“
„Promiň,“ vzdychl jsem. „Můžeme pokračovat.“
„Aleluja,“ zaculil se.

Vyšel jsem z obýváku do předsíně, máma těsně za mnou.
„A vážně se ještě nechceš zdržet?“ zeptala se.
„Mami, jsem tu čtyři hodiny. Další kafe do mě nenaliješ,“ zavrtěl jsem hlavou. „A zejtra jdu do práce. Chci si ještě chvíli oddechnout.“
„A vážně nechceš jet na ten příští víkend s náma?“ pokračovala.
„Na Moravu do vinnýho sklípku, když víno nepiju?“ pozvedl jsem obočí. „Ne, mami, vážně ne, děkuju.“
„Nemůžeš se přece jen válet doma. Potřebuješ se dostat mezi lidi. Tomíku...“
Ve dveřích obýváku se objevil táta.
„Necháš toho kluka?“ zavrčel. „Když řekl, že nechce, tak nechce. Je mezi lidma v práci, tak ho nech o víkendu válet na gauči.“
„Díky, táto,“ usmál jsem se.
„Není zač,“ mrkl.
Otočil jsem se, sundal z věšáku svůj kabát a oblékl si ho. Pak jsem se sehnul, abych si mohl obout boty.
„A proč sis vlastně koupil zrovna takovejhle kabát?“ ozvala se máma. „Dlouhej, šedej... Vypadáš v něm jako voják.“
„Mně se líbí, mami,“ konstatoval jsem.
Udělala pár kroků směrem ke mně.
„A co ty divný knoflíky?“
„Royal Air Force, mami...“
„Co to?“
Napřímil jsem se a vtiskl jí krátký polibek na tvář.
„To neřeš. Měj se. Někdy se zas uvidíme. Zavolám. Čau, tati!“
Z bytu jsem skoro vyběhl.
A ještě předtím, než jsem vyšel z domu, tahal jsem z kapsy telefon.

S otráveným povzdychem jsem zvedl mobil z konferenčního stolku a přijal hovor.
„Áno, mami?“ zeptal jsem se tónem, který možná nebyl zrovna nejpřívětivější, ale byl tím nejlepším, co jsem v tu chvíli zvládl.
„Tomi, broučku, jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš, co děláš...“ ozval se mámin hlas.
Ruka na mém rameni mi připomněla, že bych měl být milý.
„Mami, mluvili jsme spolu předevčírem. Říkal jsem ti, že tenhle tejden byl v práci ještě horší než ten minulej. Takže se mám unaveně.“ Zívl jsem. „A pokud jde o to, co dělám, tak se zase válím na gauči a spokojeně si prokrastinuju.“
„Zase? Broučku, fakt bys měl... Hej!“
Ozvalo se zašramocení.
„Ignoruj ji,“ řekl do telefonu táta. „Užívej si lenošení. Měj se.“
„Dík, tati. Vy si užívejte ve sklípku,“ zasmál jsem se a ukončil hovor.
Brunet vedle mě natáhl jednu moji kšandu a pustil.
„Au! Přísahám, příští víkend si ten mobil vypnu!“ ujistil jsem ho horlivě.
„Fajn. Protože jestli ještě jednou zavolá přesně v nejlepším...“
„Promiň. Moc mě to mrzí, lásko,“ kousl jsem se do rtu. „Tak... Kde jsme to byli? Banány?“
Natáhl krk a krátce mě políbil na rty.
„Banány.“

Vypnutý mobil si o týden později spokojeně hověl na konferenčním stolku, hlava mého drahouška klidně spočívala na mém rameni, v bytě panovala všeobecná pohoda...
Do momentu, kdy se rozdrnčel zvonek u dveří.
„Já tušil, že tohle bude blbej nápad,“ vzdychl jsem. „Pauzni to, prosím.“
Místnost ztichla a já se zvedl z gauče. Než jsem se dostal do předsíně, zvonek drnčel znovu. A ještě jednou, než jsem stihl dojít ke dveřím a otevřít je.
Samozřejmě, že za nimi stála máma. Kdo taky jiný.
„Překvapení, Tomíku,“ zaculila se na mě. „Jak se máš? Nemohla jsem se ti dovolat, tak jsem si řekla, že se rovnou stavím a... zeptám se osobně.“
„Ehm, ahoj,“ polkl jsem a chtěl se postavit do dveří, aby nemohla dovnitř, ale ona už stihla vejít.
„Doufám, že neruším,“ konstatovala, když si odkládala kabát. „Ale řekla jsem si, že když o sobotách vždycky PROKRASTINUJEŠ...“
„Ehm...“ zopakoval jsem. „Víš, mami, ale já... Já tu mám hroznej nepořádek.“
„Ale prosím tě, moc dobře si pamatuju, jak vypadal tvůj pokojíček. Já se jen tak něčeho neleknu,“ mávla rukou a vydala se ke dveřím do obýváku spojeného s kuchyní.
„Jo, ale... Mami, počkej!“ snažil jsem se.
„Na co mám čekat? A proč vůbec doma nosíš takovýhle kalhoty? A košili a kšandy? Tome, vážně, to si nemůžeš vzít něco... Ach.“
„Já říkal, ať počkáš,“ vzdychl jsem.
Můj brouček se na ni podíval zpoza konferenčního stolku plného nezdravého jídla a opatrně zvedl pravou ruku na pozdrav.
„Ahoj,“ řekl. „Já jsem Petr.“
„Tome?“ otočila se na mě máma.
„To je Petr,“ zopakoval jsem informaci. „My spolu tak nějak... chodíme.“
Máma těkla pohledem z Petra na mě, a pak vzápětí na televizi se stále ještě zastaveným obrazem.
„Bože,“ vzdychla vzápětí. „Já prostě VĚDĚLA, že když se vymlouváš, máš tady chlapa. Táta tvrdil, že ne, že se určitě jen koukáš na ty svoje pitomý seriály. Ale že tady budeš mít chlapa A budete se koukat na ty tvoje pitomý seriály...“
Viděl jsem, jak Petr velice dotčeně otvírá ústa, ale moje zavrtění hlavou ho umlčelo.
Bylo mi jasné, že se mámy jen tak nezbavím. Ne teď, když přišla na to, že s někým chodím, a bude se chtít seznamovat.
„Mami...“ rezignoval jsem. „Nedala by sis kafe?“

Zabouchl jsem za mámou dveře a zevnitř se o ně opřel pro případ, že by snad ještě chtěla změnit názor a prodloužit návštěvu o další hodinu. Už tak u mě byla trojnásobek toho času.
Sledoval jsem, jak se ke mně Petr zvolna blíží.
„Aby bylo jasno, pochopím, když už nikdy nepřijdeš,“ konstatoval jsem. „Já sám bych se na tvým místě neukázal.“
„Ále, to nic,“ mávl rukou. „Tvoje máma není tak špatná, jak jsem čekal. Jen kdyby se nevyptávala, proč se na televizi dívám v obleku, ehm.“
„Jen kdyby nás zase nevyrušila v nejlepším momentě celýho dílu,“ dodal jsem. „Tak co? Chceš se dokoukat?“
„Myslím, že to není nutný,“ zavrtěl hlavou. „Stejně ho znám nazpaměť. Myslím, že můžeme přejít rovnou k tomu, co se obvykle děje, když náš seriálovej maraton skončí.“
„Ach. Jistě,“ zakřenil jsem se a sundal z věšáku svůj šedý kabát. „Bože, je klika, že ji nenapadlo, že se tady fakt jen nevinně nekoukáme na seriály.“
„Na naši obhajobu, většinu času se koukáme. A je to absolutně nevinný,“ odkašlal si, zatímco si upravoval sako. „To jen když dojdou seriály, nějak se tu objeví... Jack a Doctor...“
„Jack a Owen,“ ušklíbl jsem se.
„Jack a kdokoliv, kdo mu přijde do cesty,“ zasmál se. „Ale především...“
„Ano, Ianto?“ olízl jsem si rty.
Udělal krok směrem ke mně.
„Kapitáne...“
Naše rty se setkaly. O několik vteřin později dopadl můj šedý kabát na zem.
„Musím říct, že takovouhle prokrastinaci si nechám líbit,“ zamumlal jsem mezi polibky.
„Jo, to já taky. Kapitáne,“ odvětil. „I když bychom se měli věnovat papírování, nemyslíš?“
„Papírování počká, Ianto,“ kousl jsem ho do rtu. „Papírování počká...“

P.S. Pro ty, co se stále nechytli (takže většina), moje nové mánie jsou Doctor Who a Torchwood. Pokud chcete vědět víc, použijte Google. V téhle povídce (respektive na jejím konci) jde konkrétně o postavy z Torchwoodu. Abyste neřekli, že jsem zlá a nutím vás googlit, přikládám pro představu fotky. Ale na ten seriál se určitě mrkněte. Fakt stojí za to...

 Captain Jack Harkness

Ianto Jones

A jeden menší bonusek. Zmínila jsem se, že oni spolu v tom seriálu vážně tak nějak... Jsou? Tak schválně, kdo jde stahovat? =D

14 komentářů:

  1. Když mi to docvaklo, málem jsem se zadusila tou hnusnou tyčinkou, co tady chroustám. Vážně, strašně tě obdivuju, že umíš psát takhle vtipně. U mých povídek se většinou lidi smějí u částí, u kterých se mi to vůbec nelíbí. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, já doufám, že u těch mých se smějí na místech, kde jsem to zamýšlela. =D A je mi líto, že ses málem zadusila, vážně... =D

      Vymazat
  2. Tohle je... Boží! Miluju Jacka a miluju Ianta. Mám jimi popsaný celý sešit do češtiny :D. A tenhle tvůj nápad mi zase zlepšil den :3. Ynat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc. =) A ano, taky je miluju. Zbožňuju. =D Hehe... =D

      Vymazat
  3. Jééj :3 Krásne! Milujem Jacka! Teda k častiam, kde je s Iantom som sa ešte nedostala, ale aspoň sa mám na čo tešiť :D Jack <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bez obav, dostaneš se k nim. =D A ano, máš se na co těšit, každopádně... =D

      Vymazat
  4. Já chci taky takhle prokrastinovat :D
    S tím Torchwoodem, to bylo přímo geniální :D Musím ho někdy zkouknout (jen se po Stargate trošku bojím sci-fi :D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tohle není zase tak čistokrevný sci-fi... =D Teda, no, dobře, je, ale... Ne až v takový míře. =D A hlavně je to někdy vážně zábava... =D

      Vymazat
  5. Awww! :333 Já řvala, když Ianto umíral, takže teď mám aspoň takovou malou..maličkou cenu útěchy :3 :D Dokonale napsané, jako vždycky.. :D DW i Torchwood miluju.. hmm..nekoukáš třeba na Queer as Folk? Z toho by mohla být taky pěkná podívdečka :3 :D
    -Amy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, QAF mám rozkoukaný, ale na povídku to vážně zpracovávat nehodlám... =D A o Iantově smrti mi nemluv, ještě Torch nemám zdaleka zkouknutej celej, ale na třetí řadu ani koukat NECHCI... =/

      Vymazat
  6. Páni, to bylo skvělé :D Chudáci kluci.. a máma.. Jinak tvojé obsesi naprosto chápu, taky momentálně ujíždím na Doctorovi (Torchwood plánuji hned po Doctorovi)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Výborně, jsem ráda, že v tom nejsem sama... =D

      Vymazat
  7. Povídka se opět povedla, i když jsme já ani má přítelkyně až do konce "netušily" :-D :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevadí. Já bych ještě nedávno taky netušila... =D

      Vymazat