Řeknu vám to přímo. Kapitola, kterou si za chvíli přečtete, je sladká. Možná dokonce přeslazená. Sice jen v jednu chvíli, ale je. Takže jestli se vám to snad nelíbí, právě jsem vám ušetřila čas, co byste zabili jejím čtením. Tak, to jen tak pro info. Vy, kterým trocha přeslazenosti nevadí, vesele čtěte dál.
Na příště jste si, k mému mírnému překvapení, nakonec těsně odhlasovali téma Pohlazení. No nic. Mám jistou obavu, že další přeslazenosti se asi nevyhneme. Ehm... Nevadí. Samozřejmě můžete hlasovat i o přespříští téma. Ale obávám se, že z témat k dispozici už nic sladkýho nevymyslím. Ehm... Jo.
Tak já teda už mlčím. A vy se pusťte do čtení. Dneska je to docela dlouhý... =D
„Volala mi Lenka.“
„Hm?“
„Ségra.“
„Já vím, kdo je Lenka, Lukášku.“
„To jen abysme měli jasno.“
„Co Lenka povídala, lásko?“
„No, za naši pohostinnost a za to, že u nás mohla strávit noc, neděkovala, pokud se ptáš na tohle.“
„Neděkovala? Ts ts ts. Měl bys ji poučit o slušným vychování. Tak co teda chtěla?“
„Ále. Znáš to. Mluvit s bráškou, se kterým se viděla ani ne před dvěma hodinama, oznámit mu, že tu terapii, kterou bude muset absolvovat, jí pěkně zaplatíme my...“
„Terapii?“
„Terapii.“
„Kruci. Že ona nás v noci slyšela?“
„Zrzounečku, promiň, ale obávám se, že nás, teda, TEBE, bylo docela těžký neslyšet. A rád bych podotknul, že jsem ti několikrát opakoval, ať jsi potichu, a tvoje obvyklá reakce na každý moje upozornění bylo ještě hlasitější zasténání.“
„Ehm... A můžu snad za to, že je můj budoucí manžel tak skvělej v posteli? A jen tak čistě mezi náma, taky jsi nebyl tak docela potichu.“
„A mohl jsem snad? Kousal jsi. Škrábal. A líbal mě na krk. Víš, co se mnou dělá líbání na krk.“
„A ty víš, co se mnou dělá vůně santalovýho dřeva. A čím ses navoněl, miláčku můj?“
„A kdo si pořídil novej sprcháč s kokosovou vůní a zrovna včera ho musel vyzkoušet, zrzounečku?“
„Ehm... Mám pocit, že asi bude nejlepší shodnout se na tom, že vina byla v tomhle případě na obou stranách.“
„Ale ty jsi byl hlasitější.“
„Ty taky musíš mít vždycky poslední slovo, co, Luky?“
„Mhm...“
„Každopádně, aspoň už chápu, proč se mi tvoje ségra ráno zdála tak trochu... divná. Jako by se mi ani nemohla podívat do očí.“
„Jestli poslouchala to tvoje 'kurva, jo, ještě, pořádně, přirážej, ach, bože', tak se jí ani nedivím. Když jsme spolu ještě nespali-“
„Taky ti to přijde tak neskutečný?“
„Když jsme spolu ještě nespali, lásko, měl jsem potíže se ti po tom, co jsem tě v noci slyšel, podívat do očí i já sám. A to jsem teplej. A nemusel jsem se vyrovnávat s tím, že sis to tam rozdával s mým starším bratrem.“
„Hm, když o tom teď přemýšlím... Chudák Lenka, co?“
„A mě nepolituješ?!“
„Ne. Ty jsi teplej. Navíc... Myslím, že sis docela rychle zvyknul. I když, když si vzpomenu, jak dlouho jsi kvůli tomu měl kecy...“
„Nezvyknul jsem si nikdy. Po fázi 'pomoc, potřebuju terapii' přišla rovnou fáze 'nechci poslouchat, jak s někým šuká, protože to, co oni mu dělají, mu chci dělat já'. Nutno říct, že ta byla horší. A kdyby to nedopadlo tak, jak to dopadlo, myslím, že bych touhle dobou na nějakou terapii taky docházel, protože by mi při pomyšlení na to, co tu vyvádíš s Vítkem, nejspíš přeskočilo.“
„Lásko, kdyby to nedopadlo tak, jak to dopadlo, s Vítkem bych dávno nebyl. A vlastně myslím, že bych tu terapii potřeboval taky, při představě, že jsem tě ztratil.“
„Ale prosím tě. Našel by sis někoho, s kým bys zapomněl.“
„To si myslíš? Nepovedlo se mi tě vyhnat z hlavy celý měsíce. Měsíce, chápeš to? Lehával jsem si sám do postele...“
„Sám?“
„Ha. Ha. Ha.“
„Promiň. Já vím. Zase tak často jsi tu nikoho na noc neměl.“
„Přesně tak. Prakticky denně jsem si lehal do postele, sám, a myslel na to, že chlap, kterýho chci, leží jen ve vedlejším pokoji, pár metrů ode mě, a spí, sám, beze mě... Nádhernej a dokonalej...“
„Nepřeháněj, Patri.“
„Nepřeháním. Ani v nejmenším.“
„Vždyť jsi nevěděl, jak vypadám, když spím.“
„Pamatuješ, jak jsem ti tehdy v noci ukradl lubrikant? Než jsem to udělal, snad pět minut jsem se na tebe díval.“
„Paťulko...“
„Byl jsi nádhernej. Pořád jsi nádhernej. Miluju se na tebe koukat, když spíš, víš to? A nemysli si, že bych si tě vyhnal z hlavy, kdybys tu nebyl.“
„Neměl bys mě na očích. To se zapomíná snáz.“
„A ty myslíš, že bys na mě zapomněl, Luky?“
„V žádným případě.“
„Tak vidíš.“
„Sakra... Taky to cejtíš, co? Že tohle... Že je to něco víc. Že je to takhle správný. Že ty a já...“
„Prostě máme bejt spolu? Že od začátku jsme měli bejt?“
„Že jsme na sebe čekali celej život. Přesně na sebe. Na svoji druhou půlku.“
„Luky, když jsi takhle romantickej, je to vážný.“
„Nepopírám, že je. Pojď ke mně.“
„Jsem u tebe.“
„Pojď blíž. Sedni si mi na klín. A obejmi mě. A dej mi pusu.“
„Hezounku...“
„Miluju tě, víš? Miluju.“
„A já tebe, Luky.“
„Nikdy jsem nemyslel, že někoho takovýho najdu, fakt ne. Někoho, kdo mě změní k lepšímu. Díky kterýmu dokážu bejt... takovej, jakej fakt JSEM.“
„A ne prudérní a pořádkumilovná sekretářka? Rádo se stalo.“
„Nemyslel jsem, že najdu někoho, s kým budu chtít strávit celej svůj život.“
„Hm, Lukášku...“
„Někoho, kdo mě skoro přiměje zapomenout na to, že ve vedlejším pokoji se pokouší spát moje ségra, která možná netouží slyšet, jak si užívám se svým chlapem.“
„Ale prosím tě. Tak hlasitej jsi nebyl. A já se fakt snažil krotit.“
„Zmínil jsem se někdy, že ty stěny jsou DOST tenký? Kolikrát jsem tě tam slyšel masturbovat.“
„Ale neslyšel jsi, čí jméno jsem sténal, když jsem se udělal. Naštěstí.“
„Spíš bohužel. Protože kdybych to slyšel...“
„No jo, já vím. Mohli jsme spolu bejt dávno, co?“
„Jo. A třeba už bysme i fakt byli manželé.“
„Hm... To je jedno. Však budeme. Brzo, Luky. Pár měsíců sem, pár měsíců tam... Hlavně, že to dopadlo dobře. A tu terapii nikdo z nás nepotřeboval.“
„Kromě mojí milovaný sestřičky.“
„To bude v pohodě. Já s ní promluvím. Vysvětlím jí to. Znáš to, ptáčci, včeličky...“
„Patriku, ona ví, co je to sex.“
„Očividně neví, co je to DOBREJ sex, když nechápe, že si ho někdo dokáže hlasitě užívat.“
„Patriku!“
„No jo, mlčím. A slibuju, že příště se budu krotit. Budu jako myška. Nic hlasitějšího než vzdychání ze mě nedostaneš. Spokojenej?“
„Naprosto spokojenej.“
„Doufám, že to 'příště' jen tak nenastane.“
„No... Asi ne. Když jsme Vánoce rozplánovali tak, jak jsme je rozplánovali. Na Štědrej večer pěkně doma...“
„Předem lituju sousedy, Luky.“
„Hm, jo, to já taky, lásko. Každopádně, pětadvacátýho u vašich ani šestadvacátýho u mojí mámy nenocujeme, takže... Jo. Asi si budeš muset počkat na to, až tu zase někdo bude přespávat.“
„Aleluja. Mezi náma, myslíš, že tvoji ségru napadlo, kolikrát jsem na tý posteli, na který spala, asi souložil?“
„Přece jsme koupili novou matraci. Na týhle jsi nesouložil ani jednou.“
„To ona ale neví.“
„Hm, to... Moment. Na týhle matraci jsi nesouložil ani jednou.“
„Ne, lásko.“
„A já taky ne.“
„No... Ne, lásko?“
„Jak se to stalo?“
„Já nevím. Prostě... se to stalo. Nějak jsme se nedostali k tomu, abysme tu novou matraci pokřtili. A tuším, že jsi říkal něco o tom, že když jsme koupili novou matraci, nemuseli bysme hned... Luky, co to děláš?“
„Beru tě do náruče.“
„Proč to děláš?“
„Víš, jak sis před pár dny stěžoval, když ses zvedal z toho koberečku před televizí, že teď už v tomhle bytě snad fakt není místo, kde jsme si to nerozdali?“
„Hm... Jo, na to si vzpomínám.“
„Když už nás, no, mě napadla ta nová matrace... Pojď to změnit, zrzounku.“
„Hádám, že pro návštěvy ale zůstaneme u toho, že je to nová a nepoužívaná matrace, co?“
„Ty jsi můj chytrej Paťulínek. Můj moc chytrej Paťulínek...“
„Lukáši, varuju tě. Jestli mě pustíš, tak tě-“
„Pustil jsem tě někdy? Nikdy. Otevři dveře, buď tak hodnej.“
„Ano, pane. Rozkaz, pane.“
„Pane? Jo, to se mi líbí. Myslím, že u toho bysme dneska mohli zůstat.“
„Postavíš mě na zem, abych mohl pokleknout?“
„Ne. Myslím, že bez toho se obejdu. Oslovení 'pane' bude stačit. Sakra.“
„Asi ty sousedy lituju už dneska. Ale jedna věc je docela fajn.“
„Jaká?“
„Mám pocit, že my dva rozhodně nikdy nebudeme potřebovat žádnou párovou terapii kvůli tomu, že nám to nebude klapat v posteli...“
„Volala mi Lenka.“
„Hm?“
„Ségra.“
„Já vím, kdo je Lenka, Lukášku.“
„To jen abysme měli jasno.“
„Co Lenka povídala, lásko?“
„No, za naši pohostinnost a za to, že u nás mohla strávit noc, neděkovala, pokud se ptáš na tohle.“
„Neděkovala? Ts ts ts. Měl bys ji poučit o slušným vychování. Tak co teda chtěla?“
„Ále. Znáš to. Mluvit s bráškou, se kterým se viděla ani ne před dvěma hodinama, oznámit mu, že tu terapii, kterou bude muset absolvovat, jí pěkně zaplatíme my...“
„Terapii?“
„Terapii.“
„Kruci. Že ona nás v noci slyšela?“
„Zrzounečku, promiň, ale obávám se, že nás, teda, TEBE, bylo docela těžký neslyšet. A rád bych podotknul, že jsem ti několikrát opakoval, ať jsi potichu, a tvoje obvyklá reakce na každý moje upozornění bylo ještě hlasitější zasténání.“
„Ehm... A můžu snad za to, že je můj budoucí manžel tak skvělej v posteli? A jen tak čistě mezi náma, taky jsi nebyl tak docela potichu.“
„A mohl jsem snad? Kousal jsi. Škrábal. A líbal mě na krk. Víš, co se mnou dělá líbání na krk.“
„A ty víš, co se mnou dělá vůně santalovýho dřeva. A čím ses navoněl, miláčku můj?“
„A kdo si pořídil novej sprcháč s kokosovou vůní a zrovna včera ho musel vyzkoušet, zrzounečku?“
„Ehm... Mám pocit, že asi bude nejlepší shodnout se na tom, že vina byla v tomhle případě na obou stranách.“
„Ale ty jsi byl hlasitější.“
„Ty taky musíš mít vždycky poslední slovo, co, Luky?“
„Mhm...“
„Každopádně, aspoň už chápu, proč se mi tvoje ségra ráno zdála tak trochu... divná. Jako by se mi ani nemohla podívat do očí.“
„Jestli poslouchala to tvoje 'kurva, jo, ještě, pořádně, přirážej, ach, bože', tak se jí ani nedivím. Když jsme spolu ještě nespali-“
„Taky ti to přijde tak neskutečný?“
„Když jsme spolu ještě nespali, lásko, měl jsem potíže se ti po tom, co jsem tě v noci slyšel, podívat do očí i já sám. A to jsem teplej. A nemusel jsem se vyrovnávat s tím, že sis to tam rozdával s mým starším bratrem.“
„Hm, když o tom teď přemýšlím... Chudák Lenka, co?“
„A mě nepolituješ?!“
„Ne. Ty jsi teplej. Navíc... Myslím, že sis docela rychle zvyknul. I když, když si vzpomenu, jak dlouho jsi kvůli tomu měl kecy...“
„Nezvyknul jsem si nikdy. Po fázi 'pomoc, potřebuju terapii' přišla rovnou fáze 'nechci poslouchat, jak s někým šuká, protože to, co oni mu dělají, mu chci dělat já'. Nutno říct, že ta byla horší. A kdyby to nedopadlo tak, jak to dopadlo, myslím, že bych touhle dobou na nějakou terapii taky docházel, protože by mi při pomyšlení na to, co tu vyvádíš s Vítkem, nejspíš přeskočilo.“
„Lásko, kdyby to nedopadlo tak, jak to dopadlo, s Vítkem bych dávno nebyl. A vlastně myslím, že bych tu terapii potřeboval taky, při představě, že jsem tě ztratil.“
„Ale prosím tě. Našel by sis někoho, s kým bys zapomněl.“
„To si myslíš? Nepovedlo se mi tě vyhnat z hlavy celý měsíce. Měsíce, chápeš to? Lehával jsem si sám do postele...“
„Sám?“
„Ha. Ha. Ha.“
„Promiň. Já vím. Zase tak často jsi tu nikoho na noc neměl.“
„Přesně tak. Prakticky denně jsem si lehal do postele, sám, a myslel na to, že chlap, kterýho chci, leží jen ve vedlejším pokoji, pár metrů ode mě, a spí, sám, beze mě... Nádhernej a dokonalej...“
„Nepřeháněj, Patri.“
„Nepřeháním. Ani v nejmenším.“
„Vždyť jsi nevěděl, jak vypadám, když spím.“
„Pamatuješ, jak jsem ti tehdy v noci ukradl lubrikant? Než jsem to udělal, snad pět minut jsem se na tebe díval.“
„Paťulko...“
„Byl jsi nádhernej. Pořád jsi nádhernej. Miluju se na tebe koukat, když spíš, víš to? A nemysli si, že bych si tě vyhnal z hlavy, kdybys tu nebyl.“
„Neměl bys mě na očích. To se zapomíná snáz.“
„A ty myslíš, že bys na mě zapomněl, Luky?“
„V žádným případě.“
„Tak vidíš.“
„Sakra... Taky to cejtíš, co? Že tohle... Že je to něco víc. Že je to takhle správný. Že ty a já...“
„Prostě máme bejt spolu? Že od začátku jsme měli bejt?“
„Že jsme na sebe čekali celej život. Přesně na sebe. Na svoji druhou půlku.“
„Luky, když jsi takhle romantickej, je to vážný.“
„Nepopírám, že je. Pojď ke mně.“
„Jsem u tebe.“
„Pojď blíž. Sedni si mi na klín. A obejmi mě. A dej mi pusu.“
„Hezounku...“
„Miluju tě, víš? Miluju.“
„A já tebe, Luky.“
„Nikdy jsem nemyslel, že někoho takovýho najdu, fakt ne. Někoho, kdo mě změní k lepšímu. Díky kterýmu dokážu bejt... takovej, jakej fakt JSEM.“
„A ne prudérní a pořádkumilovná sekretářka? Rádo se stalo.“
„Nemyslel jsem, že najdu někoho, s kým budu chtít strávit celej svůj život.“
„Hm, Lukášku...“
„Někoho, kdo mě skoro přiměje zapomenout na to, že ve vedlejším pokoji se pokouší spát moje ségra, která možná netouží slyšet, jak si užívám se svým chlapem.“
„Ale prosím tě. Tak hlasitej jsi nebyl. A já se fakt snažil krotit.“
„Zmínil jsem se někdy, že ty stěny jsou DOST tenký? Kolikrát jsem tě tam slyšel masturbovat.“
„Ale neslyšel jsi, čí jméno jsem sténal, když jsem se udělal. Naštěstí.“
„Spíš bohužel. Protože kdybych to slyšel...“
„No jo, já vím. Mohli jsme spolu bejt dávno, co?“
„Jo. A třeba už bysme i fakt byli manželé.“
„Hm... To je jedno. Však budeme. Brzo, Luky. Pár měsíců sem, pár měsíců tam... Hlavně, že to dopadlo dobře. A tu terapii nikdo z nás nepotřeboval.“
„Kromě mojí milovaný sestřičky.“
„To bude v pohodě. Já s ní promluvím. Vysvětlím jí to. Znáš to, ptáčci, včeličky...“
„Patriku, ona ví, co je to sex.“
„Očividně neví, co je to DOBREJ sex, když nechápe, že si ho někdo dokáže hlasitě užívat.“
„Patriku!“
„No jo, mlčím. A slibuju, že příště se budu krotit. Budu jako myška. Nic hlasitějšího než vzdychání ze mě nedostaneš. Spokojenej?“
„Naprosto spokojenej.“
„Doufám, že to 'příště' jen tak nenastane.“
„No... Asi ne. Když jsme Vánoce rozplánovali tak, jak jsme je rozplánovali. Na Štědrej večer pěkně doma...“
„Předem lituju sousedy, Luky.“
„Hm, jo, to já taky, lásko. Každopádně, pětadvacátýho u vašich ani šestadvacátýho u mojí mámy nenocujeme, takže... Jo. Asi si budeš muset počkat na to, až tu zase někdo bude přespávat.“
„Aleluja. Mezi náma, myslíš, že tvoji ségru napadlo, kolikrát jsem na tý posteli, na který spala, asi souložil?“
„Přece jsme koupili novou matraci. Na týhle jsi nesouložil ani jednou.“
„To ona ale neví.“
„Hm, to... Moment. Na týhle matraci jsi nesouložil ani jednou.“
„Ne, lásko.“
„A já taky ne.“
„No... Ne, lásko?“
„Jak se to stalo?“
„Já nevím. Prostě... se to stalo. Nějak jsme se nedostali k tomu, abysme tu novou matraci pokřtili. A tuším, že jsi říkal něco o tom, že když jsme koupili novou matraci, nemuseli bysme hned... Luky, co to děláš?“
„Beru tě do náruče.“
„Proč to děláš?“
„Víš, jak sis před pár dny stěžoval, když ses zvedal z toho koberečku před televizí, že teď už v tomhle bytě snad fakt není místo, kde jsme si to nerozdali?“
„Hm... Jo, na to si vzpomínám.“
„Když už nás, no, mě napadla ta nová matrace... Pojď to změnit, zrzounku.“
„Hádám, že pro návštěvy ale zůstaneme u toho, že je to nová a nepoužívaná matrace, co?“
„Ty jsi můj chytrej Paťulínek. Můj moc chytrej Paťulínek...“
„Lukáši, varuju tě. Jestli mě pustíš, tak tě-“
„Pustil jsem tě někdy? Nikdy. Otevři dveře, buď tak hodnej.“
„Ano, pane. Rozkaz, pane.“
„Pane? Jo, to se mi líbí. Myslím, že u toho bysme dneska mohli zůstat.“
„Postavíš mě na zem, abych mohl pokleknout?“
„Ne. Myslím, že bez toho se obejdu. Oslovení 'pane' bude stačit. Sakra.“
„Asi ty sousedy lituju už dneska. Ale jedna věc je docela fajn.“
„Jaká?“
„Mám pocit, že my dva rozhodně nikdy nebudeme potřebovat žádnou párovou terapii kvůli tomu, že nám to nebude klapat v posteli...“
*utírá si očička, právě se vrátila z Křidel Vánoc, děsná krávovina, ale sladký jak tureckej med obalenej v cukrový vatě a posypanej moučkovym cukrem* To je tak... *fňuk* Tak... TAK DOJEMNÝ! T_T Jak se mají rádi! Já chci taky někoho, kdo mě bude mít tak rád! Bůhůhůhůhů.
OdpovědětVymazatChudík ségra :D :D :D
OdpovědětVymazatI když by mi nevadilo být na jejím místě :D :D :D
Katka kdybych měla dva plyšáky hádej jak se budou jmenovat ... skvělé
OdpovědětVymazatNenávidím sladké povídky. Opravdu nenávidím. Jsem naprosto neromantický člověk. Tak jak je kruci možné, že se nad Lukášem a Patrikem tak rozplývám? *q* Jsou dokonalí.
OdpovědětVymazatYnat
Ja vlastne súhlasím so všetkým týmto :D
OdpovědětVymazatVidíš, čo s nami robíš? Ako nás meníš? :D
Oni jsou opravdu cukroušci. Velice sladké jako med:)
OdpovědětVymazatSladký díl to je pravda, ovšem protkaný tvým ostrovtipem :-) Super, už chceme další:-)!
OdpovědětVymazat