úterý 3. prosince 2013

„Ani na to nemysli.“

Vzhlédla jsem od notebooku a kousla se do rtu.
„Promiň. Na co přesně nemám myslet?“
„Ty víš,“ zavrčel. „Dneska se to už nestane. Žádné psaní. Máš spoustu práce.“
„A-ale...“
Mírně naklonil hlavu a pozvedl jedno obočí.
„Já poslouchám. Do toho. Vymysli si nějakou stupidní a naprosto nepřesvědčivou výmluvu.“

„Nechtěla jsem si vymýšlet výmluvy.“
„Lžeš.“
Vzdychla jsem a opřela se v křesle.
„Víš, měla jsem tě radši v tý minulý podobě. A řekla bych, že jsi v tý době byl i o dost výkonnější, nezdá se ti?“
„Když už se ptáš... nezdá,“ ušklíbl se. „To jen ty jsi kladla menší odpor.“
„Kdo tu klade odpor?“ zamračila jsem se. „Já rozhodně ne.“
„Ne? No JÁ netrávím hodiny a hodiny surfováním po internetu, pokud vím. Zlobíš mě.“
„Zlobí tě, že nepíšeme, a teď mi sám chceš psaní zakázat?“ zamrkala jsem. „Promiň, ale já myslela, že jsi o dost chytřejší. Tohle je naprosto nelogický.“
„Ale kdepak. Je to absolutně logické,“ zavrtěl hlavou. Posadil se na gauč a široce (a značně neupřímně) se usmál. „V uplynulých dnech jsi sice měla dost práce, ale ještě to nehořelo. Pár referátů, jedna seminárka, jeden projev, k čertu s tím. Uplynulo... pět dní, a ty jsi z toho udělala jen ten projev-“
„Do knihovny jdu až dneska!“ podotkla jsem.
„Jistě. Ovšem,“ přikývl. „A právě proto ode dneška nepíšeme.“
„A-ale... Ale... ALE!“ polkla jsem.
„Věř mi. Je to pro tvoje dobro.“
„Ale Ginger!“ kuňkla jsem.
„Kašlala jsi na ni víc jak týden už tak. Počká,“ pokrčil rameny.
„Patrik s Lukym? Další adventní díl? Věci na blog?“
„Samozřejmě, že to, co bude nutné, napíšeme,“ konstatoval. „Ale nic navíc. Dokud nebudeš mít sepsané ty práce, nic navíc.“
„Zešílím!“
„To jsem ochotný riskovat,“ zakřenil se.
„Jsi zlá, zlá, moc zlá Múza,“ frkla jsem. „Nesnáším tě.“
„Jsem přímo skvělá Múza,“ oponoval mi. „Starám se o tvé studijní výsledky. Pečuji o to, abys všechno zvládla, a zbytečně tě nerozptyluji psaním. Jsem Múza, o které se většině může jen zdát.“
„V nejhorších nočních můrách,“ zabručela jsem.
„Urážení se ti nesluší, drahoušku,“ zavrtěl hlavou a vstal z gauče. „Mimochodem, neměla by ses pomalu chystat na autobus?“
„A-ale...“
„A nekoktej pořád. Jsi spisovatelka. Kde je tvoje výřečnost?“ ušklíbl se. „Buď hodné děvče a jdi do sprchy.“
„Když mně se nechce. Úterky jsou hrozný...“ kousla jsem se do rtu.
„Já vím,“ přikývl. „Proto ti slibuji, že když budeš hodná, a když se budeš večer hodně nudit u české literatury devatenáctého století...“
„Budeme při tom semináři psát? Prosím, prosím, prosím!“
„Ano. Budeme,“ přikývl. „A měla by sis toho vážit. Bude to jedna z mála příležitostí, kdy v následujících týdnech budeš moct psát.“
„Teď jsi mi tu náladu zase zkazil,“ zamračila jsem se.
„Neboj. Já ti ji zase zvednu,“ mrkl. „Tak vzhůru do školy. Užij si to.“
Vzápětí zmizel.
Povzdychla jsem si a pomalu vstala z křesla. Tak teda do školy, no...

2 komentáře:

  1. Ne, jsi zlá, zlá, zlá Múza. Přímo ohavná, taky jednu takovou mám. Nedovolí mi cokoliv psát a to jen kvůli velkému testu z češtiny. Zrada!
    Navrhovala bych, abys svojí Múzičku ke spolupráci přinutila za pomoci ostrých předmětů, na to ty mrchy docela slyší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje ne. Moje se prostě vesele rozplyne... =D

      Vymazat