středa 3. září 2014

Mám chuť psát, ale vlastně nemám

(Ale jinak jsem psychicky absolutně v pořádku, fakt. Zeptejte se krále bramborových lidí.)

Tohle je další z (podezřele se množících) článků, co naprosto popírají všechny důvody, proč mám paralelně s tímhle blogem ještě jeden, soukromější. Protože je to zase jednou jen osobní výkec, co technicky vzato patří do deníčku (a tudíž na vedlejší blog), ale já mám neodbytnou potřebu napsat ho sem. Hodlám se vymluvit na to, že se týká psaní. A že možná bude mít i nějakou přidanou estetickou hodnotu, pakliže tedy budeme pokus o humor považovat za estetickou kategorii (což nepochybně můžeme), pročež toto vlastně můžeme považovat za text s rysy uměleckého stylu.

Taky začínáte mít pocit, že mi docela začíná chybět škola?


Každopádně, chtěla jsem mluvit o něčem trochu jiném, jak ostatně vypovídá už nadpis článku. O svých momentálně poněkud ambivalentních (jo, ROZHODNĚ mi chybí škola) pocitech týkajících se tvůrčího psaní. Možná si vzpomenete, jak jsem si tu nedávno stěžovala, že se mi vůbec, ale vůbec nechce psát. Od toho článku se situace trochu změnila. Bohužel jen na jedné frontě.

Uznávám, že tohle zní trochu zmateně. Hned vysvětlím, jak to myslím.

Osobně se na chuť k psaní dívám tak trochu jako na spojení dvou základních faktorů. Ten první je samotný pocit 'chtěla bych něco psát, chtěla bych tvořit'. Ten se projevuje nezávisle na tom, co právě děláte. Ten druhý je něco jako 'chci položit ruce na klávesnici a nechat příběh plynout'. Zkrátka tradiční rozdíl mezi 'chtěla bych' a 'chci'. To máte stejně jako s hubnutím, 'chtěla bych' je koukání na hubený holky a vzdychání, že tak vypadat nikdy nebudu, 'chci' je zvednout zadek s gauče a jít si zacvičit. A myslím, že nemusím říkat, na čem momentálně moje psaní ztroskotává.

Dobře, uznávám, že oproti předchozímu stavu je i 'chtěla bych' docela krok vpřed. (Ale je to taková Rimmerovská logika. "Ano, jsem nula. Ale vzhledem k mému zázemí... je nula pokrok.") Želbohu, tenhle krok vpřed je jaksi nedostačující, zdá se. Protože jen to, že 'bych měla chuť psát' za mě ještě níc nenapíše. Tím myslím... Nic z toho, co by ta chuť napsat chtěla.

Zní to moc komplikovaně? Asi to moc komplikované je. I'm sorry, I'm so sorry. (Vážně bych tuhle hlášku měla přestat používat, ale já si nemůžu pomoct...)

Víte, jsem asi trochu divná, ale je jedna věc, co ve mně dokáže vážně vyvolat chuť (myšleno 'chtěla bych' chuť) psát. Čtení o ostatních spisovatelích. Tedy, aspoň některých. Asi si teď říkáte, že jsem magor, a možná máte i pravdu. Ale já to myslím vážně. Momentálně mám rozečtenou knížku Christopher and His Kind, což je vlastně autobiografie Christophera Isherwooda z období mezi lety 1929 a 1939. A kdykoliv tam popisuje tvůrčí proces kolem tý a tý knížky, nebo to, jak ta a ta vyšla, tak já mám najednou neodolatelnou chuť sednout a začít taky něco psát. Jo, a taky jít a minimálně jednu další knížku od něj si objednat, ale to je naprosto vedlejší, ehm.

Potíž je v tom, že ta chuť prostě... přejde. Většinou docela rychle. Vždycky nejpozději ve chvíli, kdy otevřu editor s momentálně rozpracovaným příběhem a koukám na poslední řádky. Občas se přiměju něco málo naťukat, ale... No, nic moc to není. Možná bych se měla vrátit ke svým starým způsobům a zase jednou jít psát pěkně perem na papír. Mám tu pro ty účely hned několik vážně krásných sešitů v tvrdých deskách. Jenže se bojím, že ani to by nepomohlo, protože... 'Chtěla bych' je u mě silný, ale 'chci' se prostě nějak odmítá dostavit. A nevím, jestli bude prázdnej papír zrovna dvakrát motivující.

Možná jo. Z prázdnýho papíru se nedá tak snadno překliknout na fanarty na tumblru...

6 komentářů:

  1. No já bych psala ráda, ale král bramborových lidí mi to nedovolí. (Když už jsi s tím na začátku článku začala, tak tomu prostě nešlo odolat. :D Hlavně proto, že zrovna na tenhle díl jsem se včera dívala.)
    Ne, a teď vážně. Já už od pondělí nemám náladu absolutně na nic (a nesouvisí to s tím, že začala škola), jsem absolutně vyflusnutá a hlavně se kvůli jisté věci cítím fakt mizerně, a psaní je to poslední, čemu mám chuť se věnovat. Doufám, že to brzo přejde, protože v hlavě mám tolik nápadů, který by si zasloužily zpracovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A prosila jsi ho, klekla si na kolena... A plakala? =D (Mimochodem, ani netušíš, jak jsem ráda, že se našel někdo, kdo tu narážku chápe, fakt myslím, že jsem tě právě začala milovat.) =D
      Jinak, možná tě přepadla prostě... nějaká podzimní verze jarní únavy. Někdy prostě člověk holt nemá chuť a náladu psát. Ono to přejde, neboj... ;)

      Vymazat
  2. Nejsi magor, taky mám chut psát, když si čtu o někom, kdo píše. Ale ten pocit znám - chtěla bych psát. Nevím, co se to s námi děje, ale hooodně pisálku tenhle stav poslední dobou postihl.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, tak snad nás to všechny zase brzo přejde, než všichni přijdeme o rozum. =D A jsem ráda, že v tom nejsem sama, už jsem si přišla jako magor, že při zmínce o Christopherově psacím stroji mám chuť sedat za počítač... =D

      Vymazat
  3. Samozřejmě, že nevidím ráda, že se ti psát nechce (nebo chce i nechce :D), ale to asi žádný čtenář, jenže nemůžu jinak, než tiše přikyvovat. Taky jsem dnes měla záchvat "chci psát" a vydržel mi přesně do chvíle, než jsem zapnula počítač.
    Hlavně se nenuť, my počkáme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potíž je v tom, že když se nedonutím aspoň k něčemu, budu mít čím dál tím menší motivaci a čím dál tím menší vůli se donutit. Je to takovej začarovanej kruh. =/ Potřebovala bych, aby mi ten psací záchvat aspoň jednou vydržel... =D

      Vymazat