čtvrtek 4. června 2015

"Já jsem ale větší fanoušek než ty!"

Přiznávám bez mučení, že k tomuhle článku mě vyprovokoval komentář jednoho hrdinného anonyma pod minulým článkem. Dotyčným neznámým/neznámou (ono se to blbě poznává, když je jeden anonym) jsem byla upozorněna na to, že jsem jen pozér a rozhodně ne fanoušek komiksů, protože jich dost fyzicky nevlastním a mám shodou okolností ráda hrdiny, které má tak nějak rádo víc lidí. No, anonym sice má pod svým komentářem už poměrně rozsáhlou odpověď, ale mě ten jeho postoj přiměl k napsání tohoto zamyšlení. Ne snad proto, že bych se urazila, nebo tak něco, chraň bůh (libovolný, ideálně severský). Je mi u pozadí (a věřte mi, že to je hodně širokej prostor, ehm), co si o mně myslí někdo, kdo se neumí ani podepsat. Ale tenhle přístup mě vytáčí už dlouho, takže o tom něco napíšu, než zase vychladnu a zapomenu na to.


Víte, mám pocit, že snad každý fandom, do kterého se dostanu (kromě Zeměplochy, tam jsem to ještě snad nezaznamenala), obsahuje značné množství idiotů, kteří vám vmetou do tváře, že oni jsou mnohem větší fanoušci než vy, protože tohle a tamto, a vy že vlastně vůbec fanoušci nejste, protože tamto a tohle. Ideálně to provedou za použití většího množství sprostých slov a zvýšeného výskytu výrazu pozér. Řekněte mi, že to neznáte.

"Nemůžeš být Whovian, pokud jsi neviděl Classic Who!"
"Nejsi fanoušek ani moderního Doctora, pokud jsi přeskočil Devítku!"
(Ehm, lidi, já vás za to sice neodsoudím, ale fakt nepřeskakujte Devítku, o hodně přijedete.)
"Nejsi metalista, když se ti líbí Sabaton/Helloween/Edguy/(powermetalová banda dle vlastního výběru). Jediný slušný kapely jsou ty blackmetalový!"
"Nenosíš metalový trička pořád? Když si ho pak na koncert vezmeš na sebe, jsi jen pozér!"
"Slyšel jsi tuhle písničku poprvé ve filmu, zalíbila se ti a zamiloval sis zpěváka? Tak to mi ani neříkej!"
(Pst. Ballad of Dwight Fry.)
"Pokud ses ke komiksům dostal přes filmy od Marvelu, nejsi pravej fanoušek."
"Máš rád klasickou literaturu, ale nečetla jsi Jane Eyre? V tom případě s tebou nehodlám ztrácet čas."
"Nirvana, jo? Vsadím se, že tvoje nejoblíbenější album je Nevermind, co? Jasssně..."
"Jak to myslíš, že neumíš říct Raxacoricofallapatorius?!"

A tak pořád dokola...

Argumenty těchhle provokatérů jsou obvykle absolutně postavené na hlavu. Posuzovat to, jestli má někdo něco rád, podle toho, jak moc je o tom informovaný, kolik toho vlastní, kdy a proč s tím začal... Proč?

Víte, každý se svým koníčkem nějak začínal. Každý se mu věnuje s větším či menším zápalem. Každý má jiné prostředky k tomu, aby se mu mohl věnovat. Tak to prostě je. Lidi nemají stejné podmínky a život není fér. Nicméně, každý si někdy koupil ten první komiks, první cédéčko, první knížku, cokoliv. A spousta lidí, když začínala, začínala s něčím "mainstreamovějším", co by se jim po pár letech třeba už ani tak nelíbilo, protože se do té problematiky dostali 'hloub' a jejich vkus se změnil. (Já se k metalu dostala hlavně přes finské rockové skupiny, co byly před deseti lety "in". HIM? Negative? Zná to někdo? Prosím, řekněte, že jo. A Tarinko, ty se nepočítáš, promiň.) Potíž je v tom, že když někdo, kdo začíná s čímkoliv, narazí na kreténa, co ho za jeho názor seřve jako prvňáčka, je dost velká šance, že to dotyčného odradí a do hloubky už nikdy nepronikne, protože... No, proč se zdržovat někde, kde zjevně nejste vítáni, že? Někteří jedinci prostě zapomínají, že ani oni se nenarodili s perfektní znalostí fantasy/britských sitcomů/komiksů/ozdobných špendlíků osmnáctého století, ale že ji museli získat právě tak, jako se ji snaží získat ten, na kterém si zrovna upevňují svůj pocit nadřazenosti.

A vůbec... Co někomu dává právo posuzovat, jak moc má někdo (tím spíš někdo naprosto cizí) danou věc rád? Co je vlastně důkazem lásky, no? Encyklopedické znalosti dané věci? To, kolik předmětů, které se jí týkají, vlastníte? Nebo prostě dobrý pocit, který vám dává? Ale to poslední je důkaz jen pro vás, pro nikoho jiného, protože nikdo jiný vám do hlavy nevidí.

A to je přesně ono. Nikdo vám do hlavy nevidí. A stejně tak vy nevidíte do hlav ostatním. Tak jak se můžete snažit odhadovat míru něčí lásky podle absolutně povrchních rádoby důkazů? Jen se zamyslete. Řeknete někomu, kdo má jen jednu kočku, že nemá rád kočky? Řeknete slečně, že rozhodně nevěříte, že má ráda děti, protože sama ještě žádné nemá? Jsou to extrémní případy, ano, ale kolikrát jsou to právě ty, co vám podají důkaz o tom, jak je nějaká teorie nebetyčně pitomá. Protože...

Příklad ze života: Mám kamarádku. Kamarádka má ráda koně. V pubertě koně přímo milovala. Jenže má těžkou alergii a astma a prakticky se nemůže přiblížit k senu. Takže rozhodně nemůže koně vlastnit (nemluvě o tom, že by si to stejně nemohla finančně dovolit), ale nemůže na nich ani jezdit, jakkoli by chtěla. A teď se zamyslete: Řeknete, že nemá ráda koně, jen proto, že s nimi nemůže trávit čas?

Ono s těmi komiksy je to vlastně úplně stejné. Já prostě nemám čas v nich celé dny ležet. Čtu i další věci. Mám i další koníčky. Někdy taky musím psát. A nevlastním jich tolik, kolik bych chtěla, protože si to prostě finančně nemůžu dovolit. Každou chvíli projíždím svůj wishlist na Book Depository, koukám na ty ceny u Journey Into Mystery nebo u Siege nebo u Sandmana, koukám na ten stav 'momentálně nedostupný' u Invincible Iron Man: World's Most Wanted a říkám si, že jednou, jednou je v té knihovně mít budu. Jednou. Až si budu moct dovolit vyhodit za komiksovou knížku sedm stovek. Jenže zatím si to dovolit nemůžu, takže je maximálně tak stahuju a pak někdy, když se k tomu dostanu a mám náladu, čtu. (Kromě Agent of Asgard, toho čtu okamžitě, protože ten komiks miluju. A je mi jedno, jestli mě za to někdo odsoudí.) Jenže ve finále pro mě můžou ty komiksy, co přečtu, znamenat víc než pro toho, kdo má sice v hlavě celou Marvel Wiki, ale ve finále na všechno, co vyjde, jen nadává a hlásá, jak to před pár lety bylo lepší. Nevím. Do hlavy mu nevidím.

Ani nevím, co tímhle článkem sleduju. Nečekám, že jedinci, co se v něm třeba poznají, se svým chováním přestanou. Mám dojem, že je pro ně (tedy, pro jejich ega) moc důležité ujišťovat se, jak moc jsou důležití a jiní než ty ostatní ovce. Proto dělají stupidní vtipy na to, že Dymytry nejsou metal, vymýšlí výrazy jako Dweek, nebo prostě jen buzerují všechny, co se od nic buzerovat dají. Zkrátka dělají z fanouškovství soutěž, jejíž pravidla samozřejmě stanoví tak, aby oni sami vyhráli.

Možná prostě jen doufám, že mi někdo řekne, že jeho to taky štve a že nejsem jediný magor, co nerad vidí, když někdo ostatní bezdůvodně ponižuje...

8 komentářů:

  1. Pod tohle bych se podepsala. Napriklad ja miluji Doctora Who celym srdcem, ten serial me zachranil v jedne zivotni etape, nedam na nej dopustit - a pritom ho sjizdim teprve podruhe a rozhodne o nem nevim vsechno, neznam vsechny repliky nazpamet a z klasicke ery jsem videla jen prvnich par dilu. Obcas se kvuli podobnym lidem citim, ze nesmim ani davat najevo svou lasku, dokud nezkouknu a nebudu vedet uplne vse. Ale mam dost vlastniho uvedomeni, abych si delala, co me dela stastnou... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, tak teď mi naprosto mluvíš z duše. Taky abych se před fanouškama Classic Who pomalu nepřiznávala, že ten seriál miluju, i když mi taky několikrát v životě pomohl, protože pokud neznám Classic, tak podle nich prostě fanoušek nejsem. Ale prostě se vždycky u Clasicu na něčem seknu a musím se dokopat koukat dál, takže postupuju strašlivě pomalu. Momentálně jsem teprve na začátku druhý série. Měla bych pokračovat, ale...

      Vymazat
  2. Hehe, nad něčím podobným jsem se už jednou rozčilovala v jednom článku článku. Já jsem naštěstí na podobná individua moc nenarazila, ale když už se mi "poštěstilo", tak to fakt stálo za to.
    Jeden příklad za všechny - zbožňuju Florence + The Machine, i když je znám teprve dva roky. Nedávno jsem se přes internet bavila s jedním dalším fanouškem a zmínila jsem se, že tuhle skupinu neznám zase tak dlouho a on: "No jasně, objevila jsi je teprve po Ceremonials (druhé album), když už začali být populární, ale jsi hrozná fanynka, jásně. To je hrozný, tady už snad nejsou žádní opravdoví fanoušci!" Nebylo to přesně takhle, ale smysl byl stejný. Já to nechápu, to jako musíme znát skupinu už od začátků, abychom byli ti jediní a praví fandové? Tohle je na hlavu. (Mimoto, F+TM byli známí už před Ceremonials. :D) Stejně tak nevím o Florence všechno, mám sice o ní doma knížku, ale rozhodně neznám její životopis i pozpátku. Nemám pocit, že by to ze mě dělalo menšího fanouška.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tímhle přístupem by na metalový legendy museli chodit jedině fanoušci prakticky výhradně ve věku vystupujících interpretů. No, to by bylo zajímavý, nepochybně. =D Jako by nebylo jedno, kdy tu kapelu nebo cokoliv objevíš, nebo kolik faktů o tý věci znáš, přesně... =/

      Vymazat
  3. Souhlas! Jasně, někdy se docela divím, když fanoušci Harryho Pottera nebo třeba Stmívání (už mě to dneska přešlo, ale v době Rozbřesku jsem to měla fakt ráda) nečetli knihy, ale na druhou stranu, fandí prostě tomu filmovému. Když si vybírám nějakého autora, proč bych nemohla být nadšená z jedné z knížek, které jsem od něj přečetla, a mít ho ráda právě za tu jednu knížku? Proč bych si nemohla oblíbit zpěváka na základě jedné písničky, i když mě jeho další tvorba až zas tak nebere?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako, na jednu stranu to chápu, někomu ta filmová verze holt stačí, i když se o dost připravuje. I když musím říct, že já zas nemám ráda, když mi někdo řekne, že miluje Pána prstenů, ale knížky nečetl. Ne, že bych ho odsoudila, ale snažím se ho "nenápadně" přesvědčit, aby tomu dal aspoň šanci... =D

      Vymazat
  4. Přesně tak, ačkoliv... někdy lituji, že lidem ukáži kousek svého vesmíru. Jedné nové kamarádce jsem ukázala Doctora. Docela brzy na to začala psát ff. Nesnáším ff, přiznávám se, o to více mě štvalo, že viděla první tři série a už je psala. Ale přece ji za to nezabiji. Přestali jsme se bavit kvůli něčemu jinému a jediné, co mi to připomíná, je TARDIS, kterou namalovala mému příteli k Vánocům/narozeninám, zatímco já mu dala blbou knihu nebo čaj. TARDIS visí na zdi naproti postele, a tak se na ni velmi často dívám a říkám si: Bitch, to já budu jednou vlastnit napůl s ním knihovnu Zeměplochy, co mu ji každý rok rozšiřuji. :-D

    ozdobných špendlíků - pěkná reference!

    Upřímně se umím pro svoje oblíbené seriály, knihy, filmy nadchnout, ale nežiji tím. Když vidím fandom meme, tak zaplesám, ale... já nejsem opravdový fanoušek podle kritérií, myslím. Ale sama uvnitř sebe cítím, že nebýt těchto věcí, jsem ze třetiny prázdná. :-)

    Jinak mám ráda HIM a Edguy a Alici Cooperovou :-D. A kdysi jsem se nazývala metalistkou, ale nyní jsem prostě člověk, co má rád všehochuť. Ačkoliv sex bych mnohem raději za Led Zeppelin než za Bacha. :-D Ale Frank Sinatra maskuje taky dobře, alespoň si to namlouvám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdo se prostě snadno nadchne a snadno do něčeho zamiluje, no. =D Pár lidí už mi řeklo, že se jim něco sice občas líbí, ale nežijí tím. Já bych taky neřekla, že tím fanouškovstvím žiju, ale znamená to pro mě dost. Jasně, že mám i další život, ale... No, občas ráda zabíjím čas seriálem, filmem, knížkou... A holt mám ty věci asi radši než většina lidí, no. Ale můj život to není. =D

      Ehm, jinak, jde o to kterýho Bacha. Takovej Sebastian Bach není rozhodně k zahození... =D

      Vymazat