Dabing, nebo titulky?

Ano, vím, že není tak docela běžné, abych se k TT na blog.cz vyjadřovala nepovídkovým způsobem, ale když jsem viděla zrovna tohle téma, nemohla jsem si pomoct a prostě jsem pocítila silnou touhu o něm něco napsat... tak nějak normálně. Protože i kdybych se snad pokusila o povídku, řekla bych v ní přesně to, co hodlám říct teď, jen dialogovějším a možná kapku zajímavějším způsobem.

„Chceš dialogy? Můžeš je mít i takhle. Hele-“

„Múzáčku, broučku, ptala jsem se tě na něco?“

„Ehm...“

„Tak hezky tiše seď a tvař se, že tu nejsi, ano? Pracuju.“

„Chceš mi říct, že ode mě nechceš pomoct?“

„To jsem neřekla. Jen jsem řekla, ať laskavě mlčíš, mile se usmíváš a posíláš nápady jako hodná Múza.“

„Ale já NEJSEM... Ach, bože. Fajn. Takhle ti ten úsměv stačí?“

Pokud jde o otázku titulků a dabingu, můj postoj je naprosto jasný už mnoho let, a předpokládám, že se jen tak nezmění. Jsem pro titulky, vždycky a za každých okolností. Kdykoliv si můžu vybrat mezi původním zněním a dabingem, bez váhání sáhnu po původním znění. A to hned z několika důvodů.

Za prvé, jakkoliv je dabing dobrý (a přiznejme si to, zrovna tahle situace v posledních letech nastává spíš výjimečně), jen málokdy dokáže postihnout ty emoce, které do dané situace vložili původní herci. Vážně dobrým příkladem kvalitního dabingu jsou všechny původní řady Červeného trpaslíka, ale faktem je, že když je srovnáte s originálem, pořád najdete hned několik scén, které s dabingem buď mírně ztrácí vtip, nebo nabývají tak trochu jiné emocionální roviny. Teď si vezměte ty rozdíly, když je dabing mizerný...

Za druhé, hlasy herců. Nemůžu si pomoct, ale ty originální jsou takřka vždycky lepší. Zvlášť když si na hlas původního herce už tak trochu zvyknete, jen těžko se přenesete přes to, že hlas jeho dabéra je naprosto jiný. Jen se podívejte na Thora. Originál? Hluboký a zatraceně mužný hlas. Dabing? Naprosto průměrný a ničím nezajímavý mužský hlas. A Loki? V dabingu zní prostě... TEPLE, nemůžu si pomoct. Jediný případ, kdy mám nadabovaný hlas tak nějak radši než originální, je Desátý Doctor. Nemůžu si pomoct, ale Tennantův hlas mi prostě... nesedne. *připravuje se na to, že po ní začnete házet sonické šroubováky a banány*

Za třetí, a tenhle bod tak nějak souvisí s tím druhým, víte, koho máte za příslušným hlasem čekat. Nevím, jestli jsem s tímhle problémem jediná, ale když si kvůli dabingu seriálu k někomu zafixuju určitý hlas a pak ho slyším v jiném seriálu, očekávám, že tam bude herec z původního seriálu. Nemůžu si pomoct. Docela často třeba zvedám hlavu a hledám Hugha Laurieho. No jo, House...

Za čtvrté, i když to pro mě platí jen u anglických filmů a seriálů, zlepšování se v daném jazyce. Říkám to pořád, chcete se naučit číst anglicky? Tak anglicky čtěte. Chcete se naučit mluvit a rozumět mluvenému slovu? Koukejte se na filmy v angličtině a poslouchejte. Vážně, není lepší způsob, jak se naučit pořádně rozumět, než poslouchat. A nejdřív chytíte třeba každé páté slovo, pak každé čtvrté... Pak si najednou, díky překladu, začnete uvědomovat, že rozumíte většině věty. Uslyšíte nějakou novou formulaci a zapamatujete si ji. Po nějakém čase si třeba najdete titulky v angličtině a budete číst prostě jen to, co slyšíte. (Tenhle postup vřele doporučuju, mimochodem, pokud je tedy vaše angličtina už trochu pokročilejší.) A nakonec zjistíte, že ty titulky vlastně ani tak docela nepotřebujete, protože rozumíte většině toho, o čem se mluví.

Ano, vážně mám originální znění s titulky (i bez nich) radši než dabing. Tedy, jinak. Když danou věc nejdřív vidím dabovanou, když si na ni tak zvyknu, nemám s ní v té formě problém. Červený trpaslík, Pán prstenů... Dabing mi přijde naprosto přirozený. (Jestli ono to nebude tím, že oboje znám v dabingu skoro nazpaměť, ehm.) Ale i Doctora Who, na jehož dabing všichni nadávají, zvládám docela slušně.

Ale když vidím nejdřív ten originál a zapamatuju si ho, s dabovanou verzí vás nejspíš prohodím oknem. Nedokážu se na to dívat, nedokážu poslouchat ty naprosto odlišné hlasy. Slyším každou drobnou chybičku, každou odchylku od originálu. Mrtvá nevěsta, Sweeney Todd, Vrána, ale i nové díly Červeného trpaslíka... Jen pár příkladů toho, co v dabingu nerozdýchám. A někdy mě to váźně štve, jelikož bych se na ten film třeba i ráda podívala, když už ho dávají v televizi, ale... Ne. Nejde to.

A musím říct, že mě vážně štve současný přístup kin. Vyloženě mě točí to, jak moc dávají, aspoň u 'větších' filmů, přednost dabovaným verzím před otitulkovanými. Za mých mladých let (jakkoliv to zní hrozně) se dabovaly maximálně tak pohádky a Harry Potter. Když jsem chodila na Pána Prstenů, dabovaná verze v nabídce nebyla, dabing vznikal až pro DVD a kazety. (Ano, řekla jsem kazety. Doufám, že nejsem jediná, kdo si je pamatuje. Protože moje videokazety s Pánem Prstenů pořád stojí na poličce. A každá z nich stála čtyři stovky.) Když se podívám na nabídku kin teď... Thor se hraje v Cinestaru ve dvou sálech. Dabovaný čtyřikrát denně. V původním znění jednou. Jasně si vzpomínám, že s prvním dílem Hobita byla situace naprosto stejná. To, a šílený večerní čas, ve kterém se tak hrál, způsobilo, že jsem jedničku Hobita viděla až letos v červnu, kdy jsem ji ve verzi s titulky objevila v menším kině.

Jen tak mezi řečí, řádka těch menších, lokálních kin, jak jsem koukala, sáhne rovnou po verzi dabované, a tu s titulky neuvádí. Super, ne?

Samozřejmě, že dobře znám argumenty lidí, co preferují dabované verze filmů. Nestíhají číst titulky, nebo jsou na to prostě moc líní. Mají pocit, že když se budou zaměřovat na čtení titulků, nebudou stíhat vnímat film jako takový a něco podstatného jim uteče. Jistě, já to chápu, tyhle obavy jsem měla taky. Někdy ve dvanácti letech.

A upřímně, i v těch dvanácti jsem titulky číst zvládala a stíhala. A ne, neutíkalo mi nic TAK podstatného z toho, co se dělo na zbytku plátna. A i kdyby, pořád je tu ten tip, že když se v něčem chcete zlepšit, prostě to musíte trénovat. Věřte mi, čím víc filmů s titulky uvidíte, tím snáz ty titulky budete stíhat číst.

Zatraceně, i můj dyslektický bratr se naučil stíhat. Takže mi řekněte, vážně to nedokážete, nebo se vám prostě jen NECHCE?

A nezdá se vám, že když neslyšíte původní hlasy, tón, intonaci a přízvuk herců, přicházíte o trochu víc, než když nevidíte, že v dané scéně slavnostně pozvedne skleničku?

Já myslím, že ano...

„A vůbec to nesouvisí s tím, že naprosto žereš hlas a přízvuk Devítky, co?“

„Ticho tam.“

„Lots of planets have a north.“

„Já tě praštím.“

„Tak se přiznej. Už ani nevíš, jak zněl v dabingu, ale Ecclestonův pravej hlas nedostaneš z hlavy, i kdyby sis rozkrájela mozek na malinký kousíčky.“

„Tralalá, neslyším tě...“

„Já tě viděl. A SLYŠEL. Když jsi poznala jeho hlas v traileru k Thorovi, v tom jediným slově, kde zněl přesně tak, jak měl...“

„Fajn. Přiznávám. Přiznávám, jasno?!“

„Fantastic. Absolutely fantastic.“

„Ty chceš zase roubík, že jo?“