9 – Snídaně

Až budou tyhle řádky zveřejněny, já už tu nebudu. (Budu totiž sedět na zadku v učebně a nejspíš nebudu mít daleko k rozepsání přijímacích testů na druhej obor.) No, buď jsem tu kapitolu mohla hodit v půl osmý ráno, nebo ji nastavit, nebo byste si na ni mohli počkat až do těch zhruba dvou, tří, kdy dneska dorazím domů. Vidíte, co jsem si vybrala.

Tak, teď k organizačním věcem. S námětem na příští kapitolu jste mě 'poslechli' a zvolili Nádobí. Doufám, že toho nebudete litovat, chicht. Na hlasování o přespříští téma pro vás žádnej tip nemám, takže prostě hlasujte podle vlastního nejlepšího vědomí a svědomí. Jsem vážně zvědavá.

A teď už si užijte Snídani... =)

„Lukáši, jdu do pekárny, mám ti koupit něco k snídani?“
„...“
„Lukáši?“
„...“
„Ptám se, jestli ti mám koupit v pekárně něco k snídani.“
„!!!“
„Takže se mnou pořád nemluvíš?“
„...“
„Ale no tak, vážně. To se teď budeme navzájem ignorovat?“
„...“
„Alice Cooper oznámil, že od nynějška bude nosit už jen růžovou a na koncertech jezdit po pódiu na poníkovi?“
„Kristepane.“
„Ha! Mluvíš!“
„Aby ne. Takový rouhání se přece nedá přejít mlčením!“
„Naše milá paní sousedka by s tebou nepochybně dlouze diskutovala o tom, jestli bylo rouhání to, co jsem řekl já, nebo to tvoje 'kristepane'.“
„Naše milá paní sousedka by nediskutovala, ta by mě maximálně přetáhla Biblí.“
„A nezakazuje Bible používat Bibli jako zbraň?“
„Myslím, že když to ta baba obhájí tím, že se pokoušela bránit a šířit svoji víru, mohlo by to projít. Něco jako taková malá soukromá křížová výprava.“
„A myslíš, že by ji vedla jen proti tobě, nebo by ji rozšířila i na mě?“
„Bojíš se o svou hříšnou prdel?“
„Tak trochu.“
„Klid. Myslím, že žádnou křížovou výpravu na nejbližší dobu neplánuje. I když, mohl bych to před ní nadhodit, až tu zase bude ten blonďatej bastard. Mohl bys zařídit, aby přišel v černým a měl aspoň jeden stahovák? Mohl bych jí říct, že je teplej A satanista. Při troše štěstí by sbalila ještě tu, co bydlí pod ní, a společně by ho upálily.“
„Víš co? Možná jsem byl radši, když jsi nemluvil.“
„Ten pocit je vzájemný, můj milý zrzounku.“
„...“
„Co? Přestáváš se mnou pro změnu mluvit ty? ALELUJA.“
„To by se ti líbilo, co? Ne, já s tebou MLUVÍM.“
„I když jsem ošklivej a zlej bastard, co se ti vyspal s přítelem?“
„O co ti jde, Lukáši?“
„O tu tichou domácnost, co jsme tu měli poslední tejden. Docela mi vyhovovala, věříš?“
„Ale mně ne. Už mě to nebaví. Potřebuju společenskou interakci.“
„Víš, je to trochu zvláštní, že najednou dolejzáš TY. A abych se přiznal, tak i vcelku... osvěžující.“
„Já nedolejzám.“
„Ne, ovšem, že ne.“
„Uvědomuješ si, Lukáši, že já jsem ten, co má právo na tebe bejt naštvanej? Ne naopak. Ty nemáš PROČ se rozčilovat. To, že zase spím s Vítkem, je čistě jen moje věc.“
„Spíš? Ty s ním jen SPÍŠ? Nechodíš?!“
„Proč se tváříš tak, jak se tváříš?“
„Jak?“
„Jako bys... Ne, teď se tváříš zas standardně otráveně.“
„Tak spíš s ním, nebo chodíš?“
„Spím, chodím, vždyť je to fuk, ne? Nebo zkoumáš, jestli si to s ním můžeš zase jít rozdat? Protože to nemůžeš, to ti říkám rovnou.“
„Patriku, radši bych se vyspal se svojí bejvalou šéfovou než znova s Vítkem. Radši bych se vyspal i s tím bastardem Martinem!“
„Najednou.“
„...“
„Tohle odmítáš komentovat, co?“
„...“
„Fajn. Jak si přeješ. Takže žádnou snídani z pekárny nechceš?“
„Ne, z pekárny nic nechci.“
„Ach. A odněkud jinud?“
„Hm... Jo. Můžeš mi v trafice koupit krabičku cigaret.“
„!!!“
„Co tak koukáš?“
„Luky, ty nekouříš. Nikdy jsi nekouřil! Teda, cigarety.“
„Omyl, Patriku. Kouřil jsem od svejch sedmnácti do svejch dvaadvaceti, pak jsem s tím za cenu přibrání deseti kil přestal. Teda, s kouřením cigaret. S tím druhým jsem nepřestal... No, vlastně taky od těch sedmnácti. Zhruba.“
„Deseti kil?!“
„Je zajímavý sledovat, jaký informace považuješ za důležitý. Ano, přibral jsem deset kilo. Pak jsem začal cvičit a zase je shodil. Teď z nich nemám na sobě ani deko. Pochopeno?“
„Luky, ty chceš zase začít kouřit?“
„No, kdybych nechtěl, asi tě nežádám, abys mi koupil cigarety, že?“
„Proč chceš začít kouřit?“
„Proč jsi tak příšerně zvědavej?“
„Nevím, asi to bude po mámě.“
„Tak nebuď zvědavej a prostě mi ty cigarety kup.“
„Ani mě nehne!“
„Fajn. Tak já si pro ně pak skočím sám. Nebo rovnou. Ať můžu pozérsky posnídat kafe a cigáro.“
„Seď a ANI SE NEHNI!“
„!!!“
„Hodnej Lukáš.“
„V-víš, že z tebe právě chvíli šel... docela strach?“
„Ano. Vím. To víš, to jsme my zrzci. A zrzky. Umíme bejt sladký a rozkošný a sexy a naprosto neškodný, ale zkus nás NAŠTVAT...“
„Já už tě naštval dávno, ale zatím z tebe nikdy nešel až TAKOVEJ strach.“
„Výborně. V budoucnu se budu víc snažit. Aspoň do tý doby, než se odstěhuju, ovšem.“
„...“
„ANO?“
„N-nic. Chápu to tak, že asi kouřit nezačnu, co?“
„Správně. Ani to nezkoušej. Já to totiž poznám. A mezi náma, stejně na to nemáš. Ta baba v trafice se netváří, že bys jí mohl platit způsobem, jakým platíš za nájem.“
„Chmpf.“
„Tak co, chceš něco k tý snídani?“
„Nejsem si jistej, jestli mám na něco z pekárny. Možná suchej rohlík.“
„...“
„???“
„Něco se skořicí nebo něco s čokoládou?“
„Říkám ti, že-“
„Fajn. Něco se skořicí A něco s čokoládou.“
„Patriku, zase neposloucháš. Já říkám-“
„Vrátím se tak za dvacet minut.“