„Nechce to zas nějakou povídku?“

„!!!“
„Co je? Koukáš, jako bys viděla ducha.“
„Neprosila jsem tě už párkrát, abys mi tohle nedělal?!“
Múza se pozvolna přesune vedle mě, na tváři výraz absolutní nevinnosti.
„Myslíš to zjevování se za tebou a promlouvání na tebe, když jsi zrovna zabraná do jinejch činností? To ještě platí?“ zamrká sladce.
„Zatraceně dobře víš, že ANO!“ frknu. „Nebo myslíš, že jen tak přestanu bejt lekavá?!“
„To by mě v životě nenapadlo.“

„Jsi příšerná Múza, víš to?“
„Hm... Možná?“ zaculí se a ve vzduchu se otočí vzhůru nohama. „Mohl bych ti dodat nějakou normální a nudnou, kdybys chtěla.“
„Chci!“ vyhrknu.
„Ne, nechceš,“ zavrtí hlavou. „Tak co? Nechtělo by to zase nějakou povídku? Víš, tví čtenáři po ní už přímo... hladoví.“
„Děláš si ze mě legraci?“
„Já?“
„Ano, ty. Kde... Kde vůbec bereš tu DRZOST říkat mi, že čtenáři hladoví po povídce, když jsi mě už skoro měsíc nenechal žádnou napsat?!“
„E...hm.“
Se širokým úsměvem nenápadně odpluje je stropu. Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí.
„Vážně. Kde je nějakej nápad, no? Pokud vím, už nějakou dobu mi v hlavě žádnej nepřistál.“
„To není tak docela pravda. Před dvěma týdny-“
„Jasně, dopoledne! Ale pokud si vzpomínáš, to jsem se učila a dopoledne jsem nemohla psát. A víš, co jsi mě donutil psát večer?“
„Ehm... Nebyla to náhodou Upířina?“
„NÁHODOU byla.“
Na jeho tváři je zřetelně vidět, jak lituje skutečnosti, že strop není ještě o něco výš.
„Ale mezi náma, tu už máš dávno dopsanou. A od tý doby-“
„Od tý doby mě nutíš psát jistou JINOU delší věc. Denně. A bližší inspiraci na tu povídku ses mi už přihrát neobtěžoval!“
„No, víš, ono jaksi, ehm...“
„Ano?“
„No jo, máš pravdu.“
„Vidíš.“
Múza se nejistě podrbe za uchem a ještě nejistěji klesne o pár centimetrů níž.
„Zabiješ mě, když řeknu, že teď nějak nemám na povídky nápady?“ zeptá se opatrně.
„Ne, nezabiju,“ pousměju se. „Mě stejně tak nějak baví psát spíš ty delší věci.“
„Proč jen mám dojem, že tohle čtenáři neuslyší zrovna rádi?“
„Asi ne. Holt musíme doufat, že to aspoň... pochopí. Aspoň do tý doby, než JEDEN nebo druhej z nás dostane chuť se k povídkám pořádně vrátit.“
„No jo, no jo, chápu narážku,“ frkne. „Než začnu zase přihrávat nápady, co by tě odtrhly od těch delších věcí, co?“
„Chytrá Múzička,“ kývnu.
„Hele, a nemohlo by ty čtenáře třeba uspokojit, že vlastně pracuješ na knížkách, čili na něčem... větším, co budou číst mnohem dýl než nějakejch pár povídek, ehm?“
„A proč se ptáš mě? Jich se zeptej!“
„Já? Dovol? Múzy mluví s autory, ne se čtenáři! Kam by to zašlo, kdyby se MÚZA obracela na-“
„Když jsme u toho, je už po pátý odpoledne. Kde jsou moje nápady na dnešní deníkový zápisky?“ pozvednu obočí.
„Éhm...“ ošije se. „Necháme si to psaní na večer? V tomhle vedru se vůbec nedá pracovat. Teda, dalo by se, pokud bys měla nějakou zmrzlinu, ledový kafe, studenej džus, tak něco.“
„Jsi příšerná a značně neschopná Múza, víš to?“
„Možná?“ kousne se do rtu. „Maj i neschopná Múzy nárok na ledový kafe?“
„No jo, prosím tě, už jdu...