středa 12. června 2013

Díl devátý – Jak se nezamotat do vlastního příběhu

Tak jo, ruce nahoru, komu se to už někdy při psaní stalo. To si takhle spokojeně datlujete, naprosto zabraní do příběhu, když tu najednou...

Počkat, a jaký že to má mít oči?“
Jak se, sakra, jmenoval ten kluk, co si ho Jáchym opíral o zeď chaty?“
A jak se jmenuje Jáchymova máma?“
Kolik je Davidově sestře?“
A kdy že to má jeho otec jet na tu služební cestu, zatraceně?!“


Libovolná z těchto otázek je zpravidla následována zoufalým hledáním v už napsaném textu a usilovnými pokusy vzpomenout si, kdy jste, k čertu, zrovna tuhle informaci poprvé zmiňovali a kde ji tudíž nejspíš nejlíp najdete. Pátrání je samozřejmě těžší s každou další napsanou stránkou textu. (Schválně, zkuste si na víc jak stovce stran A4 najít, jestli jste už někdy zmínili barvu očí toho mladého upíra, nebo jestli si ji můžete vymyslet až teď.)

V momentě, kdy píšete rozsáhlejší dílo s větším množstvím postav, je absolutně normální, a v tomhle mi věřte, mít v hlavě pořádný bordel v tom, kdo je kdo. Není v lidských silách si u každé postavy krom jména a charakterových vlastností (jelikož to vás při psaní zajímá asi nejvíc) pamatovat i (někdy značně nedůležitý) každý detail vzhledu a kompletní životopis. A je to naprosto v pořádku.

Možná si říkáte, že v tom případě není zase takový problém, když občas nějakou drobnou reálii lehounce pozměníte, čistě omylem, přirozeně. No, mám pro vás špatnou zprávu. To, co si v příběhu vy neuvědomíte, to si někdo, kdo se do knížky vážně 'zažere', uvědomí dost jasně. Čtenáři mají v mnoha ohledech lepší paměť než autoři. Nevěříte? Dám vám příklad.

Máme tu skvělou Nightrunners sérii od Lynn Flewelling. Hned v prvním díle (Luck in the Shadows, česky jako Štěstí ve stínech) je zmiňováno, že otec jednoho z hlavních hrdinů (Aleka) zemřel na tuberkulózu, několik měsíců před začátkem první knihy. Ve čtyřce (Shadows Return, česky, pokud vím, zatím nevyšlo) ovšem najednou umírá po mučení ve vězení, ze kterého Alekovi na začátku pomohl utéct druhý z hlavních hrdinů (Seregil), neboli jen den nebo dva předtím, než se naši dva drazí budoucí talímenios poprvé setkali. Což je docela zásadní rozdíl. A čtenáři si co? Správně. Všimli.

A věřte, že si všimnou i té lehké změny barvy očí nebo vlasů, když se to bude týkat hlavnějších postav. Mám ne zrovna malý seznam drobných i podstatně větších kiksů, kterých se dopustila právě Lynn Flewelling. (Občas i v rámci jednoho dílu. Nebo jedné scény. Thero, který nikam neodešel, ale najednou na té zahradě prostě NENÍ, budiž příkladem za všechny.) Ale jak zabránit tomu, aby si případní fanoušci vaší knihy taky tvořili takové seznamy?

Pokud nemáte vážně sloní paměť, obávám se, že máte jen jednu možnost. Schválně, jestli to uhodnete. Jsou to...

POZNÁMKY, POZNÁMKY, POZNÁMKY.

Už jsem vám to doporučovala několikrát. A ne, nehodlám přestat. Protože pokud chcete psát, musíte se smířit s tím, že poznámky prostě potřebujete.

Neříkám, že si pro každou svoji postavu máte vyhradit stránku velikosti A4 a celou ji hustě popsat hrdinovým životopisem. I když to udělat můžete, samozřejmě, pokud vám to tak bude vyhovovat. Ale pár bodů se základními fakty (jako barva vlasů, očí, věk, výraznější povahové rysy a zvláštní znamení) by to chtělo. Stejně tak sepsání pár odstavečků o její minulosti (respektive těch částí, které hodláte v příběhu zmínit) vás nezabije. A přirozeně, když pak během psaní nečekaně vymyslíte něco nového a máte pocit, že se k tomu budete chtít ještě vrátit, radši to na ten papír přihoďte. Jen tak pro jistotu. Stejně tak si zaznamenávejte důležitější události, co se v příběhu už udály/mají se udát. Proč? Protože vaše paměť není dokonalá, i když si to o ní můžete myslet.

Samozřejmě, že si ony poznámky nemusíte nutně dělat jen na fyzický kus papíru. Stejně tak vám poslouží soubor v libovolném textovém editoru. Případně můžete použít korkovou nástěnku, špendlíky a hromadu malých lístečků. Nebo příhodný kus nábytku a samolepicí poznámkové bločky. Je jen na vás, co vám bude vyhovovat. Ale vážně si poznámky v nějaké formě zaveďte.

A pak, až se začnete do příběhu zamotávat (a přiznejme si, stává se to i těm nejlepším z nás), stačí jeden pohled, abyste hned věděli, na čem jste, potažmo na čem MÁTE být.

Nepomůže vám to jen s jedinou věcí. S oslovováním Eliáše 'Andreasi' jen proto, že váš mozek už se nachází o pár scén dál.“
A čí je to asi vina, hm?“
Zase chceš obviňovat svou naprosto nevinnou Múzu?“
Nevinnou?!“
Hele, nekoukej na mě takhle. Máš prostě psát rychlejc!“

Tak, pro dnešek končíme. Příště se podíváme na zoubek tématu, na které nejspíš už nějakou chvíli čekáte, neboli na udržení motivace ke psaní. Těšte se.

5 komentářů:

  1. Já jsem takový poznámkový fanatista :D Dělám si poznámky o postavách - a o nich hned dvakrát -, o ději, o prostředí (můj příběh se odehrává ve vymyšleném fantasy světě) a mám dokonce i sepsanou časovou linku. Když píšu, musí to občas vypadat vážně zajímavě, protože mám otevřeno zhruba pět souborů Wordu. Nehledě na to, že ty moje poznámky na pohled vypadají dost hrozně, poněvadž já mám tendenci ty důležité věci zvýrazňovat, přičemž všechny ty informace považuju za důležité, takže text je pak mnohem barevnější než duhová vlajka :D

    Jo a taky hodiny prohledávám internet a hledám fotky lidí, kteří se dost podobají mým postavám. Mě osobně to vážně hodně pomáhá. Například Baite Roa vypadá jak David Hyde Pierce. Ale to jsem odbočila. No, celý tento komentář je jedno velké odbočení. :D Nicméně jsem se chtěla zeptat, jestli taky hledáš na netu lidi podobné tvým postavám nebo je máš jenom vysněné v hlavě?
    (za ten dlouhý komentář se omlouvám)

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že se mi to s tím hledáním stalo už mockrát... a to jsem byla jenom u 5. kapitoly jednoho příběhu. :) Budu si muset vést nějaké podrobnější poznámky. :D

    OdpovědětVymazat
  3. No jo, to jsem si takhle jednou vesele psala, vraha jsem pojmenovala Green a oběť White. A o pár stránek později, hups, Green křičí, když ho White vraždí...

    OdpovědětVymazat
  4. Dostala jsem nápad na skvělý příběh, ale docela složitý. To bylo poprvé, co jsem si právě začala dělat poznámky a životopisy postav, abych se někde nesekla... :D

    OdpovědětVymazat
  5. Ja som si dlho poznámky nerobila. Príbeh mám síce dosť zložitý, ale mala som v hlave celkom dobrý poriadok, až kým som sa nedostala na koniec. A trochu som mala problém aj s tým, že som furt rozmýšľala o vlastnom svete a nič iné ma nezaujímalo. V hlave mi už potom nezostalo miesto pre iné veci, takže som sa nakoniec k tým poznámkam dostala aj ja. No mám v nich asi väčší bordel ako v hlave. Mám zapísaný jeden celý zošit a v zložke s príbehom v počítači mám dokopy 800 súborov. Najnovšiu verziu môjho príbehu by tam nikto nikdy v živote nenašiel.

    OdpovědětVymazat