Díl devátý – Jak se nezamotat do vlastního příběhu

Tak jo, ruce nahoru, komu se to už někdy při psaní stalo. To si takhle spokojeně datlujete, naprosto zabraní do příběhu, když tu najednou...

„Počkat, a jaký že to má mít oči?“

„Jak se, sakra, jmenoval ten kluk, co si ho Jáchym opíral o zeď chaty?“

„A jak se jmenuje Jáchymova máma?“

„Kolik je Davidově sestře?“

„A kdy že to má jeho otec jet na tu služební cestu, zatraceně?!“

Libovolná z těchto otázek je zpravidla následována zoufalým hledáním v už napsaném textu a usilovnými pokusy vzpomenout si, kdy jste, k čertu, zrovna tuhle informaci poprvé zmiňovali a kde ji tudíž nejspíš nejlíp najdete. Pátrání je samozřejmě těžší s každou další napsanou stránkou textu. (Schválně, zkuste si na víc jak stovce stran A4 najít, jestli jste už někdy zmínili barvu očí toho mladého upíra, nebo jestli si ji můžete vymyslet až teď.)

V momentě, kdy píšete rozsáhlejší dílo s větším množstvím postav, je absolutně normální, a v tomhle mi věřte, mít v hlavě pořádný bordel v tom, kdo je kdo. Není v lidských silách si u každé postavy krom jména a charakterových vlastností (jelikož to vás při psaní zajímá asi nejvíc) pamatovat i (někdy značně nedůležitý) každý detail vzhledu a kompletní životopis. A je to naprosto v pořádku.

Možná si říkáte, že v tom případě není zase takový problém, když občas nějakou drobnou reálii lehounce pozměníte, čistě omylem, přirozeně. No, mám pro vás špatnou zprávu. To, co si v příběhu vy neuvědomíte, to si někdo, kdo se do knížky vážně 'zažere', uvědomí dost jasně. Čtenáři mají v mnoha ohledech lepší paměť než autoři. Nevěříte? Dám vám příklad.

Máme tu skvělou Nightrunners sérii od Lynn Flewelling. Hned v prvním díle (Luck in the Shadows, česky jako Štěstí ve stínech) je zmiňováno, že otec jednoho z hlavních hrdinů (Aleka) zemřel na tuberkulózu, několik měsíců před začátkem první knihy. Ve čtyřce (Shadows Return, česky, pokud vím, zatím nevyšlo) ovšem najednou umírá po mučení ve vězení, ze kterého Alekovi na začátku pomohl utéct druhý z hlavních hrdinů (Seregil), neboli jen den nebo dva předtím, než se naši dva drazí budoucí talímenios poprvé setkali. Což je docela zásadní rozdíl. A čtenáři si co? Správně. Všimli.

A věřte, že si všimnou i té lehké změny barvy očí nebo vlasů, když se to bude týkat hlavnějších postav. Mám ne zrovna malý seznam drobných i podstatně větších kiksů, kterých se dopustila právě Lynn Flewelling. (Občas i v rámci jednoho dílu. Nebo jedné scény. Thero, který nikam neodešel, ale najednou na té zahradě prostě NENÍ, budiž příkladem za všechny.) Ale jak zabránit tomu, aby si případní fanoušci vaší knihy taky tvořili takové seznamy?

Pokud nemáte vážně sloní paměť, obávám se, že máte jen jednu možnost. Schválně, jestli to uhodnete. Jsou to...

POZNÁMKY, POZNÁMKY, POZNÁMKY.

Už jsem vám to doporučovala několikrát. A ne, nehodlám přestat. Protože pokud chcete psát, musíte se smířit s tím, že poznámky prostě potřebujete.

Neříkám, že si pro každou svoji postavu máte vyhradit stránku velikosti A4 a celou ji hustě popsat hrdinovým životopisem. I když to udělat můžete, samozřejmě, pokud vám to tak bude vyhovovat. Ale pár bodů se základními fakty (jako barva vlasů, očí, věk, výraznější povahové rysy a zvláštní znamení) by to chtělo. Stejně tak sepsání pár odstavečků o její minulosti (respektive těch částí, které hodláte v příběhu zmínit) vás nezabije. A přirozeně, když pak během psaní nečekaně vymyslíte něco nového a máte pocit, že se k tomu budete chtít ještě vrátit, radši to na ten papír přihoďte. Jen tak pro jistotu. Stejně tak si zaznamenávejte důležitější události, co se v příběhu už udály/mají se udát. Proč? Protože vaše paměť není dokonalá, i když si to o ní můžete myslet.

Samozřejmě, že si ony poznámky nemusíte nutně dělat jen na fyzický kus papíru. Stejně tak vám poslouží soubor v libovolném textovém editoru. Případně můžete použít korkovou nástěnku, špendlíky a hromadu malých lístečků. Nebo příhodný kus nábytku a samolepicí poznámkové bločky. Je jen na vás, co vám bude vyhovovat. Ale vážně si poznámky v nějaké formě zaveďte.

A pak, až se začnete do příběhu zamotávat (a přiznejme si, stává se to i těm nejlepším z nás), stačí jeden pohled, abyste hned věděli, na čem jste, potažmo na čem MÁTE být.

„Nepomůže vám to jen s jedinou věcí. S oslovováním Eliáše 'Andreasi' jen proto, že váš mozek už se nachází o pár scén dál.“

„A čí je to asi vina, hm?“

„Zase chceš obviňovat svou naprosto nevinnou Múzu?“

„Nevinnou?!“

„Hele, nekoukej na mě takhle. Máš prostě psát rychlejc!“

Tak, pro dnešek končíme. Příště se podíváme na zoubek tématu, na které nejspíš už nějakou chvíli čekáte, neboli na udržení motivace ke psaní. Těšte se.