11 – Prsten

To máme ale vedro, co? Ehm, chápu, tohle byl kapku lacinej způsob, jak začít. A nedivila bych se vám, kdybyste mě chtěli zlikvidovat za to, že vám to teplo ještě připomínám. Ehm, promiňte? Snad vás následující díl Patrika a Lukáše aspoň trochu rozptýlí.

Ale nejdřív tradiční technické záležitosti. Na příští týden jste si poměrně jednoznačně odhlasovali téma Jeptiška. Což mě nejdřív nepotěšilo, ale když o tom tak přemýšlím, vlastně mi to slušně hraje do karet. *nenápadně si píská* Samozřejmě, že už teď můžete hlasovat o zadání přespříští povídky. A já jsem tradičně zvědavá, co z toho zase vyleze. Překvapte mě.

Tedy poté, co si přečtete tuhle kapitolu. Která mě, mimochodem, v téhle podobě napadla jen díky novému TT 'Kocovina'. Snad se vám bude líbit... =)

„Ehm... Patriku?“
„...“
„Patriku!“
„...“
„PATRIKU!“
„C-co se... Bože můj.“
„Dobrý ráno přeju. Jsi nějak zelenej.“
„Ladí mi ta zelená aspoň k vlasům?“
„Hm, tak trochu.“
„Fajn. Bože můj...“
„Patriku, zdá se mi to, nebo máš menší... kocovinu?“
„Menší? Takovouhle kocovinu jsem neměl ani po zapíjení maturity. K čertu, ani po zapíjení titulu ne. Mám pocit, že mi vybuchne hlava...“
„Chceš kafe?“
„Ještě jsi neslyšel, že kafe se na kocovinu nemá pít, protože odvodňuje?“
„Slyšel. Ale to není odpověď na moji otázku.“
„Ano, kafe bych si dal moc rád.“
„Tak vidíš, že to jde. A co třeba palačinky k snídani?“
„Nesnaž se mi zavděčit, Lukáši, je to zbytečný.“
„To taky není odpověď.“
„Ne, děkuju, palačinky si nedám. Myslím, že i to kafe stejně brzo vyhodím. Je mi zle.“
„A co takhle prášek a sklenici vody?“
„Ano, prosím!“
„A zvládneš se posadit?“
„Ty jsi musel naprosto zešílet.“
„Obávám se, že jinak ten prášek nespolkneš.“
„Lukáši, divil by ses, v jakejch polohách já dokážu polykat.“
„Jak dokážeš bejt tak sprostej, když máš kocovinu?“
„Snadno. Je to prostě moje přirozenost. Bože, fajn, posadím se. Pomůžeš mi, prosím?“
„Jo, jen mi dej... Patriku, víš, že máš na levym prsteníčku prsten?“
„Hm, cože?“
„Prsten.“
„Ale prosím tě, kde bych asi... No jo, prsten. Teda, PRSTEN.“
„PRSTEN?“
„JEDEN PRSTEN. Proboha, Lukáši, neříkej mi, že jsi takovej kulturní barbar, že tě minul i Pán Prstenů, protože to bych tě fakt musel vzít po hlavě tou tvojí lávovou lampou.“
„Samozřejmě, že mě neminul Pán Prstenů. Jak by mohl, když šel do kin první film, bylo mi sedmnáct.“
„Jo, mně patnáct... Nad kým jsi slintal?“
„Legolas, přirozeně.“
„Jsi fakt teplej, viď, Lukášku?“
„Nad kým jsi slintal ty?“
„Aragorn.“
„To bych do tebe v životě neřekl.“
„Proč ne?“
„No, tmavovlasej, mužnej... Kurva, to je jedno, Patriku, PROČ máš na levým prsteníčku navlečenej prsten?!“
„Jeden Prsten.“
„Patriku...“
„Hm, nejsem si jistej. Myslím, že... Počkej, nech mě zamyslet.“
„To by mohlo bolet.“
„Samozřejmě, že to bolí. Všechno bolí. Dejchat bolí. Kurva, tak už mi dej ten blbej prášek...“
„Ehm, promiň. Tady.“
„Díky.“
„...“
„Hm, když se tak zamejšlím... Myslím, že jsem včera byl požádanej o ruku.“
„!!!“
„Co je? Vypadáš, jako bych ti právě řekl, že jsem duch.“
„Promiň, na tohle se musím posadit.“
„Posluž si.“
„Chceš mi... Patriku, ty mi chceš vážně říct, že VÍTEK-“
„Vítek? Prosím tě, ten na tom mejdanu ani nebyl. Ne, myslím, že... Kurva, mám fakt okno. Ale tuším, že to byla jedna kamarádka. Lesbička.“
„Promiň, ale proč by LESBIČKA žádala TEBE o ruku?!“
„Říkám, že mám okno. Ale tuším, že v tom měla prsty její žena.“
„Žena.“
„Jo, žena. Máš s tím snad problém?“
„Já? Kdepak. Můj mozek ano. Nechápu, proč by tě měla-“
„Ha, já už asi vím. Řekl jsem, že zase sháním bydlení. A její žena řekla, že by mi nabídly, že mi dají postel do jejich pracovny, ale že to nejde, protože maminka ji učila, že nemá žít hříšně, čili pod jednou střechou s mužem, za kterého není provdaná.“
„Koukám, vy jste včera byli pekelně ožralí všichni, co?“
„Áno. A pak ta moje kamarádka poklekla, sundala si svůj prsten, tedy, Jeden Prsten, a jménem svojí ženy mě požádala o ruku. Hm, tak mě napadá, že ten prsten asi budou chtít vrátit, co?“
„Přijde na to. Co jsi odpověděl?“
„Nejsem si jistej. Myslím, že něco v tom smyslu, že když je to takhle na veřejnosti, tak nemůžu odmítnout.“
„No, tak to ti gratuluju, budeš se vdávat.“
„Ženit, ne?“
„V tvym případě?“
„Jsi zlej, Lukáši.“
„A ty jsi děvka. Nemáš svýho chlapa, že přijímáš nabídky k sňatku od kdejakejch lesbiček?“
„Můj chlap mě o ruku nikdy nepožádá. Nevím, jak tě mohlo jen na vteřinku napadnout, že to byl on. A mezi náma, ne, že bych chtěl, aby to udělal.“
„Copak? Nechtěl by sis Víťulinku vzít?“
„Já si nemíním brát nikoho.“
„Jsi na to moc hippie?“
„Ne. Jen neuznávám registrovaný partnerství a nehodlám to podporovat. Až to bude plnohodnotný manželství, prosím. Ale zatím...“
„Hm, to je přístup, co bych od tebe nečekal, Paťulko.“
„Já bych zas nečekal, že sis jako sedmnáctiletej kluk honil nad Legolasem.“
„Nikdy jsem neřekl, že jsem si nad ním-“
„Nehonil?“
„Víš co? Jdu ti udělat to kafe, jo?“
„Takže honil. Ach, Lukáši, děláš mi radost. Fakt jsi buzna...“
„Já ti to kafe naleju na hlavu, jestli tohohle nenecháš!“
„A co Haldir? Líbil se ti Haldir?“
„Jo, líbil. A jestli další otázka bude 'představoval sis Haldira s Legolasem', tak tě fakt-“
„Ne, díky, myslím, že na to jsi mi právě odpověděl.“
„Tak si říkám, nepomohla by ti na tu kocovinu ledová sprcha? Já ti do ní rád pomůžu...“