„Ehm...“

Otočila se za odkašláním a pozvedla obočí.
„Ano?“ zeptala jsem se.
Múza si zastrčil za ucho pramen dlouhých černých vlasů a mírně nervózně se usmál.
„Jen ti oznamuju... Že jsem tady. Aby ses nevyděsila, nebo tak něco.“
„To je neobvyklá ohleduplnost,“ poznamenala jsem.
„Jo. Předpokládám, že je,“ kývl.
„Tak co chceš?“ ušklíbla jsem se.

„No... Zeptat se, jak se cítíš? Jak se máš? Všechno v pohodě? Nechceš kus čokolády?“
„Víš, Múzáčku... S tímhle obličejem a tímhle... OHOZEM,“ mávla jsem rukou směrem k jeho oděvu sestávajícímu převážně z kůže a zlata, „ti tu starostlivost zrovna moc nežeru.“
„To není fér,“ založil ruce na prsou. „Soudíš podle vzhledu. Máš předsudky!“
„A ty vzhled nebezpečnýho filmovýho cvoka,“ konstatovala jsem.
„Hm...“ zabručel temně.
„Rozuměj, normálně si nestěžuju,“ pokrčila jsem rameny. „A když jsi šílenej bůh, kouká se na tebe moc hezky... Ale stejně nemám vůbec pocit, že jsi upřímnej, když se ptáš, jak se cítím. Chápeš?“
„Hm...“ zopakoval. „Takže tobě nevyhovuje, když jsem šílenej bůh.“
„Začínám mít podezření, že snad mluvím rusky,“ vzdychla jsem. „Říkám ti, že jsi moc hezkej šílenej bůh. Perfektní. Ale holt... není vhodná příležitost. Nějak nemám náladu na bláznivý sadisty s touhou ovládnout svět.“
„Hm...“
„Jo, to už jsi říkal.“
„Neruš. Přemýšlím.“
„O čem, proboha?“
„O podobě, která ti bude víc vyhovovat.“
„Hele, já jsem v pohodě. Kašli na to. Nehroutím se, nepotřebuju obejmout, jsem podezřele v klidu. Zkoušku jsem si přesunula, takže ani nejsem extrémně ve stresu, a prostě... Já nevím. Nepotřebuju, aby ses měnil.“
„Řekla jsi, že tahle podoba nevyhovuje. Takže... Jo. To bude ono.“
V jednu chvíli přede mnou stála věrná podoba Lokiho.
Vzápětí se na jeho místě objevil muž v černých kalhotách, bílé košili, světle hnědém tvídovém saku a s červeným motýlkem.
„Ach,“ konstatovala jsem.
„Tohle by mohlo vyhovovat, co myslíš?“ prohlédl si svůj nový oděv. „Hm... Jo, to se mi docela líbí. Pohodlnější než ten obleček ze sado maso salonu. Tak co? Teď mi budeš starost věřit víc?“
„No... Myslím, že jo,“ pousmála jsem se. „Jo. Mnohem víc.“
„Výborně,“ kývl a zvedl ruce, aby si motýlka mírně utáhl. „Věř mi... Jsem Doktor.“
„Ne. Jsi Múza,“ podotkla jsem.
„Ty sis to nemohla odpustit, co?“
„Ty taky ne.“
„Přiznávám... Bylo to moc lákavé.“ Sáhl do kapsy a vzápětí z ní vytáhl sonický šroubovák. „Ha! A má to i rekvizity! To se mi líbí! Ta podoba předtím je neměla. Vážně. Ani hloupou svítící kostku. Ale tohle... To je něco.“
„Ehm, promiň...“ odkašlala jsem si, když začal šroubovákem šermovat kolem sebe.
„Co? Je to věděcký nástroj, ne vodní pistolka? Já vím. Ale je to... novinka, pochop. Nikdy jsem neměl rekvizity!“
„Proč jen mám nebezpečnej pocit, že s novým obličejem sis naprogramoval i novou osobnost?“ naklonila jsem hlavu.
„Není to na dlouho. Neboj, vrátím se zpátky k tomu parchantovi. Ale zatím... Jo. Věř mi. Jsem Doktor!“
„Očividně,“ zasměju se.
„Myslím, že tahle podoba se mi bude líbit. Moc líbit.“
„To vidím.“
„Hm, a mám... dvě srdce. Dvě srdce, to je cool!“
„Super. Poslyš...“
„Dvě srdce a sonický šroubovák!“
„A nohy. A ruce. A prsty, hodně prstů. A uši. A oči, dvě. A nos, měl jsi už horší. A čelist...“
„Fantastické!“
„No, to je těsně vedle, ale...“
„Proč jen mám pocit, že jsem zapomněl na něco důležitého?“
„Třeba na to, že bys chtěl psát?“
„Psát?“ zamračil se. „Ne, ne, tak zlý nejsem. Nebudu tě nutit psát, když na tom nejsi psychicky dobře. Když se stalo, co se stalo...“
„Dok... Múzo.“
„Nebudu tě nutit.“
„Ale já chci. Psaní je příjemně rozptylující.“
„Ale já tě nechci nutit!“
„Ale já CHCI.“
„Proč chceš?“
„Protože život je hromádka dobrých a špatných věcí. Dobré věci vždycky nenapraví ty špatné, ale naopak špatné věci nutně nezničí ty dobré a neučiní je nedůležitými.“
„To je dost chytrá myšlenka, co?“
„Můžeme se tudíž věnovat tý fakt dobrý věci v mým životě? Prosím?“
„Dobře. Jak je libo. Poslyš, myslíš, že tu někde mám i psychopapír? To by bylo hodně cool!“
„Doktore!“
„Múzo.“
„Já vím, ale je těžký tě tak brát, když se chováš... takhle.“
„Promiň. Máš pravdu. Jdeme psát. Allons-y!“
„Zase vedle.“
„Hm. Nevadí.“
„Takže... Geronimo?“