Noc

Původně jsem neměla v plánu (a neměla jsem mít ani čas) psát nějakou povídku. Ale jak víte, plány se změnily, zkoušku jsem si prostě a jednoduše přehlásila, a i když od zejtřka se musím začít fakt učit... No, dneska jsem prostě dostala nápad, co se tak trochu vztahuje k TT 'Noc', tak jsem se ho rozhodla napsat.

Upřímně doufám, že se vám bude líbit. Docela jsem z toho psaní povídek vypadla, mám pocit, takže... Ehm, jo. Mlčím. Prostě si užijte čtení... =)

Držel jsem mobil u ucha a poslouchal vyzváněcí tón. Věděl jsem, že bych to už měl položit. Že jsem nejspíš neměl ani volat. Možná jsem ho nevzbudil. Možná když to teď položím...
Vtom se vyzváněcí tón přerušil a na druhé straně linky se ozvalo tiché zašramocení následované poněkud hlasitějším zamručením.
„Vojto?“ řekl jsem opatrně.
„Co chceš?“ zamumlal.
„Promiň, že ruším tak pozdě,“ pípl jsem.
„Kolik...“ Zívl. „Kolik je?“
„Půl třetí v noci.“
„Super, vstávám jen za... tři a půl hodiny. Povídej.“
„Ale... O nic nejde,“ kousl jsem se do rtu. „Zapomeň na to. Jdi spát.“
„Neodvažuj se to položit!“ okřikl mě. „Už jsi mě vzbudil. Tak mi aspoň řekni proč.“
„Můj chlap není v půl třetí v noci doma,“ zamumlal jsem.
„Výborně. A proč voláš mně a ne jemu, broučku?“
„Protože jsi můj nejlepší teplej kámoš. A on má...“ Zhluboka jsem se nadechl. „On má už od půlnoci vypnutej telefon.“
„Hm...“
„Říkám, zapomeň na to,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jdi spát. Promiň, že jsem otravoval. Já tu budu tiše... tiše sedět a čekat na něj, to nic.“
„Ach, zlato...“ povzdychl si. „Kdybys ho dávno poslal do hajzlu...“
„Já vím.“
„Nabídl bych ti, že vstanu a přijedu za tebou, ale...“
„Ani na to nemysli. Ráno vstáváš do práce. Já budu dobrej, fakt,“ pousmál jsem se.
„Fajn... Ale stavím se odpoledne, jestli budeš potřebovat. Prostě mi během dne brnkni a domluvíme se, jo?“
„Díky, jsi fakt zlatej, ale odpoledne snad už doma bude.“
„Jen aby...“

Položil jsem na stůl dva hrnky kávy a posadil se na židli.
„No, tak si to shrneme,“ ušklíbl se Vojta, když sáhl po zeleném hrnku, svém oblíbeném z těch mých. „Tvůj přítel nebyl doma celou noc. CELOU noc. A ty jsi zmíněnou celou noc nespal. Jen aby se ti ten vůl ozval v devět ráno, že se zakecal s nějakým kámošem, dali si pár piv a jemu se pak nechtělo domů, tak tam přespal, ano?“
„Jo,“ kývl jsem.
„Mobil se mu vybil a on si až ráno uvědomil, že jeho kámoš má stejnou nabíječku, ano?“
„Jo,“ vzdychl jsem a věděl jsem, jak hloupě to zní.
„Domů přišel v jedenáct dopoledne, osprchoval se a padl do postele, kde je doteď. Úplně jako by cenou noc nespal. Sedí to?“
„Dokonale.“
„Kotě...“ zavrtěl hlavou. „Jestli ho po tomhle nevyhodíš, začnu si o tobě myslet vážně hodně ošklivý věci.“
„Jako že jsem zamilovanej idiot?“ kousl jsem se do rtu.
„Ano, kupříkladu,“ souhlasil.
„Fajn. Mysli si to,“ zamumlal jsem.
„Ty ho nevyhodíš, ano?“ zamračil se. „Dochází ti, že se celou noc s někým kurvil?“
„To není jistý,“ protestoval jsem.
„Jasně, stejně jako to nebylo jistý minulej tejden. A před měsícem!“ rozhodil rukama. „Probůh, to jsi fakt takovej pitomec?!“
„Buď ticho. Vzbudíš ho,“ sykl jsem.
„Super, aspoň to uslyší,“ frkl. „Kotě, ty žiješ ve svým vysněným světě. V tvojí hlavě jsou všichni gayové stejný jako ve snech pubertálních holek. Zlatíčka, sluníčka, úžasňoučký lidičkové... Ale všichni takoví nejsou, nezapomínej. A ten, se kterým ty spíš, je pěknej hajzl.“
„Možná.“
Dlaní mi sevřel hřbet ruky a mírně stiskl.
„Kotě...“ řekl tiše. „No tak, vzpamatuj se. Ty máš přece na víc. Budeš sedět celý noci doma a čekat na něj, zatímco on bude šoustat s jinejma chlapama? To nemyslíš vážně. Zlato...“
„Když já ho miluju,“ špitl jsem.
„Já vím. Ale bude ti líp bez něj. Vážně.“
Upřeně jsem zíral na stůl. Nedokázal jsem se mu podívat do očí.
„Dám mu ještě šanci,“ olízl jsem si rty.
„Fajn.“ Pustil moji ruku. „Jak si přeješ.“

Míchal jsem horkou čokoládou. Očima jsem hypnotizoval malý vír, který se v hrnku tvořil.
„Takže dvě noci, ano?“ ozval se Vojta.
„Přes den byl doma,“ odpověděl jsem. „A je víkend. A jeho kámoš slavil rozlučku se svobodou.“
„Tohle zní jako stupidní výmluvy i tobě samotnýmu, nemám pravdu?“ ušklíbl se. „Kotě...“
„Já vím. Už jsem mu dal asi tak dvacet šancí, co? Jenže já...“
„Nedokážeš se ho vzdát.“
„Hm...“
Nervózně poklepával prsty do stolu.
„Co ti mám říct, no? Chci ti pomoct,“ zamumlal. „Ale co můžu dělat, když ty si nechceš NECHAT pomoct, no? Mám přijít, zabalit ti kufry, přehodit si tě přes rameno a odtáhnout tebe i ty kufry?“
„Pokud si dobře vzpomínám, ten byt je můj,“ odkašlal jsem si.
„Fajn. Mám snad odtáhnout JEHO?“
„Ne. Ne...“ zavrtěl jsem hlavou. „Nechci ho vyhodit. Ještě ne. Ještě...“
„Jestli teď řekneš, že tomu hajzlovi chceš dát další šanci, budu vážně bojovat s nutkáním praštit tě po hlavě hrnkem.“
„Fajn. Doufám, že máš vážně silný sebeovládání.“

Ten telefon zvedl až překvapivě rychle.
„Koťátko?“ ozvalo se.
„Na to, že jsou dvě v noci, nezníš zrovna ospale,“ konstatoval jsem.
„Zítra mám volno,“ odvětil Vojta. „Potřeboval jsi něco?“
„Právě se vrátil z hospody. Řekl, že už čtvrt roku spí s někým jiným, pak se sbalil a odešel.“
„Výborně.“
„Neměl jsi teď říct, že je ti to líto?“
„Já ti nechci lhát, broučku...“
„Taky mu někdo důkladně rozbil hubu,“ řekl jsem. „Má natrženej koutek, prokousnutej dolní ret a na oku bude mít slušnýho monokla.“
„Mno, možná měl ten jeho amant taky přítele, ne?“ nadhodil.
„Vojto...“
„Ano? Copak bys rád?“
„Co ti to tam šramotí?“
„Ale nic,“ odvětil nevinně. „Vyndávám z mrazáku hrášek. Potřebuju si trochu... ochladit klouby na rukou.“
„Jsi úžasnej, viď?“ usmál jsem se.
„Netuším, o čem to tu mluvíš. Naznačuješ snad, že jsem si na zítra vzal volno jen proto, abych mohl jít rozbít hubu tvýmu příteli, o kterým jsem se dneska dozvěděl, že se už čtvrt roku kurví s jedním mým známým, a abych mu při tý příležitosti mohl říct, že jestli ti všechno nepřizná a dobrovolně od tebe neodejde, tak ti to řeknu já a on odejde nedobrovolně oknem? Co si to o mně myslíš, proboha?“
„Že jsi ten nejlepší kámoš pod sluncem.“
„Chceš, abych přišel a přinesl flašku vodky?“
„Ano, prosím.“
„Fajn. Jsem tam za... půl hodiny. Máš kliku, že mám vodku doma, jinak fakt nevím, kde bych ji uprostřed noci sháněl.“
„Půl hodiny?“ vzdychl jsem.
„Dvacet minut, když na to šlápnu. Takže do tý doby nebreč a nepokoušej se spáchat sebevraždu. Schovej si to, až budu u tebe. Jasno, kotě?“
„Naprosto.“
„Jo, a...“ Šramocení. „Doufám, že máš v mrazáku nějakej sáček se zeleninou. Víš, ve filmech ti neřeknou, že praštit někoho pěstí TAK bolí...“