12 – Duševní porucha

Abych se přiznala, na psaní téhle kapitoly jsem zapomněla až někdy do pondělka. Nějak mi úplně vypadlo, že ji ještě nemám hotovou. Ehm, tak si říkám, že můźu být ráda, že mi to došlo aspoň v to pondělí a ne třeba až dneska ráno. To by byl asi malinko problém, co?

Každopádně, musím vám říct, že na příště jste si téma jaksi jednoznačně neodhlasovali. Byla to remíza mezi dvěma náměty. Takže jsem si tak trochu hodila mincí, a náhoda určila, že příští kapitola bude na téma Mašle. Tak se pusťte do hlasování o téma přespříští, ať nemusím házet zas... =D

Ale nejdřív si přečtěte kapitolu. Snad se vám bude zamlouvat... =)

„Tak co? Lepší, zrzounku?“
„Mhm...“
„Ty ramena jsi měl pekelně ztuhlý, jen tak mezi náma.“
„Kušuj, Luky. To nepoznáš. Nejsi profesionální masér.“
„Na tohle nemusím bejt profesionální masér. Šílený. Co jsi dělal, proboha?“
„Stres.“
„Ach. Jistě.“
„Nevěříš mi? Zařizování svatby je děsně stresující.“
„Ale ne, věřím, bez obav.“
„Jen na to pomyslím, cejtím, jak mi ty ramena zase tuhnou.“
„To si jen vsugerováváš, Patri.“
„Myslím, že jsem na nejlepší cestě k duševní poruše!“
„Na cestě?“
„Tohle od tebe nebylo hezký, Luky.“
„Promiň, zrzounku, ale nešlo tomu odolat.“
„Hajzlíku zatracenej.“
„Taky tě miluju.“
„Ale já to myslel vážně. Ještě chvíli, jen malou chvilinku, a mně naprosto přeskočí.“
„V tom případě asi máme kliku, že jsi už skoro všechno zařídil a naplánoval, ne? Teda, ne, že bych tě s nějakou duševní poruchou nemiloval, ale mnohem radši si vezmu někoho aspoň relativně normálního než naprostýho šílence.“
„Relativně normálního? Hele, jsi si jistej, že nejsi heterák, jo? Víš, ta tvoje citlivost a romantičnost...“
„Hele, označit tě za relativně normálního je poklona. Oba víme, že jsi cvok.“
„Lukášku...“
„JSI.“
„Můžeš tohle tvrzení něčím podpořit? Máš důkazy?“
„Vzal jsi můj počítač a jako tapetu jsi mi nastavil Garfielda.“
„Ehm...“
„A když jsem se ptal proč, argumentoval jsi tím, že je stejně zrzavej jako ty, a že jestli se budeš ještě chvíli krmit tak, jako se poslední dobou krmíš, bude i stejně tlustej jako ty.“
„Jo. Vidíš to. Chtěl jsem si promluvit o tom, kdy bys na mě měl volno. Potřebuju-“
„Jestli řekneš, že potřebuješ před tou svatbou zhubnout, přísahám, že z toho budu mít duševní poruchu JÁ.“
„Slíbil jsem, že o hubnutí nepadne už ani slovo, ne? Kdepak. Já bych se chtěl trochu... zpevnit. Vyrýsovat. Malinko. Tak, jak to půjde, jasně.“
„A proč přesně myslíš, že to potřebuješ? Víš, pokud pro mě nechystáš nějaký překvápko, tak obleky mají tak nějak... dlouhý nohavice, dlouhý rukávy a tak. Lidi z tebe uvidí jen hlavu, krk a ruce od zápěstí dolů. A pokud nechceš trénovat zrovna zápěstí...“
„Myslíš, že moje zápěstí potřebuje trénovat?“
„Možná to levý. To pravý má tréninku až až, řekl bych.“
„Jsi dobytek, co, Luky?“
„Hm, možná tak trochu...“
„Pitomečku. Tak co, budeš na mě mít čas?“
„Najdu si ho. Mohli bysme klidně jít do fitka o víkendu, kdybys chtěl. Nejsem sice v práci, ale to neznamená, že tam mám zákaz vstupu.“
„To nepůjde. O víkendu se jedeme podívat do toho hotýlku, kde je svatba.“
„Moment, co? To je nějaká novinka, ne?“
„Jo. Promiň. Dneska jsem to domluvil. Máma má cestu do Prahy. Nabere nás tu a pojedeme se tam mrknout.“
„Víš, lásko, začínám si říkat, že je fakt nejvyšší čas pořídit si to auto. Už o tom mluvíme pár měsíců, ale nějak jsme se k tomu nedostali.“
„Po svatbě. Přísahám, zařizovat a rozhodovat ještě AUTO, tak už mám tu poruchu naprosto jistou. A k ní takovou tu pěknou bílou košili. Víš, tu s rukávama na zádech. Tu, jak v ní Alice Cooper zpívával Ballad of Dwight Fry...“
„!!!“
„Co? Co tak koukáš?“
„Nic. Přemýšlím, jestli tě můžu milovat ještě víc. Asi jo. Bože, Patriku...“
„Co? Co jsem udělal? Ne, počkej. Projevil jsem znalost něčeho o Cooperovi, co jsi mi neřekl ty, pravda? A navíc znám písničku, kterou jsi mi nepustil ty.“
„Ano. Ano. ANO.“
„To víš, nemám teď moc překladů, tak trávím dost času na internetu. Pravda, většinu času hledám něco kvůli svatbě, ale... No, přehrával jsem si na youtube písničky a tahle na mě vyskočila, když dohrálo It's Me...“
„Chceš mi říct, že když jsem v práci, pouštíš si tu Alice Coopera, ano?“
„No... Ano.“
„Bože. Bože. Kurva, Patriku...“
„Kuš. Co si sousedka pomyslí, že tu děláme?“
„Nic, co bysme nedělali zcela běžně.“
„Jo, ale teď to neděláme. Nemám rád, když si o mně lidi myslí, že souložím, když nesouložím.“
„Jasně, ale nevadí ti na tom ten fakt, že si to myslí, ale ten fakt, že nesouložíš. Nadrženej zrzoune.“
„To nepopírám.“
„Patri, pojď do ložnice...“
„Co? Teď? Šílíš? Ještě musím omrknout ten návrh na svatební dort, co mi poslala cukrářka, vybrat z možností výzdoby, uvařit večeři...“
„Čekáš, že tě nechám vařit, když jsi mi právě řekl, že když jsi tu sám, posloucháš Alice Coopera? Patriku, jestli je něco víc sexy než tohle...“
„Občas si jeho songy pouštím, když si to jdu udělat.“
„A dost. Ložnice. OKAMŽITĚ.“
„No tak nešil. Ten dort-“
„Bude krásnej jakejkoliv. A stejně se sní. Jo, a chci red velvet.“
„Věříš, že s tím jsem počítal? Ale... Luky, pusť mě! Ta výzdoba-“
„Bereme tu se světle zelenou, samozřejmě.“
„To říkáš jen proto, že jsi neviděl-“
„Světle zelená. Otevři ty dveře. Nutně si potřebuješ odpočinout od těch svatebních příprav. Nemáme zájem o ošklivý duševní poruchy.“
„A večeře? Copak ty nemáš hlad?“
„Patri, už když jsem tě masíroval, byl jsem lehce vzrušenej. Teď jsem HODNĚ vzrušenej. Ty dveře.“
„Chováš se jako bláznivej puberťák, Luky.“
„To je detail.“
„To není... Luky!“
„Lež klidně. Ani se nehni. Já jsem hned zpátky.“
„Co? Co děláš? Luky!“
„Ále. Jdu pustit jedno cédéčko. Víš, pro vytvoření atmosféry.“
„Ty ses fakt naprosto zbláznil, co?“
„Hm, možná. Každopádně... No one else could make you feel like I do, I do, I do... No one ever gets as deep inside you as I do, baby...“
„Jo, Luky. Tak to máš rozhodně svatou pravdu. Pojď sem. Máš recht. Potřebuju se trochu rozptýlit...“