Novoroční předsevzetí

Slíbila jsem, že jsem brzo tady, ne? A slíbila jsem i nějakou povídku, takže... tady to tak nějak je. Už týden máme nový rok, většina novoročních předsevzetí už dávno padla, takže co si takhle dát povídku, co se jich týká?

Pamatujete se ještě na dvojku Martin a Martina? Byly tu s nimi už dvě povídky, a co jsem pochopila, docela se vám tohle mírně ujeté přátelství zalíbilo. Myslela jsem, že s nimi už nic psát nebudu, ale... No, ukecali mě. A Múza mě ukecal. Ošklivej a zlobivej Múza.

Takže... Přeju hezký počtení. Snad se vám první povídka v tomhle roce bude líbit... =)

 

Odhodil mobilní telefon vedle polštáře. Následně nechal tělo padnout přímo dopředu, napříč matrací. Postel na protest mírně zaskřípala. Jeho nohy od kolen dolů trčely přes okraj, ale jemu to bylo upřímně jedno. Prostě jen ležel, obličej zabořený do peřiny, a tiše litoval toho, že ještě dýchá.
Když jeho mobil zazvonil, Martin zaskučel.
Velice pomalu a neochotně se zvedl na rukou, přetočil celé tělo do polohy, v které se v posteli obvykle nacházelo (tedy, pokud šlo o spánek a ne jiné, poněkud specifické situace), převalil se na záda a poslepu po telefonu zašátral.
„Ano?“ zamumlal, když se mu o několik vteřin později podařilo zvednout hovor.
„Už jsem myslela, že to budu muset položit!“ ozval se ženský hlas na druhé straně linky. „Co si myslíš, že děláš, mhm?“
„Umírám?“ nadhodil.
„Ale prosím tě. Nech si tu svoji teplou dramatičnost,“ frkla dívka. „Co doopravdy děláš?“
„Hořce lituju toho, že neumírám doopravdy,“ zívl a volnou rukou si protřel oči. „Jsem příšerně utahanej.“
„Ale ale ale...“ zasmála se. „Že by někdo začal plnit svoje novoroční předsevzetí?“
„Martinko, miláčku...“ zašklebil se Martin. „Já nemám novoroční předsevzetí.“
„Ale samozřejmě, že máš. Přece každej tejden si minimálně jednou zasouložit, ne?“
„To není předsevzetí, který jsem si dal sám, pročež ho hodlám ignorovat, pokud dovolíš.“
„To si piš, že nedovolím,“ odsekla. „Řekla jsem, že potřebuješ sex, a ručím ti za to, že zaručím, abys ho měl, i kdybys ho měl mít se mnou!“
„Marti, já tě mám fakt moc rád,“ olízl si rty. „Ale uznej, tohle by si neužil ani jeden z nás. Pokud bych si teda já nepředstavoval nějakýho žhavýho blonďáka a ty nějakou... na co že nejvíc letíš, na zrzky? Ále, tobě je to v konečnym důsledku jedno, hlavně, že se ti bude líbit...“
„Kotě, nekaž mi laskavě moje výhrůžky, ano?“
„Já si můžu kazit, co jen chci, KOTĚ,“ zamumlal Martin. „Bože, mně se chce spát. Kdybych neodpovídal, tak jsem usnul, ano?“
„Takže jsi v noci plnil novoroční předsevzetí?“ zasmála se.
„Myslíš po tom, co jsi mě vytáhla do queer baru, během čtvrt hodiny se vypařila na záchody s tou prsatou černovláskou, pak ses tam s ní o dvacet minut pozdějc ještě mihla, načež jste obě zmizely úplně a já tam zůstal sám? Myslíš, že jsem v tu chvíli měl ještě náladu s někým flirtovat? Mimochodem, nebylo TVOJE novoroční předsevzetí, že přestaneš mít tak často sex?“
„Ne, lásko, jen že nebudu pít tolik kafe.“
„Aha. Ale mezi náma, dneska zníš, jako že jsi už nějaký měla.“
„Jo. Už dvě,“ odvětila Martina.
„Je poledne. A je neděle,“ zamračil se Martin. „V kolik jsi vstávala?“
„Hm, asi v devět? Ranní kafe jsem si dala ještě u tý prsatý černovlásky-“
„Proč jen mám pocit, že netušíš, jak se jmenuje?“
„Ticho, broučku. A druhý kafe zrovna dopíjím. To není moc, ne?“
„Kdepak. Vůbec ne.“
„Tak co ty? Plnil jsi?“
„Ty toho fakt nenecháš, co?“ zvedl oči v sloup. „Ano. Ano, plnil. Nechal jsem si vyšukat mozek z hlavy od fakt krásnýho blonďáčka. A při troše štěstí bych s ním mohl mít sex i příští tejden, abys věděla. Mám jeho číslo... a tak.“
„A tak?“
„Na moji obhajobu, nenechal mě spát většinu noci, jasno? Usnuli jsme tak... v pět. A v osm mi máma volala, co si jako myslím, že nedorazím domů a nedám o sobě vědět. Chtěl jsem pak hned vyrazit, jelikož zněla naštvaně, ale on se rozhodl, že si ještě zasouložíme, dáme si snídani, čaj...“
„Zasouložíte si na stole...“
„Ne, broučku, na to už nebyla energie. Vlastně myslím, že nebudu moct znova souložit pěknejch pár dní. Ani se mi nejspíš nepostaví. Bože...“
„Tak co máš teda jeho, hm?“
„Dostávám se k tomu.“
„Dostávej se rychlejc!“
„Bože... Zkrátka jsme se nasnídali, dali jsme si sprchu, odešel jsem... A když jsem přišel domů, máma konstatovala, že to, co mám na sobě, není moje bunda.“
„Máš jeho bundu? Ach, Kristepane. Teď budeš vypadat, že se s ním chceš zase vidět, a tu bundu jsi mu sebral schválně, abyste se museli potkat!“
„Já mu nic nesebral. To on mi ji podal. Já si jen NEVŠIMNUL, že není moje,“ frkl.
„Hm...“ ozvalo se z druhého konce linky.
„Martino, nemyslíš, že mi ji ON podstrčil, abysme se museli znova potkat, že ne?“
„Přesně to si myslím.“
„Proč by ale měl? Nejsem tak... zajímavej, aby se mnou někdo chtěl dlouhodobě souložit, ne?“ kousl se do rtu.
„Hm...“ zopakovala dívka své zabručení. „Lásko, co kdybysme se tak... ve tři sešli v naší kavárně? Chci si s tebou... POPOVÍDAT.“
„V kavárně? Proč jen mám pocit, že na to předsevzetí fakt kašleš?“
„Stejně to byl tvůj nápad.“
„Můžu já tudíž kašlat na svoje předsevzetí?“
„Jen přes moji mrtvolu.“
„To by mělo jít snadno zařídit.“
„Ve tři v kavárně. Ani o minutu pozdějc. Je ti to jasný?“
„Ano, maminko...“ ušklíbl se Martin.

Martin se vytrvale díval na dveře kavárny, které se zavřely už zhruba před minutou.
„Co myslíš?“ zamumlal. „Bylo to hodně trapný?“
Martina odtrhla oči od stejného bodu na dveřích, na který zíral i on, a místo toho je upřela přímo na něj.
„Vyspal ses se synem majitelky naší kavárny,“ konstatovala.
„Myslel jsem si, že je mi povědomej,“ kousl se do rtu. „Ale nějak jsem si to... nespojil. Vždyť se tu mihnul jen tak... dvakrát, co sem chodíme.“
„Vyspal ses se synem majitelky naší kavárny,“ zopakovala Martina.
„Opakovaně,“ přikývl.
„Vždyť je mu tak... pětadvacet!“
„Šestadvacet.“
„Kriste.“
„A je manažer. Docela úspěšnej, na svůj věk. Má vážně krásnej byt. Z toho, co jsem viděl.“
„A totálně po tobě jede.“
„Takže se mi to jen nezdálo, ano?“
„Ne. Ale teda netuším, co na tobě TAKOVEJ chlap vidí,“ zavrtěla hlavou.
„Hej! Bude mi už devatenáct, chci po maturitě na práva a mám jistý ne zrovna malý šance se tam dostat, vzhledově taky nejsem k zahození...“
„Viděl jsi, jak vypadá on, viď, broučku?“
„Viděla jsi, jak se na mě dívá, viď, koťátko?“
„Fakt tě žere.“
„Já vím,“ kývl.
„Buzno zatracená,“ zabručela a zvedla svůj hrnek s kávou. „Co ti to vůbec šeptal, než ti dal tu pusu? Chci říct, na co jsi mu to kejval?“
„Ptal se, jestli mám zejtra v pět volno. Že bysme mohli zajít do kina.“
„Do kina?“ naklonila hlavu. „Miláčku, mám pocit, že minimálně v nejbližších týdnech nebudeš mít plnění svýho předsevzetí zrovna těžký...“
„Já si to předsevzetí NEDAL,“ frkl a založil ruce na prsou. „Jo, a mimochodem... Taky říkal, že dneska naši útratu tady platí on.“
Martina se zadívala do svého skoro prázdného hrnečku a široce se zaculila.
„Toho kluka se drž. Vážně. Čeká vás úžasná budoucnost.“
„Jo,“ ušklíbl se. „A tebe a tvý kafe taky...“
„Jen tak mezi řečí... S někým, kdo prodává hezký botičky, se vyspat nechceš? Jen se tak ptám...“