10 – Pedofil

Děcka, nebudu vám psát proč, ale věřte mi, že jestli jsem někdy potřebovala, abyste mi řekli pár milejch slov, je to dneska. Souvisí to i s tím, proč je tu tahle kapitola tak hrozně pozdě. Prostě nemám absolutně myšlenky, zkoušku si asi budu překládat, protože se prostě nenaučim... Ale chápu, to není váš problém, jasně. Ehm...

Takže vám zkrátka oznamuju, že na příště jste si odhlasovali téma Komorník. Vzhledem k obsahu dnešní kapitoly mám jistej nápad, jak to zpracovat, takže... No, uvidíme. Samozřejmě budu ráda, když zahlasujete o téma přespříští. Doufám, že mě zase nějak mile překvapíte.

A teď... Přeju hezký počtení. A jak jsem říkala, kdybyste pak našli pár vlídných slov a napsali je do komentáře... Potěšíte mě. A hodně...

„Paťulínku?“

„Ahoj, Luky. Ruším?“

„Kdepak. Jen vteřinku vydrž, donesu si kafe ke stolu. Tak... Povídej, lásko. Potřebuješ něco?“

„To ti nemůžu jen tak zavolat do práce, aniž bych něco potřeboval?“

„Mhm... Jistě, že můžeš. Tak pro co se mám cestou domů stavit?“

„Ty si fakt myslíš, že tě pošlu na nákup?“

„Ale kdepak, lásko.“

„Ale když už o tom mluvíš, tak nějak nám došlo pečivo, šunka... a lubrikant v obýváku.“

„Jak se stalo, že došel lubrikant v obýváku?“

„No, už ho tam bylo docela málo... A to porno v televizi bylo moc pěkný a vzrušující...“

„Bože, Patri, tohle není něco, co bych měl řešit v práci.“

„Výborně. Mám tu pár dalších věcí k řešení.“

„Tak povídej.“

„Ále, nejdřív mi řekni, jak se dneska máš.“

„Mám pocit, že to téma rozhovoru se mi nebude líbit. Ach fajn, tak jak se dneska mám... Mám se přímo skvěle. Ráno jsem si narazil ruku o jeden stroj, pak jsem si asi natáhl sval... Jo, a taky sem začal chodit Vítek.“

„PROSÍM?!“

„Začal sem chodit Vítek.“

„Promiň, ale já asi blbě slyším. Řekl jsi...“

„Vítek. Ten Vítek, ano.“

„A do prdele.“

„Jo, to jo, ale spolehni se, že SE MNOU ne.“

„Ach, díky, to vážně... Počkej, jak 'to jo'?“

„To nechceš vědět, Patri.“

„Myslíš?“

„O nic nejde. Tedy, když pomineme fakt, že si Vítek během tý hodiny, co tu byl, stihnul zacvičit, zaflirtovat si s šestnáctiletým klukem a přetáhnout ho ve sprše. O tom posledním teda vím nejspíš jenom já, ale...“

„Promiň, kolik že je tomu klukovi?“

„Šestnáct.“

„Nepřeřekl ses? Nemyslel jsi... šestadvacet?“

„Ne, lásko. Toho kluka trénuju. Vím, kolik mu je. Ale teda, abych se přiznal, netušil jsem, že je teplej.“

„V tom věku vůbec nemusí bejt teplej. Stačí trochu zmatenej. Bože...“

„Jo, bože. Vážně s tebou u kafe drbu o tom, koho přetáhnul Vítek? Přijdu si jako...“

„Čim dál tim větší buzerant?“

„Ano. Ale asi lepší to, než pedofil jako Vítek.“

„Je ten kluk aspoň hezkej?“

„Je... sladkej. Roztomilej. Znáš to. Vlastně vypadá trochu jako Vítkova mladší a ne tak tvrdá verze.“

„Hm. To zní...“

„Teď važ slova, Patriku.“

„Rozhodně naprosto úchylně a zcela pedofilně. Můžu se na toho hezounka přijít někdy podívat?“

„Maminko, jsem obklopenej úchylama...“

„Já s ním přece nechci spát! Ani jako nezadanej bych nechtěl. Ale na ty mladý kluky se tak pěkně kouká...“

„To jsem vážně jedinej skoro třicetiletej gay, kterýmu se nelíbí většina chlapů pod pětadvacet?“

„Obávám se, že ano.“

„Takže vy nejste banda teplejch pedofilů, to já jsem nudnej, správně?“

„Ale kdepak, lásko. Nejsi. Ty jsi naopak úžasnej v tom, jak skvěle se vyrovnáváš se svým věkem. Nemáš potřebu si něco dokazovat s mláďátkama.“

„Právě jsi mi naznačil, že jsem starej.“

„Kruciš.“

„Jo, možná jsem. Dřív se mi takoví kluci taky líbili. Ale teď bych si fakt připadal jako...“

„Pedofil, to už jsi říkal.“

„Možná je to tebou. Nejsi starej, ale jsi... Dospělej. Jsi chlap. Teda, nechováš se tak, nevypadáš tak...“

„Právě teď tě vážně miluju, Lukášku.“

„Já tebe taky, ty můj zrzounku... Tak o čem ještě jsi chtěl mluvit? Mám tak deset minut, než mi dorazí další klient.“

„No, já...“

„Fakt se mi to nebude líbit, co?“

„Ale bude. Teda, já nevím. Možná taky ne, no. Ale aby bylo jasno, není to docela moje vina. Vlastně to byl nápad mojí mámy, to ona mi to zavolala. A neměl jsem na výběr, chápeš, bylo to buď teď nebo za pár měsíců, a ona věděla, že se do toho hotýlku hned zamiluju, a-“

„Patriku, lásko moje...“

„Vezmi si volno na jednadvacátýho února.“

„Proč? Co se děje jednadvacátýho února?“

„Bereme se.“

„PROSÍM?!

„Měli jeden termín. Jednadvacátýho. Pak až někdy v květnu. A já si řekl, že když už do toho chceme jít, tak nehodlám čekat do května, a tady to vypadá fakt nádherně, přísahám, a i když bych si tě vzal kdekoliv, tak tady to udělám nejradši, protože to místo mi ladí k prstýnku!“

„Ach, bože, Patri, ty jsi cvok.“

„Zlobíš se? Já vím, že tohle bych neměl rozhodovat jen já, ale... Ještě jsme se nedostali ke stanovení termínu, tak jsem si řekl... že tobě to vadit nebude, hezounku. Nevadí? Že ti to nevadí?“

„Samozřejmě, že mi to nevadí. Já... jsem rád, že ty sám to chceš tak brzo. Co o to, já bych tě byl schopnej ještě dneska večer odtáhnout na úřad, ale...“

„Na to ani nemysli. Tohle dělám jednou za život. Možná dvakrát. Tak chci, aby to bylo perfektní.“

„Promiň, řekl jsi 'možná dvakrát', Patriku?“

„To, jak jsi říkal, že až nám povolí opravdový manželství, vezmeš si mě pořádně, to už neplatí?“

„Ale samozřejmě, že platí. Jen jsem se vyděsil, že sis se svatbou snad už naplánoval rozvod. Uf...“

„Ani omylem. S tebou se rozvádět nehodlám. A i kdyby... Nenajde se nikdo, koho bych si byl ochotnej vzít. Ty jsi jedinej chlap, co mě kdy přesvědčil.“

„Ne, že by to dalo moc práce. Když pomineme ty potíže, než jsme se vůbec dali dohromady.“

„Kuš. O tom mi nemluv. Na to období se snažím zapomenout.“

„Nápodobně. Ale přede mnou se dneska promenádovala jeho živá připomínka.“

„Mimochodem, toho na svatbu nezveme, jasno?“

„Absolutně. To už sestavuješ seznam hostů?“

„Ne, zatím ne. Ale předpokládám, že se na to vrhnu... zítra. Mám pět týdnů na to, abych nám připravil dokonalou svatbu. To je dost málo času, víš?“

„Ale stejně mám dojem, že se toho nemůžeš dočkat.“

„Řekl bych, že se ti to jen zdá, ale nezdá. Bude to... zábava.“

„Čekám, kdy se začneš ďábelsky smát, lásko.“

„Jen co položím ten telefon. Takhle by to nemělo správnej efekt tajnýho ďábelskýho plánu.“

„Ach. Jistě. V tom případě tě asi potěším. Budu muset běžet.“

„V pohodě. Jen utíkej. Jen jsem... ti to chtěl říct.“

„Jednadvacátýho února, ano?“

„Přesně tak.“

„Nemůžu se dočkat, Patriku.“

„Nečekal, bych, že to řeknu, ale... já taky, Luky. Miluju tě.“

„A já tebe. Jdi se ďábelsky smát. Uvidíme se večer.“

„Nezapomeň ten lubrikant.“

„A pečivo a šunku. Jasně. Kdyby sis ještě na něco vzpomněl, napiš.“

„Jasně. Tak pa, Luky.“

„Pa, zrzounku.“