No jo, tak jsem zase jednou tady, zase jednou uprostřed noci (ale bez obav, plánuju co nevidět zaplout do postele), zase jednou s tentokrát jen nepatrně teplou povídkou. Tentokrát je to věc na téma týdne 'Ale mě to nezajímá!', které mě, i když jsem to původně nečekala, nakonec inspirovalo k tomu, abych přece jen něco sepsala. Hlavního hrdinu tohohle krátkého dílka asi někteří už důvěrně znají, protože to není nikdo jiný než můj oblíbený Radeček. (Jen tak mezi řečí, s jeho dotiskem to vypadá optimisticky, chci ho udělat, ale nejdřív musím omrknout svoje úspory.)
Takže... No, asi víte, do čeho jdete, když to rozklikáváte. Je to prostě Radek... =D
Probudilo mě zaklepání nepochybně hlasitější, než by bylo bývalo nutné. Tedy, pravděpodobně hlasitější. Možná hlasitější?
No dobře, přiznávám se, jen tak tak mě probudilo, ale to je vedlejší. Protože mě probudilo, a protože to probuzení bolelo. A taky proto, že máma zcela objektivně nemohla vědět, že mě sotva probudí, takže to od ní bylo extrémně zákeřné a sadistické.
Což jsem jí taky vzápětí dal najevo pomocí velmi obsáhlého proslovu.
Rozhodně jsem jen nezakňučel a nepřetáhl si polštář přes hlavu.
Neslyšel jsem, že by se dveře otevřely, ale jejich následné zabouchnutí jsem slyšel rozhodně.
„Radku?“
… A to bohužel taky.
„Radek tu není,“ zahuhňal jsem.
„Radek tu už dlouho nebude, pokud urychleně nezvedne zadek z postele. A tím 'tady' myslím 'na světě', aby nedošlo k omylu.“
„To zní absolutně skvěle.“
„RADKU...“
S velkým vypětím sil jsem nadzvedl boky, takže moje pozadí na chvíli levitovalo ve vzduchu.
„Lepší?“ zeptal jsem se.
A pak se pro změnu zvedl polštář z mého obličeje a já zasténal, když do mých očí proniklo ostré ranní... no, dobře, asi ne tak docela ranní světlo.
„Je po poledni. Za hodinu jedeme k babičce. Vstávej a dej se dohromady.“
Zakryl jsem si obličej rukama a zhluboka se nadechl.
„K babičce? Proč mi to někdo neřekl dřív?“
„Protože se ozvala s tím, že potřebuje s něčím pomoct, včera odpoledne, asi hodinu poté, co jsi odešel za Robinem s tím, že budeš v osm doma.“
„A kdy jsem přišel?“ zamračil jsem se.
„To se ptáš MĚ? No, zhruba s osmihodinovým zpožděním.“
„Hups.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš, Radku?“
„Ehm... promiň? Promiň....“ Chtěl jsem na ni udělat nějaké ty roztomilé psí oči, ale nedokázal jsem ani rozlepit víčka. „Ale s Robim jsme potkali pár mejch kámošů, dali jsme si skleničku... a další... a další... Pak jsme šli tancovat, pak jsme si dali koktejl...“
„A pak další, je mi to absolutně jasné,“ vzdychla máma. „A kde máš Robina?“
„U něj doma, předpokládám. Předpokládám. Předpokládám...“
„RADKU!“
„Nekřič, prosím...“
„Tak neusínej. Máš hodinu na to, aby ses dal dohromady. Vykoupal se, oblékl, najedl-“
Naprázdno jsem polkl.
„Prosím, ne. Nemluv přede mnou o jídle. Je mi hrozně zle. Myslí, že mezi těma koktejlama bylo i pár panáků.“
„Ty jsi o tom někdy pochyboval?“
Prakticky jsem slyšel, jak se ušklíbla, když to říkala.
„Mami... Nemohl bych nejet?“
„Nemohl.“
„Ale mami, mně je vážně zle...“
„To je nesmírně dojemné, ale mě to co?“
„Nezajímá?“ odhadl jsem.
„Velice správně, Radečku,“ odsouhlasila. „Takže se zvedej.“
„Fajn. Fajn. Fajn...“ Mírně jsem se nadzvedl na loktech. „Ale je to na tvoje vlastní riziko.“
Kousek po kousku jsem se vyškrábal do sedu, až teprve pak jsem se odhodlal otevřít oči. Pomalu. Polehoučku. Hlava mě ani tak nebolela, jako se mi spíš točila. Místo jazyka jako bych měl v ústech půl roku používanou houbičku na nádobí.
To točení hlavy se ukázalo jako problém. Respektive náhlá závrať, kterou jsem pocítil v okamžiku, kdy jsem oči pootevřel na víc než zhruba půl centimetru.
Vzápětí jsem už vystřelil z postele a sprintoval do koupelny. A nemusím zmiňovat, co jsem dělal tam.
Zpátky do chodby jsem se nevyplazil po čtyřech jen proto, že jsem si chtěl zachovat ještě nějaký zbytek důstojnosti. Pravda, před svojí mámou jsem nejspíš veškerou dávno ztratil, ale... No, je hezké mít nějaké ty iluze, no ne?
Pomalým krokem jsem se došoural do kuchyně a padl na židli. A pak se tak nějak samovolně převážil, aby se moje čelo mohlo opřít o příjemně chladnou desku stolu.
Cítil jsem, jak mě máma hladí po vlasech.
„Běž zpátky do postele,“ řekla.
„To je dobrý,“ zamumlal jsem. „Já to dám. Já to dám...“
„Ne. Nedáš. Nebudeme ti co dva kilometry zastavovat, abys mohl zvracet.“
„Jen... co pět.“
„Radku.“
„Pojedu. Fakt. To je dobrý.“
„Dobře. Ale pod podmínkou, že se předtím najíš. Co bys řekl na vajíčka na cibulce?“
„Asi něco jako 'chceš mě zabít?!'.“
„Jdi do postele,“ zopakovala. „Přinesu ti vodu, něco sladkého a něco k jídlu, co vydrží, než to do sebe dokážeš nasoukat.“
„Bez vůně, prosím.“
„Bez vůně. Dobře.“ Její prsty v mých vlasech by mě dokázaly snad i uspat.
„Takže... nemusím jezdit?“ ujistil jsem se.
„Nemusíš.“
Pomalu jsem se narovnal a modlil se, aby mě nezasáhla další vlna závratě.
„Přiznej se,“ ušklíbl jsem se. „Že ty nechceš babičce vysvětlovat, jak jsi jen mohla dopustit, že se tvůj syn, TEPLEJ syn, opil tak, že se druhej den málem neudrží na nohou?“
„Pozor na jazyk, Radečku, abych náhodou nezměnila názor.“
„Tak jaká je výmluva?“ pozvedl jsem obočí.
„Co myslíš? Učíš se na zkoušku.“
„Mami... Ty jsi prostě nejlepší...“
„Samozřejmě, že jsem. A teď se doplaz zpátky do postele. Hned ti donesu tu vodu.“
No dobře, přiznávám se, jen tak tak mě probudilo, ale to je vedlejší. Protože mě probudilo, a protože to probuzení bolelo. A taky proto, že máma zcela objektivně nemohla vědět, že mě sotva probudí, takže to od ní bylo extrémně zákeřné a sadistické.
Což jsem jí taky vzápětí dal najevo pomocí velmi obsáhlého proslovu.
Rozhodně jsem jen nezakňučel a nepřetáhl si polštář přes hlavu.
Neslyšel jsem, že by se dveře otevřely, ale jejich následné zabouchnutí jsem slyšel rozhodně.
„Radku?“
… A to bohužel taky.
„Radek tu není,“ zahuhňal jsem.
„Radek tu už dlouho nebude, pokud urychleně nezvedne zadek z postele. A tím 'tady' myslím 'na světě', aby nedošlo k omylu.“
„To zní absolutně skvěle.“
„RADKU...“
S velkým vypětím sil jsem nadzvedl boky, takže moje pozadí na chvíli levitovalo ve vzduchu.
„Lepší?“ zeptal jsem se.
A pak se pro změnu zvedl polštář z mého obličeje a já zasténal, když do mých očí proniklo ostré ranní... no, dobře, asi ne tak docela ranní světlo.
„Je po poledni. Za hodinu jedeme k babičce. Vstávej a dej se dohromady.“
Zakryl jsem si obličej rukama a zhluboka se nadechl.
„K babičce? Proč mi to někdo neřekl dřív?“
„Protože se ozvala s tím, že potřebuje s něčím pomoct, včera odpoledne, asi hodinu poté, co jsi odešel za Robinem s tím, že budeš v osm doma.“
„A kdy jsem přišel?“ zamračil jsem se.
„To se ptáš MĚ? No, zhruba s osmihodinovým zpožděním.“
„Hups.“
„To je všechno, co mi k tomu řekneš, Radku?“
„Ehm... promiň? Promiň....“ Chtěl jsem na ni udělat nějaké ty roztomilé psí oči, ale nedokázal jsem ani rozlepit víčka. „Ale s Robim jsme potkali pár mejch kámošů, dali jsme si skleničku... a další... a další... Pak jsme šli tancovat, pak jsme si dali koktejl...“
„A pak další, je mi to absolutně jasné,“ vzdychla máma. „A kde máš Robina?“
„U něj doma, předpokládám. Předpokládám. Předpokládám...“
„RADKU!“
„Nekřič, prosím...“
„Tak neusínej. Máš hodinu na to, aby ses dal dohromady. Vykoupal se, oblékl, najedl-“
Naprázdno jsem polkl.
„Prosím, ne. Nemluv přede mnou o jídle. Je mi hrozně zle. Myslí, že mezi těma koktejlama bylo i pár panáků.“
„Ty jsi o tom někdy pochyboval?“
Prakticky jsem slyšel, jak se ušklíbla, když to říkala.
„Mami... Nemohl bych nejet?“
„Nemohl.“
„Ale mami, mně je vážně zle...“
„To je nesmírně dojemné, ale mě to co?“
„Nezajímá?“ odhadl jsem.
„Velice správně, Radečku,“ odsouhlasila. „Takže se zvedej.“
„Fajn. Fajn. Fajn...“ Mírně jsem se nadzvedl na loktech. „Ale je to na tvoje vlastní riziko.“
Kousek po kousku jsem se vyškrábal do sedu, až teprve pak jsem se odhodlal otevřít oči. Pomalu. Polehoučku. Hlava mě ani tak nebolela, jako se mi spíš točila. Místo jazyka jako bych měl v ústech půl roku používanou houbičku na nádobí.
To točení hlavy se ukázalo jako problém. Respektive náhlá závrať, kterou jsem pocítil v okamžiku, kdy jsem oči pootevřel na víc než zhruba půl centimetru.
Vzápětí jsem už vystřelil z postele a sprintoval do koupelny. A nemusím zmiňovat, co jsem dělal tam.
Zpátky do chodby jsem se nevyplazil po čtyřech jen proto, že jsem si chtěl zachovat ještě nějaký zbytek důstojnosti. Pravda, před svojí mámou jsem nejspíš veškerou dávno ztratil, ale... No, je hezké mít nějaké ty iluze, no ne?
Pomalým krokem jsem se došoural do kuchyně a padl na židli. A pak se tak nějak samovolně převážil, aby se moje čelo mohlo opřít o příjemně chladnou desku stolu.
Cítil jsem, jak mě máma hladí po vlasech.
„Běž zpátky do postele,“ řekla.
„To je dobrý,“ zamumlal jsem. „Já to dám. Já to dám...“
„Ne. Nedáš. Nebudeme ti co dva kilometry zastavovat, abys mohl zvracet.“
„Jen... co pět.“
„Radku.“
„Pojedu. Fakt. To je dobrý.“
„Dobře. Ale pod podmínkou, že se předtím najíš. Co bys řekl na vajíčka na cibulce?“
„Asi něco jako 'chceš mě zabít?!'.“
„Jdi do postele,“ zopakovala. „Přinesu ti vodu, něco sladkého a něco k jídlu, co vydrží, než to do sebe dokážeš nasoukat.“
„Bez vůně, prosím.“
„Bez vůně. Dobře.“ Její prsty v mých vlasech by mě dokázaly snad i uspat.
„Takže... nemusím jezdit?“ ujistil jsem se.
„Nemusíš.“
Pomalu jsem se narovnal a modlil se, aby mě nezasáhla další vlna závratě.
„Přiznej se,“ ušklíbl jsem se. „Že ty nechceš babičce vysvětlovat, jak jsi jen mohla dopustit, že se tvůj syn, TEPLEJ syn, opil tak, že se druhej den málem neudrží na nohou?“
„Pozor na jazyk, Radečku, abych náhodou nezměnila názor.“
„Tak jaká je výmluva?“ pozvedl jsem obočí.
„Co myslíš? Učíš se na zkoušku.“
„Mami... Ty jsi prostě nejlepší...“
„Samozřejmě, že jsem. A teď se doplaz zpátky do postele. Hned ti donesu tu vodu.“
Radek se mi líbí čím dál víc prosím prosím chci si ho přečíst celého
OdpovědětVymazatJeště s ním bude pěknejch pár povídek, než se nějak doplácám k tomu, abych konečně dopracovala druhej díl. Ale musím říct, že mám tu postavu vážně moc ráda... =D
VymazatRadek se mi líbí čím dál víc prosím prosím chci si ho přečíst celého
OdpovědětVymazatRadek? Radek? Radeeeek!
OdpovědětVymazatChci víc víc víc!
A dneska jsem udělala maturu, takže tohle je skvělej dáreček. Díky. [:
Není vůbec zač. Gratuluju k maturitě! =) A jo, víc zase časem bude, snad... =D
VymazatParáda! Už mi chyběl :)
OdpovědětVymazatMně chybí taky, ale bohužel ne natolik, abych se pořádně věnovala jeho psaní... =D
Vymazattak jsem si ho koupila jen čekám až mi ho pošlou
OdpovědětVymazatŠkoda, že jsi to nevydržela ještě chvíli, mohla jsem ti ho poslat já... =/
Vymazattak jsem si ho koupila jen čekám až mi ho pošlou
OdpovědětVymazatParada! Dokonale. Milujeme Radka a chceme ho! Platime klido uz ted, aby bylo na vydani, My ho proste POTREBUJEME:))) P aK
OdpovědětVymazatPrvní díl nebo to, co pro něj chystám potom? První díl bude brzo, u druhýho by mi nejdřív musel někdo zaplatit, aby mě to vůbec donutil napsat... =D
VymazatSuper :D
OdpovědětVymazat