čtvrtek 11. června 2015

Knižní NEtip #1 - Boy Meets Boy

Musím přiznat, že jsem byla docela na vážkách, jestli vám sem tuhle knížku hodit nebo ne. Nemůžu ji totiž rozhodně zařadit mezi knižní tipy jako takové, jelikož za sebe ji s čistým svědomím nemůžu doporučit, i kdybych stokrát chtěla. Na druhou stranu si ale říkám, že se může najít někdo, komu by se mohla zamlouvat, koho by mohla zaujmout, povzbudit, nebo co já vím. No, kdyby se někdo takový našel, bude si muset najít důvody k jejímu přečtení v tomhle prvním (ale třeba ne posledním) knižním NEtipu.

Protože jak jinak se postavit ke knížce, o které chcete něco napsat, ale nechcete ji doporučit, než jako k NEtipu? Oficiální řazení pod štítek tipů zůstává (jelikož nový štítek jsem líná zakládat, a navíc mi to přijde kapku zbytečné), ale jinak vítejte u vylévání si frustrace nad jednou knižní chuděrkou, co mi prostě nesedla...

Kdo?
Americký autor David Levithan se narodil 7. zíří 1972. Věnuje se především literatuře žánru young adult. Jeho první kniha Boy Meets Boy (aha, první, to vlastně dost vysvětluje) vyšla v roce 2003. Podle Wikipedie ve svých dílech často užívá silné homosexuální postavy (ehm, jistě). Každopádně se tématu homosexuality věnuje často, a údajně se snaží psát knihy, které budou zároveň vtipné a zároveň se čtenáře citově dotknou. Na základě téhle knížky nemůžu říct, že by se mu to zrovna dvakrát dařilo...

Co?
Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem příběhu je středoškolák Paul. Paul žije v jakémsi neurčitém městečku, nad kterým jako by neustále zářila duha a to jediné, co mu chybí k dokonalosti, jsou pobíhající jednorožci, kteří nerozlišují mezi mladou pannou a panicem. Je to idiot, který si neuvědomuje, jak moc je jeho život jednoduchý, takže si ho s oblibou komplikuje tím, že neví, co chce. Má staršího bratra, který není ani zdaleka tak otravný, jako starší sourozenci bývají, a milující rodiče, kteří mají na své děti kdykoli čas. Taky má kamarádku, která je teoreticky poněkud uvolněnějších mravů, prakticky působí tak trochu jako kurva. A kamaráda Tonyho, který ovšem bydlí v zléma  ošklivém VEDLEJŠÍM městě, zjevně plném náboženských fanatiků, kteří mladému gayovi neumožňují naplnit jeho touhy. Ach, a všichni vždycky věděli, že je gay. Už od školky.

 Paul chodí na střední školu, která je ve všech ohledech dokonalá. Jakékoli projevy homofobie jsou již v zárodku rázně potlačeny, na chodbách se ocumlávají jedinci bez ohledu na pohlaví, není a nikdy tu nebyla šikana, roztleskávačky jezdí na Harleyích, královnou školy je osoba jménem Infinite Darlene, která je zároveň quarterbackem fotbalového týmu a zjevně se nemůže rozhodnout, jestli je transsexuál nebo "jen" drag queen... Blá. Blá. Blá.


Ale přirozeně, že (aby se dostálo názvu) Paul musí potkat toho svého pana Božského. Stane se to na jednom mejdanu (myslím, jistá si nejsem, po přečtení prvních dvou kapitol jsem si dala několikaměsíční pauzu na vzpamatování se, takže už si to přesně nepamatuju a jsem líná hledat) a panem Božským je klučina, co se jen asi před měsícem přistěhoval. Přirozeně je to dokonale umělecký typ, který je ach-tak-úžasný-a-svůj, že má na půdě domu vlastní malířský ateliér, do kterého se leze skříní. (Asi aby si mohl skoro denně znovu prožít symbolický coming out, fakt nevím.) Ale všechno se, přesně dle očekávání, zkomplikuje, když o Paula projeví zájem jeho bývalý, který ho odkopl a pomlouval a zlomil mu srdce, ale momentálně je to smutňoučký chudáček, takže... Ehm, jo.


Proč si to nechcete přečíst?
Pokud vám nestačilo shrnutí děje, mám tu pro vás ještě pěkných pár dalších důvodů, proč se do téhle knížky radši nepouštět. Pro začátek tu máme třeba fakt, že styl psaní rozhodně není absolutně ničím zajímavý a celkově za moc nestojí. Je to prostě vyprávění děje, které je místy proložené něčím, co asi měla být humorná poznámka, případně rádoby hlubokou myšlenkou, která je asi tak originální jako komiksová zápletka založená na paličatosti Tonyho Starka.


Dále je tu fakt, že je to celé prostě jen jedna velká utopie. Ne, vážně, městečko, kde nikdo, ale vážně NIKDO nemá nic proti homosexualitě? Škola, kde všichni milují ty největší outsidery? Svorné vyhnání skautů, kteří diskriminují homosexuály (ošklivci jedni oškliví!) a založení vlastního oddílu, který se ale nejmenuje Boy Scouts, ale Joy Scouts? (Mezi námi, fakt nechci vědět, co Joy Scouts běžně dělají, ale mám neodbytný pocit, že by se u toho červenaly autorky nejtvrdších fanfikcí.) Je to celé prostě tak nereálné a sladké, že to pomalu vyvolává nutkání zvracet. 

A samozřejmě nemůžu nezmínit postavy, protože... Viděli jste někdo Stepfordské paničky? Protože to je přesně ono. Vážně bych se nedivila, kdyby se obyvatelé městečka natahovali klíčkem. Postavy jsou ploché a působí jen jako klišovité figurky plnící v zápletce jediný účel (nejlepší kamarádka, se kterou se ale hrdina nepohodne / hloupý přítel nejlepší kamarádky / nádherný a úžasný umělec se zlomeným srdcem / expřítel pro okořenění zápletky / otravná mladší sestra úžasného umělce...). Jedinou postavou, kterou by si člověk nespletl s robotem (ale jen o fous), je Tony, ale ten holt nepochází z americké Duhové oázy. Ano, a Tonyho rodiče, ale ti se nepočítají, protože to jsou ošklivci oškliví a potřebují, aby je navštívila křížová výprava vedená rodiči a přáteli gayů z Duhové oázy. Protože, no... Protože to řekli Paulovi rodiče přece!

7 komentářů:

  1. Možná že právě odstavec "Proč si to nechcete přečíst" mi tak trochu naznačil, že bych si to mohla napsat na svůj dlooooouhý seznam knih, který si chci přečíst. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale no tak, já to myslím vážně, tahle knížka je hrozná... =D

      Vymazat
  2. Já se na Levithanovi knihy chystám, protože LGBT, že jo. Ale nevím, nevím... snad ty novější knihy budou lepší, hlavně mám vyhlídnuté Two Boys Kissing, ale čekám na překlad. Podle všeho by měl vyjít už na podzim od CooBoo... no uvidíme. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevím, taky jsem si říkala, že když je to LGBT, mohla bych toho od něj přečíst víc, ale tahle knížka mě absolutně odradila. Takže než něco dalšího zkusím, asi to hodně dlouho potrvá...

      Vymazat
  3. Hah. :D 'Asi aby si mohl skoro denně znovu prožít symbolický coming out.'
    Takhle jsem se naposledy nasmála, když... ať to máme tématický - když moje zatvrzele-křesťansky-homofobní spolužačka-rádoby-kamarádka (která se, proč o tom vlastně mluvím (?), bůhvíproč baví ve třídě jen s jedním spolužákem (jenž je čirou náhodou gay) a se mnou (a ona moc dobře ví, co na tom mobilu o hodinách čtu)) udělá omylem nějaký pikantní gay-vtip a nedojde jí, co to vlastně řekla.
    Dřív jsem měla sebevražedné sklony v podobě: přečíst si vždycky to, před čím mě někdo varuje, abych to nečetla, (Kupříkladu Štěstí na dosah, vydržela jsem jednu kapitolu. Pak jsem knížku prodala. Zadarmo.) později se k sebevražedným sklonům přidali i symptomy a při čtení (když se stal zázrak a já to náhodou dočetla i po čtení, ačkoli mám pocit, že to se nikdy nestalo) jsem měla depresi jako kdybych právě přečetla srdceryvný román, víc. Jistěže jsem proti pálení knih. Ale ruku na srdce, když někdo udělá chybu - velkou chybu - někdo by to měl napravit. Radikálně.
    A tímhle chaotickým shlukem slov jsem vlastně chtěla říct, že - ač knížka asi ne - ten článek je naprosto senzační

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. =D A ta knížka je fakt hrůza, dočetla jsem ji vlastně jen kvůli tomu, že jsem si vyčítala, jak dlouho ji už mám rozečtenou, a že nerada nechávám knížky nedočtený. Možná jsem trochu doufala, že se to postupem času zlepší, ale když došlo na přehnaně romantická gesta, už jsem to prostě jen chtěla mít z krku... =D

      Vymazat