René

Když jsem viděla téma 'Kolotoč lží', říkala jsem si, že je docela vtipný, že jsem na něco v tom stylu už psala povídku minulý týden. Ale vzhledem k tomu, že jsem sem chtěla něco napsat a hledala námět, rozhodla jsem se pokusit inspirovat ještě jednou. Tentokrát z toho vypadlo něco v mnohem uvolněnějším a optimističtějším duchu, vlastně něco, co absolutně nemůžete brát vážně. Někdo z vás možná hlavní hrdiny pozná, jelikož jste tu s nimi už taky párkrát měli čest. Jedná se totiž o ústřední (čistě přátelskou) dvojici ze zatím nezveřejněného minidílka s krycím názvem Bisexuálka... ;)

„Takže... Co ještě ses dozvěděl o svém nejnovějším objevu?“
„Mhm...“ zabručel a mně bylo absolutně jasné, že neposlouchá.
„Pájo,“ oslovila jsem ho.
„Mhm,“ zopakoval s pohledem upřeným do mobilu.
„Pavle!“
Zvedl hlavu a zadíval se na mě doširoka otevřenýma očima.
„Tak jsi mi NEŘEKLA!“ pronesl zděšeně. „Máme přece jasnou dohodu! Ty mi nikdy, NIKDY nebudeš říkat Pavle, a já nebudu dělat vtipy na tvoje jméno!“
„Tak mě máš poslouchat!“
„Neječ tady,“ ušklíbl se. „Nejsi u splavu.“
„Promiň, teď neděláš vtipy na moje jméno?“
„Ty jsi mi řekla Pavle. To znamená, že já ti teď můžu vesele říkat Viktorko. Mimochodem, jak se má Hynek? Chci říct, Jarmila. Chci říct...“
„Neměň téma, miláčku, buď od tý dobroty,“ řekla jsem. „Já se ptala na tvůj objev.“
„A co s ním?“ zamrkal.
„Ehm, no...“ odkašlala jsem si. „Vůbec nic. Jen jsi o něm mluvil, mluvil, mluvil... A najednou ses prostě odmlčel a začal jsi zírat do mobilu. To je trochu otravný, víš? A taky nezdvořilý. Člověk za tebou přijde na přátelskou návštěvu...“
„... na kterou by vůbec nemusel chodit, kdyby mě sprostě nezradil a neodstěhoval se za svojí drahou polovičkou...“
„No jo, máš pravdu. To musí bejt příšerný, že máš celej byt pro sebe a můžeš si sem tahat kluky bez toho, aby ses musel snažit krotit v hlasitosti svých projevů... I když se samozřejmě nedá říct, že bys to někdy dělal, pravda.“
„Právě jsem to chtěl namítnout,“ kývl a jeho oči se zase začaly stáčet směrem k displeji jeho telefonu.
„Pájo!“ okřikla jsem ho.
„Co pořád?!“ zakňučel.
„Tvůj objev!“
„A co s ním? Vždyť už jsem ti to všechno řekl. Našel jsem ho na internetový seznamce, představil se mi jako René, je mu pětatřicet, měří metr devadesát, vymakaná postava, blond vlasy, modrý oči. Je to reklamní fotograf, má peněz, že by s nima mohl tapetovat, jezdí v Audi a má ho v pozoru dlouhýho jednadvacet cenťáků. Jo, a postaví ho čtyřikrát po sobě. Co ještě potřebuješ vědět?“
„Já ti nevím. Působí to na mě trochu divně. Myslíš, že se fakt jmenuje René?“
„Ne. Tipoval bych ho spíš na Lokiho nebo barona Prášila, případně Majzlíka, ale nikdy nevíš. Třeba se FAKT jmenuje René.“
„Ale o těch ostatních informacích tak trochu pochybuješ, co?“ pozvedla jsem obočí. „Upřímně, já taky. Kdyby někdo takovej existoval, vědělo by se o tom. Před jeho barákem by stála fronta nezadanejch buzen a heteraček, co by doufaly, že ho přeorientujou.“
„A bisexuálek, co by doufaly, že je stejně divnej jako ony.“
„Tohle byla podpásovka, Pájoušku. A pořádná. Mimochodem, není?“
„A pak že nejste kurvy, drahoušku. Nejsi náhodou zadaná?“
„Náhodou,“ pokrčila jsem rameny. „Ne, že by tohle nebyla bezpředmětná diskuse. Náš bohatý reklamní fotograf má k realitě asi tak blízko jako Ordinace v Růžový zahradě.“
„Hm, no vidíš. Nekoukáš na to náhodou? Možná se inspiroval tam.“
„Nikdy nevíš, Pájulko,“ povzdychla jsem si a natáhla se pro svůj hrnek s kafem. „Tak co, hodláš se s ním sejít?“
„Samozřejmě, že hodlám,“ zakřenil se. „Možná není René a reklamní fotograf, ale třeba nebude k zahození.“
„A co když tě bude chtít někam zatáhnout a znásilnit?“
„Pokud nebude k zahození, měl by se spíš bát, že ho někam zatáhnu a znásilním já. Ale ono to znásilňování snad ani nebude nutný, ne?“
„Snad,“ pokrčila jsem rameny. „Mimochodem, jak se na seznamce jmenuješ ty?“
„Já? Pája. Protože, pokud dovolíš, Viky, tak JÁ nemám zapotřebí lhát, abych získal pozornost chlapů. Stačí vyzdvihnout vlastnosti, co mám.“
„Jako například?“ pozvedla jsem obočí.
„No, v prvé řadě jsem naprosto k sežrání.“
„Ovšem,“ kývla jsem.
„Mám skvělý smysl pro humor,“ pokračoval.
„To máš.“
„A taky umím naprosto bezkonkurenčně kouřit.“
„Gratuluju, zmínil jsi to až jako třetí. Lepšíš se.“
„Klukům to ovšem zmiňuju jako první. Většina buzen má jasně daný priority.“
„Jo, Pájulko, já vím. Znám tě. Kdy máš to rande?“
„Zítra večer. Mám ti dát vědět, jak to dopadlo?“
„To se ptáš? Samozřejmě, že ano!“ kývla jsem. „A pozdravuj Reného...“

Telefon mi zazvonil až ráno po té Pájově schůzce. Nedalo se říct, že bych čekala něco jiného, natolik dobře svoji malou buznu znám.
„Poslouchám,“ ohlásila jsem se do telefonu. „Voláš mi, že ležíš v nemocnici, případně rovnou mrtvej někde v příkopu?“
„Ten chlap je zatracenej lhář,“ zamumlal Pája. „Absolutně kecal. Měří metr pětaosmdesát a v pozoru má maximálně devatenáct cenťáků.“
„Mhm...“ kývla jsem. „I když, to taky není tak docela špatný. Soudě podle toho, jak vyčerpaně zníš... Dokáže ho postavit čtyřikrát po sobě?“
„Po sobě ne. S pauzama... I pětkrát. Bože.“
„A jmenuje se...“
„René.“
„A je...“
„Nevím. Ale jestli není, tak si pronajal velice přesvědčivě působící ateliér.“
„A jezdí v...“
„A velice přesvědčivě působící Audi.“
„Kurva.“
„Pro něj? Kdykoliv.“
„Víš, že jsem vážně myslela, že kecá?“
„Vím. Taky jsem si to myslel. Přísahal bych, že musí kecat. Ale zjevně... ne.“
„Hm, promiň, ale kde že to bydlí?“
„Copak, chtěla by ses jít postavit do fronty?“
„Ani ne. Spíš mu překopat zahradu a najít ty mrtvoly, co tam zákonitě musí mít zakopaný.“
„Vik? Po noci jako tahle... Ať si mě zakope, kam jen chce. Jen když mi k tomu dá hrnek kafe...“
„Víš, Pájulko, když budeš mrtvola, bude ti docela jedno, jestli-“
„Chceš mi říct, že mrtvola nemá nárok na kafe? Ts. Tomu se říká diskriminace!“
„Broučku? Nechci ti nic říkat, ale asi by sis měl jít lehnout a trochu se prospat. Žvaníš nesmysly.“
„Však taky půjdu. Ale ne protože ty jsi mi to řekla, ale protože...“ Uslyšela jsem hlasité zívnutí. „Protože já chci, abys věděla!“
„Jasně. Jak taky jinak. Tak dobrou, Pájo.“
„Měj se, Vik. Pozdravuj... mhm... doma.“
Měla jsem silné podezření, že usnul prakticky hned poté, co odložil telefon.