V cizí kůži

Myslím, že je čas přiznat si, že s mým psaním to poslední dobou je všechno, jen ne slavný. Nějak nemám motivaci, nápady a především, a to je skoro nejhorší, slova. Snažíms e psát, ale poměrně často mě postihuje syndrom blikajícího kurzoru. Už mi z toho slušně hrabe, ale nic moc s tím nenadělám. Snad to brzo přejde. Prozatím jsem se pokusila aspoň inspirovat tématem 'Jeden den v cizím tělě', a protože Múze se nějak nechce přihrávat nápady, použila jsem por zpracování toho námětu naši známou dvojku, aneb Patrika a Lukáše. Ale nepředpokládám, že by se někdo hádal, že je nechce... =D

„Kdyby sis mohl na den vyměnit tělo s někým, s kýmkoliv, s kým by to bylo?“
„Už zase filosofuješ, Páťo?“
„Myslím to vážně.“
„Neříkal jsem ti, že v tomhle počasí nemáš pít horkej čaj? Máš úpal. Úžeh. Úpal? Co že je z vedra a co je ze sluníčka?“
„Nepil jsem horkej čaj.“
„Promiň, ale tomu se mi nějak nechce věřit.“
„Pil jsem horkou čokoládu.“
„Tomu se mi už chce věřit víc. Takže předávkování cukrem?“
„Možná maličko.“
„Ale jen docela nepatrně, chápu.“
„Tak s kým by sis chtěl vyměnit tělo?“
„S kým bych si měl chtít vyměnit tělo? Já jsem se svým absolutně spokojenej.“
„Promiň, ale nenadával jsi zrovna včera na svoje bicepsy?“
„To ale neznamená, že nejsem spokojenej. Proč bych měl chtít cizí tělo?“
„No, třeba aby sis vyzkoušel celej den v cizí kůži? ŽIVOT někoho úplně jinýho. Nebylo by to zajímavý?“
„Hm...“
„Čokoládu?“
„Jo, díky, dám si. Ehm... Když o tom tak přemýšlím, možná by se někdo našel, s kým bych si rád prohodil tělo.“
„Vidíš. Kdo?“
„Ty.“
„...“
„No co?“
„Takhle to nefunguje, Lukáši.“
„Proč ne? Mě by to bavilo. Válet se na gauči, překládat... A pak bych večer zjistil, jak je možný, že při sexu tak šíleně hlasitě sténáš. Jo, a samozřejmě je tu taky to, že bych zároveň věděl, že zatímco já se poklidně válím, ty dřeš v posilovně. To by mě hodně bavilo.“
„Abys věděl, tak já se jen neválím. Taky si musím někdy hrát s Alicem!“
„Hm, ano. Ta kočka, co momentálně spí na křesle, vypadá, že vyžaduje hodně pozornosti.“
„Nevyžaduje, protože jsem ho už utahal.“
„Přirozeně.“
„Lukáši!“
„Ano, zrzounku?“
„Ty jsi příšernej vůl, víš to? A aby bylo jasno, s TEBOU bych si tělo nevyměnil. Nikdy. Ani omylem. Jen přes moji mrtvolu.“
„I to se dá zařídit...“
„Krom toho... nebylo by to trochu divný? Představ si, že bys přišel domů, teda, já bych přišel domů, a vlastně by k tobě přišlo tvoje vlastní tělo. A pak by tě políbily tvoje vlastní rty. A viděl bys, jak se tváříš při sexu. A mezi náma, JÁ nechci vědět, jak vypadám při sexu. Určitě je to absolutní tragédie.“
„To rozhodně není. Právě naopak. Nikdy jsem neviděl nic víc sexy.“
„To jsi ještě neviděl sebe.“
„Hm, ale jo, viděl. Kdysi dávno jsme si s jedním klukem dali před postel zrcadlo. Nebylo to nic zas tak-“
„Zrcadlo?“
„A sakra.“
„Zatraceně, to mě ještě nikdy nenapadlo. Luky, proč ještě nemáme před postelí zrcadlo?“
„Ehm, no, protože tebe to zatím nenapadlo a protože mně to tehdy nepřišlo nijak zvlášť super, rozhodně ne natolik, abych si to musel... Dobře, podle tvýho pohledu soudím, že si to budu muset zopakovat.“
„Mhm.“
„A tudíž budeme muset koupit přenosný zrcadlo.“
„Vyrážíme za pět minut.“
„A co ta čokoláda?“
„Na její vypití máš čtyři minuty.“
„Patriku...“
„No dobře, dobře. Ale zítra, ano?“
„Proč já mu ještě dodávám nápady?“
„Protože jsi můj nejmilovanější manžel a nechceš, abych se ti v posteli nudil.“
„Nebo protože jsem idiot.“
„Ano, to je taky možnost.“
„Patriku!“
„No co? Já to neřekl, to ty.“
„Tak si říkám, že se mi vlastně docela líbila ta diskuse o tom, v čí kůži bych chtěl strávit den.“
„Už jsi schopen podat mi uspokojivou odpověď?“
„Ehm... A jaká odpověď by tě uspokojila?“
„Jakákoliv jiná než ta, kterou jsi mi už podal.“
„Překvapivě.“
„No tak, Luky, povídej. Musíš mít někoho, s kým by sis chtěl na den prohodit život.“
„Fakt jsem o tom nikdy neuvažoval. Ty někoho takovýho máš?“
„No samozřejmě. Upřímně, kdyby mi někdo řekl, že si můžu vybrat jednoho člověka, nejspíš bych si ani vybrat nedokázal.“
„Napadají mě dvě možnosti, proč to tak je, Páťo. Buď je tvůj život tak příšernej, nebo se přes den tak nudíš. Tipuju to na béčko.“
„Ty fakt nemáš nikoho, s kým by sis chtěl prohodit tělo?“
„Nedáš mi pokoj, dokud neřeknu jméno, co?“
„Chytrej kluk.“
„Fajn. Tony Stark.“
„Hej! Fiktivní postavy se nepočítají!“
„To je smutný. Jiný jméno ze mě nedostaneš. A ještě řekni, že ty nemáš na svým pomyslným seznamu fiktivní postavy.“
„Ehm...“
„Vidíš to. A k tomu řekni, že by sis nechtěl vyzkoušet bejt aspoň na jedinej den geniální superhrdina s prakticky bezedným bankovním kontem. No tak, poslouchám.“
„Ehm, no... Fajn, rozhodně by to nebylo špatný.“
„Vidíš. A když máme tuhle diskusi z krku-“
„Ale kdyby sis nemohl vybrat fiktivní postavu, tak kdo-“
„Alice.“
„Cooper?“
„Ne, zrzounku. Náš KOCOUR Alice. Jen si to vezmi. Taky se celej den je válí, je tu s tebou, ty si s ním hraješ, nebo to aspoň tvrdíš, minimálně ho občas pohladíš...“
„Zvířata se taky nepočítají!“
„Ach jo. Tak si říkám, jestli přece jen nevyrazíme pro to zrcadlo...“