50 náhodných faktů o mně

Nazdárek, lidi. Tak tu mám zase jednou jeden TAG. Tentokrát nepochází od nikoho konkrétního, našla jsem ho hned na několika různých blozích (a to jen v poslední době), z nichž většinu už si nepamatuju. =D Jak jste asi pochopili z názvu, tentokrát se dozvíte padesát zcela náhodných faktů o mé osobě. V jejich řazení nehledejte logiku, většinou je to jen o náhodě a volných asociacích... =D

1) Technicky vzato se jmenuju Kateřina, ale nemám to jméno ráda, takže ho zpravidla zkracuju na Katka. Vlastně jsem se původně MĚLA jmenovat Katka, ale na matrice to nepovolili.

2) Sice jsem se narodila tak, že tak tak spadám do znamení berana, ale stejně jsem beran jako vyšitej.

3) S bráchou si rádi dobíráme maminku, přesně dle hesla 'vše, co řeknete, bude použito proti vám'. A někdy i to, co říct nestihnete. Míváte pocit, že rodinné sitcomy přehánějí? Ne pokud jde o naší rodinu...

4) Když na to přijde, jsem hodně drzá a ironická. Po mamince.

5) Po mamince mám i tu blbou vlastnost, že někdy nedokážu rozlišit, kdy už to s ironií přeháním.

6) Jsem cholerik. Snadno vyletím, ale během chvíle se zase uklidním. Značně to ulehčuje hádky s maminkou, jelikož i v tomhle jsme stejný. Zkrátka za sebou práskneme dveřma, ale za hodinu se spolu dokážeme zase normálně bavit. (Ovšem ztěžuje to hádky s kýmkoliv jiným, kdo tuhle vlastnost nemá.)

7) Mám tendenci preventivně se omlouvat za blbiny a nevím, jak se toho zbavit.

8) Jsem bi. Vlastně jsem přísně technicky vzato pansexuální, ale dělení bisexuality a pansexuality mi přijde jako zbytečný a zmatený (jako by každej viděl rozdíl někde jinde), takže se přikláním k tomu, že jsem bi. A tečka.

9) Poslední dobou čím dál tím častěji přemýšlím o tom, že by na mě dost dobře seděla definice aromantika. Sice to ode mě asi bude znít divně, vzhledem k tomu, co celkem často píšu, ale dochází mi, že tu pravou romantickou náklonnost jsem nikdy necítila, a jestli, tak v hodně mírný formě. Jsou lidi, co mám hodně ráda, ale nikdy to ve mně nesepne tak, jak by asi mělo.

10) Jsem dost sobecká a moc neberu ohledy ani na lidi, na kterých mi záleží.

11) Na druhou stranu strašně nerada lidi zklamávám a vždycky si to hrozně vyčítám. Jo, je to trochu divný, uznávám.

12) Miluju kočky a od mých jedenácti let se ještě nestalo, že bychom doma neměli aspoň jednu. No, vlastně se ještě nestalo, že bychom měli míň než dvě. Momentální stav jsou tři. Julie, Emily a Rozárka.

13) Na to, jak nesnáším rozinky, říkám Rozárce až podezřele často Rozinko. (Nebo Rozino. Nebo To-je-moje-noha-do-čeho-zarejváš-drápy.)

14) Zbožňuju palačinky, ale jen když je dělám sama. S domácí jahodovou marmeládou.

15) Když jsme u toho, od dětství miluju jahody. Mohla bych je jíst po kilech.

16) Poslední zhruba rok piju ke snídani prakticky zásadně jen english breakfast s troškou mlíka. Prostě jsem s tím jednou začala... A nepřestala.

17) Můj nejoblíbenější seriál je Doctor Who. Šok, co?

18) Mojí první velkou mánií a láskou byl Pán prstenů, a miluju ho dodnes. Knížky i filmy.

19) Někdy v šestnácti mi kamarádka doporučila ke čtení Terryho Pratchetta a já se hned do první knížky, co jsem přečetla, naprosto zamilovala. Bylo to Lehké fantastično a získalo si mě u následující věty: „Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako když se ztrácejí pod Okrajem světa, se opravdu ztrácejí pod Okrajem světa.“ Ta je na straně šestnáct, mimochodem. Od těch šestnácti se k Terrymu neustále znova a znova vracím a s klidem ho můžu prohlásit za svého nejoblíbenějšího spisovatele. Nedokážu pořádně vysvětlit, co pro mě znamená. Můžu jen říct, že kdybych někdy dokázala psát jen z desetiny tak dobře, jako to dokázal on, byla bych šťastná. (A jen tak mezi řečí... GNU Terry Pratchett)

20) Moje nejoblíbenější žánry jsou evropský power metal (především z Německa a Skandinávie), klasický heavy metal a hard rock z osmdesátých let. Moje nejoblíbenější kapela je Sabaton a nehodlám se za to stydět. Další vyjmenovávat nebudu, protože to bychom tu byli půl roku.

21) Moje zamilovaná pohádka je Šíleně smutná princezna. Nedokážu si představit Vánoce bez ní. Znám ji skoro nazpaměť, prakticky slovo od slova. Tohle je další věc, kterou mám společnou s maminkou. Kdokoliv, kdo na tu pohádku kouká s náma, nás chce během pěti minut zabít, protože téměř dokonale synchronizovaně odříkáváme většinu replik. Nemluvě o tom, že máme tendenci je používat i v běžném životě. (Aneb „Vydrž, jen si dočtu odstavec.“ „Jasně. Pan král počká, než si doobereš kostičku...“)

22) Díky filmům od Marvelu jsem se zamilovala do světa komiksů. Nevěnuju jim sice tolik času, kolik bych chtěla, a nemám jich ani desetinu z těch, po kterých nejvíc toužím, ale stejně je miluju. A nemusím říkat, že můj nejoblíbenější superhrdina je Iron Man, že ne? Prostě je, smiřte se s tím.

23) Můj nejoblíbenější herec je Robert Downey Jr. (absolutně úžasná osobnost), těsně následovaný Tomem Hiddlestonem (podobně úžasný, i když jiným způsobem). Z hereček mám vážně hodně ráda Liv Tyler.

24) Mám úchylku na tmavě hnědý oči s tím, že čím tmavší, tím lepší. (Musím zmiňovat RDJ, nebo si to domyslíte sami? Z těch jeho očí nemůžu...)

25) Zároveň se mi hrozně líbí zrzavý vlasy. I když už na ně nejsem tak úchylná jako kdysi.

26) Sama mám oči tak tmavě hnědý, že v určitým světle vypadají prakticky černě. Nemusím říkat, že bych je za žádnou jinou barvu nevyměnila, že ne?

27) Svoje vlasy bych oproti tomu vyměnila okamžitě. Moje přirozená barva je taková našedlá světle hnědá, která absolutně nejde k mýmu tmavýmu obočí a řasám, o těch očích ani nemluvě.

28) Hrozně rychle se opaluju (i když zrovna letos to tak nevypadá) a dá mi celkem práci se spálit. I když po nějakým čase na sluníčku zrůžovím/zčervenám, do druhýho dne se to obvykle nějak vstřebá a já elegantně zhnědnu. Dřív mi to vadilo, ale když si barvím vlasy na hnědou, nevypadá to zase tak zle.

29) Měřím 171 centimetrů, přičemž ten jeden považuju za hrozně důležitej.

30) Svoji váhu zveřejňovat radši nebudu, protože by někdo mohl dostat infarkt. Není to nejlepší, ne. Na druhou stranu, už bylo hůř.

31) Můj typ postavy jsou jasný přesýpací hodiny. Což je hezký a ženský a tak dále, ale zkuste na to sehnat kalhoty. Nebo třeba i jen tričko, který nebudete mít přes prsa našponovaný a v pase volný...

32) Mám nohu velikosti 41, u sandálů s otevřenou špičkou a patou se nacpu do čtyřicítky. Ale stejně si i u uzavřenejch bot vždycky nejdřív zkusím velikost 40, protože co kdyby náhodou. Co na tom, že to 'náhodou' nenastalo už pár let.

33) Když jsme u těch bot, byly časy, kdy jsem dokázala strávit většinu roku ve Steelech a byla spokojená. Momentálně mám Steely pořád ráda (na zimu jsou k nezaplacení a do kotle bych si v jinejch botách ani netroufla), ale mám i hromadu dalších bot, v nichž trávím většinu času. A miluju boty na podpatku, což bych nečekala, že se kdy stane.

34) Můj vkus se změnil i co se týče oblečení. V pubertě jsem nosila pánský metalový trička a kapsáče, momentálně miluju trička na tělo, výstřihy, sukně a šaty. Jedním z mých snů jsou šaty ve stylu padesátých let. S puntíky. Miluju puntíky!

35) Jsem úchylná na kancelářské potřeby. Myslím to vážně. Vypusťte mě do papírnictví, dejte mi pár stovek a budu nejšťastnější osoba na světě. Lepicí papírky, zápisníčky, barevné gelovky... Ale moje největší úchylka jsou zápisníky Moleskine a Paperblanks, a samozřejmě psací pera. K pětadvacetinám jsem dostala dokonale sexy a nehorázně drahýho Parkera Sonnet a absolutně ho miluju. Je v červené barvě se zlatými detaily, díky čemuž si už vysloužilo přezdívku Iron Man. A momentálně v sobě má tmavě zelený inkoust Diamine. Ten mi, na rozdíl od pera, vybrala maminka.

36) Do mojí super genetické výbavy patří i přecitlivělost na změny tlaku vzduchu a změnu počasí obecně a z toho plynoucí bolesti hlavy, občas zpestřené nějakou tou migrénou. Většina lidí mě kvůli tomu lituje, ale faktem je, že i když na to nadávám, prostě jsem si už tak nějak zvykla. Jen si prostě musím hlídat, abych doma měla prášky na bolest, když už se to fakt nedá vydržet.

37) Další super věc daná geneticky – dost se mi kazí zuby. Taky je mám přirozeně poměrně nezdravě žlutý a najdou se na nich světlejší fleky. Zubařka tvrdí, že s tím nic dělat nemůže, prostě je to blbě zbarvená sklovina.

38) Jedna zděděná věc, co se náhodou může i docela hodit – po babičce mám celkem cit na barvy. Poznám, co se k sobě hodí a co ne, nedám k sobě třeba studenou a teplou barvu, protože to na mě prostě nepůsobí dobře. Někdy to je trochu otrava, protože jsou lidi, co ten cit holt nemají, a to pak u jejich kombinací poměrně trpím. (Nebo jim chci něco omlátit o hlavu, když mě přesvědčují, že tmavě studeně fialový punčocháče k tričku v barvě půlnoční modři prostě nejdou. Ale jdou, jen ty jsi slepá...)

39) Miluju mytologie. Jednou z mých oblíbených knížek v dětství byly Staré řecké báje a pověsti, v pubertě jsem přelouskala Kalevalu, v dospělosti jsem pak objevila mytologii severskou (podotýkám, že to bylo chvíli předtím, než Marvel přišel s prvním filmovým Thorem, a dávno předtím, než jsem ho viděla, aby mě někdo z něčeho neobvinil). Mým oblíbeným mýtem vůbec je Thrymskvitha. To je ten, kde se Thor převleče za Freyju a jako nevěsta (včetně svatebních šatů) odjede do Jotunheimu, přičemž Loki ho doprovází jako jeho družička (včetně šatů) a vymýšlí si blbý výmluvy, proč sličná Freyja právě sežrala celého kance. A pak proč jsou ty seveřani tak divný.

40) Čtu fanfikce, píšu fanfikce, mám ráda fanfikce. U něčeho je čtu míň (Doctor Who, těch jsem přečetla vlastně jen pár) u něčeho bych jich četla víc, kdyby jich bylo víc, co za něco stojí (Good Omens, ale co si budeme nalhávat, Aziraphale/Crowley jsou prakticky canon, jen to tam Pratchett s Gaimanem nikdy nenapsali explicitně), u něčeho tvoří fanfikce značnou část toho, co přečtu (ehm, Marvel). A ano, shipuju a nestydím se za to. Miluju FrostIron (Loki/Tony), Stucky (Steve/Bucky, zase jednou prakticky canon) a zamlouvá se mi i Clintasha (ten název rozluštíte sami, ne?). Alergii mám na Stony (z představy Tonyho s Kapitánem je mi značně nevolno) a Pepperony (já vím, že to je oficiálně canon, ale já Pepper FAKT nemám ráda, protože je to panovačná kráva a v komiksech je snad ještě horší). Promiňte, že vám ničím iluze. =D

41) Mimochodem, na fanfikcích jsem vlastně i původně začala psát, někdy v patnácti letech. A docela dost jsem se toho na nich naučila. Ono je to někdy docela fajn, nemuset si vymýšlet nový postavy...

42) Když jsme u psaní, momentálně mám v šuplíku čtyři knížky, co bych mohla někam nabízet, ale jen jedna je k tomu nabízení relativně připravená. Želbohu o ni tak nějak nikdo nemá zájem.

43) Už dost dlouho jsem nic pořádnýho nenapsala. Mám něco rozpracovanýho, ale postupuju strašně pomalu. Na vině je především škola, se kterou to prostě tak dobře nejde, a taky zoufalý nedostatek motivace plynoucí nepochybně z množství knížek ležících mi v šuplíku. Je to tak trochu začarovaný kruh.

44) Myslím si o sobě, že snad píšu relativně slušně, ale občas mě přepadnou sebepochybovačské záchvaty, kdy jsem přesvědčená, že bych se měla jít zahrabat, protože to nikdy nemám šanci někam dotáhnout, a nejspíš ani něco vydat. Hádám, že to asi jednou za čas zažívají všichni, ale stejně je to na mašli...

45) Za to, že jsem vůbec kdy něco dopsala, částečně zodpovídá moje drahá Tarinka, které většinu těch rozepsaných děl po částech posílám, ona mi napíše, jak je to super, a já mám chuť psát dál. A občas se zeptá, jestli nemám novou kapitolu, já mám výčitky a donutí mě to psát dál. Tak se na to musí, vážení. (Tak schválně, jsem bůh, nebo nejsem, drahoušku? =P )

46) Mám ráda komplimenty. Přirozeně. A prakticky žiju z komentářů pod povídkami. Když je nemám, akorát to přidává k mojí demotivaci. Tohle není vydírání. Tohle je fakt. Víc komentářů = spokojená Arvari = víc píšící Arvari. Jednoduchá matematika.

47) Až podezřele často cituji/parafrázuji Červeného trpaslíka. Ten sitcom miluju už taky nějakých deset let a většinu dílů jsem viděla několikrát, takže někde se to prostě projevit muselo. Moje nejčastější odpověď, když se mě někdo zeptá, jestli už jsem něco udělala, zní: „Mám to na denním plánu. Bod 34, hned po 'naučit se portugalsky'.“

48) Poslední dobou mívám nepříjemné pocity z tmy. Ne snad proto, že bych se bála duchů nebo tak něco (to je až na druhém místě), já se bojím toho, že se odněkud vynoří socha anděla a přenese mě do minulosti. Ehm... Jo, a taky někdy skáču do postele málem šipku pro případ, že by pod ní číhala Clara příšera. A neskáču radostí, když mám dva stíny. A když jsem někdy v dubnu šla večer po ulici a za mnou dětskej hlásek řekl „mamí“, neměla jsem daleko k tomu, abych vzala nohy na ramena. Ale jinak jsem zcela normální a Doctor Who mě vůbec nepoznamenal, nééé.

49) Jsem příšerně lekavý jedinec. Vážně. Jestli mě chcete vyděsit k smrti, prostě si na mě počíhejte za rohem a až půjdu kolem, řekněte 'baf'. Nebo počkejte za dveřmi a až je budu otvírat, chyťte mě za ruku, co drží kliku. Nebo mi prostě jen nečekaně zezadu sáhněte na rameno. Minimálně sebou škubnu, dost pravděpodobně vyjeknu, při troše štěstí rovnou zaječím. Vážně. Škubnu sebou i ve chvíli, kdy mi ve wowku přes obrazovku přeletí zcela neškodný papoušek...

50) Nikdy jsem nebyla zcela fanoušek pojmenovávání elektroniky, nicméně svojí čtečce říkám Loki (zelené detaily a koženkový obal), mobilu Tony (je červenej!) a notebooku Jarvis (i když to je hrozná urážka jak Tonyho geniálního počítače, tak Howardova úžasnýho komorníka). Jak říkám, jsem zcela normální...